RÁCHELKA.
V nejstarší čtvrti, v uličce
pohřbené v šeru stálém,
antikvářský měl krámeček
pan David Jerusalem.
Vidím ho živě před sebou,
ne nepodobného sýčku,
jak oko své zkoumavě přiklání
k zvětšovacímu sklíčku.
Jak staré tisky si prohlíží
v žlutavém svíčky světle –
nejvíc však stříbrné zlatníky
a modré bankocetle.
A kolem něho spousty knih,
většinou zpuchřelých časem.
Věru, ta veteš plesnivá
sotva mě vábila sem!
82
Spíš jeho dcerka byla to,
děvčátko šestnáctileté,
oh, věru, takové poupátko
mužům už hlavy plete!
Tak i mě uřkla Ráchelka,
jak mnohým už stalo se lidem.
Oh, tenkrát já srdečně litoval,
že nejsem také židem!
Na příklad, jako pan Diamant,
„výroba trestí a octa“.
Ba, muži tomu se po městě
nevšední vzdávala pocta.
Na koni jezdil a čítal se
ku veličinám města,
právě se tenkrát vyrovnal
na pětadvacet ze sta.
Nuž, tento krásný pan Diamant
– pysk visel mu jak zámek –
začal se pojednou zajímat
o antikvářský krámek.
83
Přečasto jej teď oblétal,
jak zříceninu sova,
ba, jednou si koupil i Homéra,
ač řecky neuměl slova!
To bylo v době, kdy s Ráchelkou
já večer scházel se v taji –
Bylo to v sladký „lásky čas“,
„v překrásném měsíci máji“.
Pod starou baštou, tam bezový keř
květů se tíhou shýbal,
a voněl, voněl tak líbezně,
když černou já Ráchelku líbal...
Oh, taká vlahá jarní noc,
jak víno člověka zmámí!
Však žel, já dlouho Ráchelku
nelíbal pod hradbami!
Ba, brzy jsem ji naposled
pod bezem v náruči svíral!
David cos větřil a v starý svůj dům
jak v klášter ji uzavíral.
84
A pak jsem jednou smuten zřel
své děvče v synagoze –
To v den, kdy vez’ je pan Diamant
v růžemi věnčeném voze...
A přešel rok a jinde zas
hod lásky čekal mě sladký –
To krásná se Ráchelka pyšnila
po městě – se dvojčátky.
85