ZIMNÍ.
Jdu krajem sám – kol všade sníh,
panensky nedotknutý –
A každý strom a každý keř
svítí, jak ze stříbra zkutý.
A kde jaké venkovské chaloupky
nízkou se hrbit zřím stříšku,
všecka je do sněhu zavita,
tak jako do kožíšku.
A kde jaká vížka, hle, čepici
má sněžnou až po samé uši,
a každá jak stála by na špičkách,
bych viděl, jak jí to sluší.
Ba, sluší vám to všechněm dnes,
panenky vyvětralé!
Slyš, věžičky spustily: bim – bam – bim –
A já kráčím po sněhu dále...
123
Hle, saně teď cestou mně dojely
a rolnička stříbrně cinká –
A zní to tak teskně – jak z dávných dnů
jímavá upomínka...
Já v saně jsem pohléd’ – hle, dívčí tam tvář,
tak vábná a zardělá jemně,
a v očích tak něžný, vlídný svit –
má mladost jak zřela by ke mně.
Můj Bože, jaké ta dívenka
má v líčku známé jen tahy!
Tak milý úsměv a líbezný hled
míval kdos dávno mi drahý!
A v minulost nese mě vzpomínka
perutí povětrnou – –
Sál světel je pln a dívčiny
s hochy se do kola hrnou.
A starým valčíkem šumí vzduch,
a smyčec hned nahoře – dole –
Já, jinoch s kšticí básnickou,
děvčátko tisknu si v kole.
124
Děvčátko svěží jako květ
vinu si ku čamaře,
a šůsky divoce rozháním,
a křepčím šumně a jaře...
A vznáším se sálem jako pták,
ba, okřídlen připadám si,
a v duchu se svou dívenkou
až k hvězdám letíme kamsi...
To dávno! Zas vracím se v skutečnost.
Slyš, rolnička v dálce kdes cinká!
A zní to tak teskně, – jak z dávných dnů
jímavá upomínka...
*
Kraj všecek jako zaklet je
v hluboké snění a němé – –
Dál kráčím – za mnou ve sněhu
táhnou se šlépěje mé...
125
Ba, jiný poutník v tento kraj
po mně snad zabloudí-li,
mé stopy mlčky ho povedou
a lehčej’ dojde k cíli.
A s útěchou tou kráčím dál,
kraj valem se v soumraku šeří.
Hleď, teď se začal sypat sníh
jak bílé, hebounké peří –
A padá tak tiše, neslyšně
na kraje hrobově němé –
Já ohléd’ se zpátky – kol všade jen sníh –
Zapadly šlépěje mé...
126