PRVNÍ.

PRVNÍ.
První mou lásku dlužno zřít s vyššího stanoviska – Nad zemským prachem se vznášela – byla tak nebi blízka! Kdo křídla neměl, či dobrý dech, věru, ten dosáh’ jí stěží – Byla to dceruška hlásného na kathedrální věži. Půvabná, jako obrázek, sotvaže patnáct roků, hlásek jak dukát, černý vlas, a modré oblačno v oku. Školu, tu měla už za sebou ta krásná, hlásná malá, a doma teď prádlo kostelní a roucha vyšívala. 78 Já na ni čekával v podloubí, a nosil jí verše a kvítka, a líbal ji – avšak na zemi bylo to dosti zřídka. Častěji, mocnou touhou hnán, já na věž vystoupil za ní, vysoko, až k samé zvonici, pod starou, zčernalou bání. Tam v šerosvitu tajemném, pod starým, velikým zvonem, já často prodlel s láskou svou, vysoko nad světa shonem – Tam nikdo spolu nás nerušil, krom písklat z kavčího hnízda. A někdy vítr – jenž na věžích namnoze protivně hvízdá. Časem k nám z hodin zahučel cymbál, jak úder hromu – To však už nevadilo nám, ba, brzy my zvykli si tomu. 79 To chvíle bývaly překrásné, jež člověk sotva kdy vysní, kdy i ten bručoun v hodinách zdál se mi líbeznou písní – Kdy v zašeřelém trámoví, jako by svítilo světlo, a všude kol, po černých zdech, jak z růžiček loubí by zkvetlo... Věru, to tenkrát láska má provedla zázrak taký, mně křídla dala a nesla mě výš, nade věž, nad oblaky... Však jednou, jak duhová bublinka, rozprch’ se sen můj krásný... Pod velkým zvonem s děvčátkem napad’ mě starý hlásný – Co stalo se, to domyslit může si každý hravě. Já zmlk’ – a začal chovat se poněkud ostýchavě. 80 Za to však hlásný hromoval, jak zvonů bouřlivé rázy – A na konec slavnostně prohlásil, že s věže dolů mě srazí. Já, věru, na tu čest nečekal a ruče se po schodech řítil, a neustal – dokud jsem pevnou zem pod nohou neucítil. A tak jsem spadl s oblaků do pozemského bláta – Buď s Bohem, stará ty zvonice, s Bohem, má děvuško zlatá! 81