POSLEDNÍ.
Za městem, za starou alejí,
dvůr stojí osamělý,
staré má sluneční hodiny
barokním na průčelí.
Zdi broskvoní má porostlé,
omšenou vlašskou střechu,
nad filigránskou věžičkou
točí se lučištník z plechu.
A řada starých topolů
při dvoře jak stráž stojí –
ó, staré stromy, já žehnám vám,
vy svědci lásky mojí!
Váš mocný kmen mně nejednou
pavézou býval i spásou,
kdy ukryt za ním, já čekával
na slečnu rusovlasou...
89
Na krásnou dcerku statkáře
z osamělého domu –
Žel, marně! Abych s ní setkal se,
můj osud nechtěl tomu.
Já za večerů sám a sám,
jak bdělý tu ponocný hlídal,
šťasten, když aspoň její stín
v okně jsem mihnout se vídal.
Ó, často v dešti ke dvorci
já cestou v blátě se brodil –
a nejednou mě hrom a blesk
s vichřicí doprovodil.
A nejednou jsem bloudil v tmách
za nocí beze světel,
ba, kdysi zlákán bludičkou,
já do močálu sletěl.
Tím o jiskru však nezchladly
horoucí moje city.
Já pod topoly noc co noc
stával, jak do země vbitý.
90
A marně jsem znělky, jak Petrarka,
s růžemi v okno jí házel – –
Já nikdy k ní nemoh’ se přiblížit,
vždy kdos ji doprovázel.
Ať sestry, máteř, ať statkář sám,
pán s vousy Krakonoše.
A tak jsem čekal, stál a stál,
podoben kamenné soše.
Jen v okně, mezi myrtami,
já směl ji vídat časem,
tak krásnou, s okem blankytným
a s měkkým, rusým vlasem...
A letěl čas – a přišel den,
kdy uvěřit mohl jsem stěží,
že navždy musím tě opustit,
ó, město s černou věží.
Že navždy musím tu zanechat
své nebe i své hoře,
oh, že ti musím s Bohem dát,
má lásko ve starém dvoře!
91
To byla vlahá, letní noc,
vše sladkou tu dýchalo tísní,
a luna svítila na nebi,
tak nyvě, jak ve staré písni –
Já pod topoly dlouho stál
a v touze v okno se díval,
odkud do noci hluboké
truchlivě klavír zpíval...
To byla píseň jímavá,
sám Bůh ví, kdo ji skládal,
jak těžká slza každý tón
mi v duši teskně padal...
To byla píseň horoucí,
zpěv lásky s beznadějí,
snad že se zpovídalo v ní
hořící srdce její...
Ztich’ klavír... Světlo uhaslo...
Jen luna svítila bílá –
Já náhle zřel, jak z okna v stín
se ke mně nachýlila.
92
Tak tiše – slůvko nešeptla,
já hned však porozuměl.
I rázem šplhal jsem po broskvích,
jak nejrychleji jsem uměl.
A pak jsem začal líbati
malounkou ručku a hebkou,
a sladká závrať, omamná,
mě začala otáčet lebkou...
A srdce v hrudi mi dunělo,
jak zvon když otřásá věží –
Já políbil ji po prvé
na rtíků poupě svěží...
A polibky v slzy se mísily,
jak jiskry s krůpějemi –
Kdes štěkl pes. Já po broskvích
ruče se spustil k zemi.
A v stínu zase zbyl jsem sám,
a bloudil nocí temnou,
a horoucí má láska jen
a bolest byla se mnou –
93
Zazpíval kohout. Jitřní svit
zachvěl se na obzoru –
Já z dálky ještě se otočil
k osamělému dvoru.
Topoly, střecha s věžičkou,
všecko jsem viděl jak v snění –
Naposled okénku v broskvoví
poslal jsem políbení.
Naposled jsem ti s Bohem dal,
má lásko na starém dvoře –
A pak jsem se pustil odhodlán
na širé života moře...
Daleká byla cesta má
a cíl v tak mlžné dáli –
Osud už cesty nám nezkřížil –
my víc se nesetkali.
Ba, osud s námi někdy hrá,
že člověk o tom nesní.
Dávno už stala se kráska má
kdes v horách paní lesní.
94
A dnes, kdy v rusé jí kadeře
jeseň svou pavuč věsí –
snad někdy na své lásky máj,
jak na sen vzpomene si.
Snad vzpomene si, dojata,
kdy nad spící vnučkou se shýbá,
a bílého čílka jak dotkne se rtem –
zmizelou mladost svou líbá...
95