IV.
Za městem, stříbrná Vltava
Za městem, stříbrná Vltava
kde vody Malše vpíjí,
táhne se alej starých lip,
bohata poesií.
Oh, plna je čaru a divných dum
překrásná alej ta stinná – –
Kdo jednou zbloudil tam s děvčátkem,
sotva kdy zapomíná!
A dnes tu kráčím zamyšlen
stopami dvaceti roků – –
Jak po dávných bych šlapal snech,
já při každém cítím teď kroku...
Hle, odkud se vzala tam přede mnou
stepilá postava ta,
ten půvabný profil a jímavý hled
a kadeř bledězlatá?
13
Šat blankytný a s kloboučku
bělostná stuha vlaje – –
To z krásných, studentských těch dob
nejsladší láska má je.
Jak tenkrát kráčí tu s grácií,
hlavinku v cudném sklonu –
mé srdce jak druhdy hřmí úderem
kathedrálního zvonu – –
Oh, drahý je mi zas i stín,
jenž se k ní cestou druží!
Hle, v ručce, jako dávno kdys,
bílou si nese růži.
A sama, jak růže je spanilá,
a krásná jak tehdy a mladá –
Teď ohlédla se a usmála –
a růže jí k střevíčkům padá.
A jako tenkrát, pro ten květ
já dychtiv alejí chvátám – –
Však místo růže – jen zežloutlý list –
a ona – jak přelud – je ta tam...
14