PABLESKY.
Jen v němých vlnách ticha chrám tone temných stěn,
jak na hnědých lupenech jeseně by únavou hasnul den,
kde dlel by pod korunou dubů běd anachoret sám,
pna svadlé ruce k nebi, noc jemu ač nebude k tmám.
Kdo plíží se do chrámu za ním – to hrdá Artemis
snad do hustých závojů halíc tvar těla i tváře rys,
v nymf průvodu pokorně kleká, kde svítí jen oltáře kříž?
By sobě den Olympu prosila, v tmách duše jde Golgotě blíž?
Jak mnicha na modlitbách u blahých vidin snech
by hadího jazyka ranil hrot dvojklaný na hříchu žeh
– co tlumenou prosbu za ním jen dechnula v pokleku
a družině k odchodu kyne – vstal hegumen Sabbas v úleku.
Zrak nevidí pod clony závojů. Však opojných vůní van
i světci samoty zradí jen ženu klamů a han;
oč ale bolestně prosí, hřích bylo by andělu,
leč žena choť buď matkou a blažena v dětí pocelu.
Stud halí ji do cizích rouch, jen modlitby není jí stud –
Jde hegumen k apsidě blíže, k ní soucitem v úvahách tknut,
by jejího světa ni dech mu nevál v modlitby jas –
v tom ona hrdobně vstává a přísný velí mu hlas:
„Stoj! Přetvářky závoje snímám! Viz tedy, já kdo jsem,
jíž v bojácné úcty úklonu svět líbá i roucha lem,
8
kde mnich se odvrací, mne neznaje. Teď bez prosby poroučím už:
Pros Boha o syna pro mne! Ne Jemu vždy, mně nyní služ!“
Tmí v krásné bledé tváři jak tmavých gagathů kameny
se veliké jí oči – dvě propasti, ne plameny,
ač hyne v ohni hněvů, kdo vidí kdy hloubky ty v nich –
a císařovnu Theodoru tu klidný poznává mnich.
„Což nemodlím se Bohu co noc a jitro a den,
nás ode zla by zbavil, vzdech utiše nám i sten,
což neobracel k Pánu i za tebe jsem zor,
než nedočkavá pýcha tvá mé zbožnosti jest na úkor?
Když choť tvůj Justinian v dnech moru též nákazou mřel,
kdo k němu s ostatky Svatých a s modlitbou důvěry spěl?
Div bílé jich kosti suché vonným balsámem orosil –
jen dotkly se basilea, žnec smrti hlavy jeho neskosil.
Já viděl v něm tehdy jen vládce, jejž nám by záviděl Bůh,
Bůh kdyby jej nebyl sám poslal, by světa ovládal kruh;
tak odvěké zákony kosmu se neplní na boží kyn,
jím světu jak velí Byzanc – a slávou jest kde který čin!
Pěst jeho skácela říši, již v Libyi zbudoval Genserich –
Kdo chápal tehdy onen šílený Gelimerův smích,
s nímž poslední ten Vandalův král se cloumal v řetězech pout,
že nicotou nicoty sláva a moc – jen den ji zve na věků soud!
9
Co v Italii Theoderich kdy pod pevnou sjednotil pěst
– kdo slyšel, hloubal v dohadech, co ona dí údivná zvěst,
jak z mosaiky obrazu jeho se po kuse drolí kus –
vše tesal a podmanil meč, jejž ostřil Byzance brus.
Co věky tu neviděl kříž ni mohutní Romy orlové:
jdou městem Konstantinovým dva v triumfu okovech králové!
Jsou chaby jich zaťaté pěsti, jest marný jich kletby jen šeptaný hrom:
dík jásá pod klenbou chrámů a jásotem lidu hřmí hippodrom.
To město basilik a paláců a zlata a mramoru,
ta hrdá Roma nová u slunné hladiny Bosporu,
kde urve despotova vůle i nespoutaným vodám břeh
a vidiny buduje snů jich do hlubin u věčných balvanech!
Leč jest to sídlo vlády kříže a pokoje a lásky hrad,
a není to hnízdo ještěrů a večeřadlo plné zrad,
kde za jednoho ve dvanácti jest jedenácte jich,
kdo podle líbají Krista, naň plvou hned co okamih?
Vždy z úcty jen k Bohu tvůj choť chrám staví a týčí kříž,
ten spásy znak by kynul vždy jemu a lidu výš,
by sídlel i ve chrámech duší Bůh spásy a Pán –
či z marnivé jen touhy, by Salomo Justinianem byl překonán?
