MŮJ PŘEDEK.
Divá nás věru vichřice
kdys do Čech přivála z dálky!
Můj předek přišel sem z Francie
za třicetileté války.
To, věřte, statečný byl muž,
nos orlí a plameny v oku,
měl pancíř a širák plný per,
kord těžký po svém boku.
A nechodil pěšky! Na cestách,
jak vítr měl bujného oře.
Byl voják – proti císaři
bojoval na Bílé Hoře.
Pak do světa táh’ s Mansfeldem
a bil se s Marradasem,
a mnohou jizvu a mnohý šrám
z bitek si odnes’ časem.
51
A slyšel praskat muškety
a mnohá houkat děla,
a nejedna koule mu ohnivá
přes hlavu přeletěla.
Však přes to jak lev do boje
se vrhal znova a znova –.
Snad s Torstensonem Götzovi
naprášil u Jankova.
Snad s Valdštejnem se někde pral,
a s Tillym kord svůj zkřížil –.
Jisto však je, že nepřítel
tuze mu neublížil.
A jisto dále, z bojů všech,
že se zdravou vyvázl kůží,
že zůstal pak v Čechách a ženu si vzal,
jak řádnému patří se muži.
Na hřebík kord svůj pověsil
a pár pistolí k tomu,
a bez alonže a španělky
nevycházel pak z domu.
52
A že i brkem slušně vlád’
a mluvil nejednou řečí,
tož syndikem stal se, ba, primasem,
jak staré nám listiny svědčí.
V nich rovněž čtem’, že rád měl šprým,
a před vodou přednost dal vínu,
a v ničem že pozadu nezůstal,
sedmero zplodil synů.
Pak umřel a s poctou byl pochován,
jak měšťanu se sluší –
Buď pokoj jeho popelu
a mír buď jeho duši!
53