XIII. Hle, tu ten milý, prostý dům,

Karel Dewetter

XIII.
Hle, tu ten milý, prostý dům,
Hle, tu ten milý, prostý dům,
kde kdysi, z noci šeré, vzešel’s nám bílou jitřenkou, drahý můj Puchmajere!
Odtud jsi – pokorný rozsévač – putoval v české líchy Dojat a s vroucím žehnáním opouštím koutek ten tichý... Tam okno starého děkanství! Kdys špaček tu volával z klícky. To tenkrát, kdy nad svým Virgilem sníval tu Vinařický. Tu naše škola! Já zdravím ji a díky jí posílám vřelé – A na druhy vzpomínám z dětských let, na mrtvé učitele – 35 A k vrchu se točím, kde stával hrad, tak dávno, že nikdo už neví. Teď šumí tam olše a javory, a drozdů a pěnkav zní zpěvy – Tu shora vidím své městečko, všecko, jak na obrázku, a na mnohou, starou myslím tu zvěst, na mnohou dávnou zkazku – Slyš, stříbrně teď zavzněl zvon tam s vížky, v lípoví skryté! Ba, čas je, abych tě navštívil, můj starý, svatý Víte. U tebe sladký, věčný klid, tu krásně tví věrní sní spáči, tu prostá, tichá z prsti chýž ku štěstí na věky stačí... Tu dědové moji i báby spí, i mnohý starý známý, však smutno vám sotva, braši, je – vždyť Kopecký Matěj tu s vámi! 36