Já mnich tichého monastýře svou hlavou ho nesoudím.
Však neslyším, co reptá lid? Tam troud a oheň, kde čpí dým.
10
Kdo vede lid do záhuby, toho z hloubky pekla vyslal Abbadon:
buď Alfou budoucích běd, jichž Omegou rozvrat a skon.
Ty nevíš, co o něm si hádá strach lidu obrazných tuch?
Jej splodil prý cizoložně v lůně matky zlý duch;
teď kouzly a zlobou vládne, jsa temna démonem,
co světu k útlaku hlásá, jest sírných pekel výronem.
Kdos při mdlých světlech noci jej viděl bloudit paláce komnatou
a od trupu v povětří plove mu hlava, jak byla by uťatou,
jež po všech slídíc koutech, pak na chodící sedá trup,
dlaň zákony píše – – Vím, sluhů bděním unavených to mátohy a blud.
Lid bez útisků kdy snuje si hrůzy ostrachy?
Kde vládce jest za otce milován, jak andělských perutí rozmachy
se národům jeví ramena, jež děti vinou v objetí,
však tvému jsou choti jich odměnou jen strachů tajená prokletí.
Co vykonal, vždy jiných jest hlav a paží to zdar,
ty kupoli klenou boží Moudrosti, tam bojuje Belisar,
ba věky samy hromadí svod zákonů, řádů a práv.
Čest velkých jmén, dob dávných čí lakotně halí purpuru háv?
Zde slavné jediné jméno! Leč jinde muž, síla a cnost!
My jen podplatným zlatem poutáme smích barbarů i zlost!
11
Pad’ pod ranou Asbada Gepida král barbar Totila –
říš Theoderichova ti k nohám jen mocí zas barbara se sřítila!
Lid Byzance – z mužů volných dnes otrocké stádo sluh,
lid bohatý – běd žebrákem, na němž lpí hejna hmyzu a much,
jak na mrtvole padlé, jíž hnijící ssají krev,
co hrdluje císař daň o daň i z chleba i z otrub i plev!
Kam plyne ono zlato? Vždyť větrá vodovod:
lid o hladu trp i žízeň, hnis v kalu bahen se top!
Kam ono zlato? Vždyť prodává i biskup chrámů asyly,
by poklady se císařovy až do zátopy plnily,
z níž bázlivě podplácí barbara, neb chlubivě hostí Peršana,
co bez žoldu hynou voje, v rum pevnosti, hranic obrana,
pán po svých by vládl choutkách, ne po čem volá říše bol, –
bys ty se hrabala ve zlatě, jak sliboval ti Hekebol,
jenž na toulkách Orientem byl náhončím ti kdys,
ty hetéro hippodromu, nám nyní basilis – –
Vám manželům prositi o syna, dvou semen jeden plod
by zárodky nesl dvojího zla žní obávaných do úrod?
Vám nad hlavami dvou bludných by z něho rozklenul se bludů štěp?
Nač Justinianovi a tobě mých třeba modliteb,
12
když on církev tísní jak vládce a vládne jí sám velekněz,
dech tlumě jí hrudi svobodné, loď její veda na skal tes!
Kde vidím nad dvěma světy dvou kořenů mohutný strom,
dřeň hlodá červ mu dvojí, kmen dosud ač míjel hrom.
Strom – krvácí mi srdce; červ – planu nevolí.
Vám modlit se o červa červů? Ženo, nikoli!
Ač líto mi ženy neplodné, strach budoucích mi dob.
By hříchů tě nevedla zloba tmy věčné do útrob,
jdu o to prosit Boha: Kéž rosou čistých vláh
vin lítost jasní ti zrak. Mně nehrozí. Zde míru práh“.práh.“
Jde Theodora k své družině, kde chrámu pronaos.
Mnich přísný co váhal, ač káral, jest samým jí nebem na pohroz?
Kdes v daleku utuchla – rodí se bouře, co západu bledne tu nach?
Pne oblohou se oblak jak písečných planin zvířený prach,
že podnebí halí plavá žluť, podmračný nehnutý kal.
Kol moře rdousí dusné ticho město u hradeb val.
Zpod neviděných hloubek obzoru výš tiché blýskání sinavě
se třesavým chvěním mihotá v žluti bahnivé záplavě.
13