l.
Dlouho já v nebi už prodléval,
Dlouho já v nebi už prodléval,
věru, snad čtvrtstoletí,
a všechny kouty vesmíru
jsem znal už po paměti.
A mnohý jsem poznal kosmický svět,
o němž se hvězdářům nezdá,
mně žádná tu neušla planeta,
ni sebe skromnější hvězda.
Já každého v nebi znal svatého
věru, i každičkou svatou,
ač jich tu tolik, že andělé
sami si často je matou.
Ba, dlouho já tonul tu nečinně
v nebeské blaženosti,
až všech těch věčných radostí
začal jsem mít už dosti.
129
A tak jsem jednou uctivě
předstoupil před Pána světů
a prosil, bych směl se podívat
svou rodnou na planetu.
Země že zve se ta hvězdička
a není zrovna tak blízká;
že bych ji po letech viděl rád
a že se mi po ní už stýská.
„Jdi, synu“ – dí Pánbůh – „a pozor dej,
by ses tam nezaprášil –
a co se tkne křídel – ta doma nech,
věř, darmo bys ptactvo tam plašil.“
„A chovej se vůbec, jak sluší se
na nebes vyvolence!“
A Bůh Otec rukou mi požehnal
a propustil z audience.
Tož s křídly pryč! Co dělal bych
tam dole s perutěmi?!
Nuž, pak jsem poštou nebeskou
odcestoval hned k zemi.
130