ZIMNÍ.

ZIMNÍ.
Jdu krajem sám – kol všade sníh, panensky nedotknutý – A každý strom a každý keř svítí, jak ze stříbra zkutý. A kde jaké venkovské chaloupky nízkou se hrbit zřím stříšku, všecka je do sněhu zavita, tak jako do kožíšku. A kde jaká vížka, hle, čepici má sněžnou až po samé uši, a každá jak stála by na špičkách, bych viděl, jak jí to sluší. Ba, sluší vám to všechněm dnes, panenky vyvětralé! Slyš, věžičky spustily: bim – bam – bim – A já kráčím po sněhu dále... 123 Hle, saně teď cestou mně dojely a rolnička stříbrně cinká – A zní to tak teskně – jak z dávných dnů jímavá upomínka... Já v saně jsem pohléd’ – hle, dívčí tam tvář, tak vábná a zardělá jemně, a v očích tak něžný, vlídný svit – má mladost jak zřela by ke mně. Můj Bože, jaké ta dívenka má v líčku známé jen tahy! Tak milý úsměv a líbezný hled míval kdos dávno mi drahý! A v minulost nese mě vzpomínka perutí povětrnou – – Sál světel je pln a dívčiny s hochy se do kola hrnou. A starým valčíkem šumí vzduch, a smyčec hned nahoře – dole – Já, jinoch s kšticí básnickou, děvčátko tisknu si v kole. 124 Děvčátko svěží jako květ vinu si ku čamaře, a šůsky divoce rozháním, a křepčím šumně a jaře... A vznáším se sálem jako pták, ba, okřídlen připadám si, a v duchu se svou dívenkou až k hvězdám letíme kamsi... To dávno! Zas vracím se v skutečnost. Slyš, rolnička v dálce kdes cinká! A zní to tak teskně, – jak z dávných dnů jímavá upomínka... * Kraj všecek jako zaklet je v hluboké snění a němé – – Dál kráčím – za mnou ve sněhu táhnou se šlépěje mé... 125 Ba, jiný poutník v tento kraj po mně snad zabloudí-li, mé stopy mlčky ho povedou a lehčej’ dojde k cíli. A s útěchou tou kráčím dál, kraj valem se v soumraku šeří. Hleď, teď se začal sypat sníh jak bílé, hebounké peří – A padá tak tiše, neslyšně na kraje hrobově němé – Já ohléd’ se zpátky – kol všade jen sníh – Zapadly šlépěje mé... 126