HORA ATHOS. I.
ODBOJ.
Jal balvan mohutný a nepoklesá, vryt nohou do hlubin, čně hrdém na postoji; vzad nahnut, nad hlavou jej mocnou paží dvojí hned metá kolmo vzhůru na nebesa. Jak chloubou honosnou smích bludné pýchy plesá: Blesk ohně z oblak tmy ať Zeus na ně zbrojí, vzdor vůči bohům giganta i skálu pojí... Mrak hrom v tom láme, balvan zpět, vzpour zhoubu nesa. Pod padlou horou Gigas nepohnut dlí věky. V něm na smír bohů síla tehdy k odboji se hnula a loďstvo Xerxovo i v bouři drtí patou, kdy Asie rvát bohů Olympských jde vděky a davů přesilou meč na heroy skula. Mstíc útlak příštích běd, je vzpoura padlých svatou. Co gigant nezmohl dob dávných na úleky, teď ruka barbarů by v dým a rumy sula? Pád nehroz vítězům ni Akropolí vzňatou! 5 II.
STÍN VELKOSTI.
Deinokrates: Den zapadá; až k Lemnu stíny hází – viz – gigant Athos! Tobě do podoby tu horu stesám v sochu věčné zdoby, ať hlavu v mrak a patu do vod sází! V dlaň pravou město tul zdí skalnou hrází, vzdor buranům a moři kalné zloby, dlaň levá lij proud řeky! Byly doby, mys Peršanu byl kletbou hor tu srázy; však Alexandru z lidu ruky dělné dvou světů vítězství tvých údů tvarem hlas pomník tento k slávě nesmrtelné! Alexandros Veliký: Ó bohův úděle, jak rvu se o tě, jda v stínu Achilla! Ji nechci darem jen z rukou cizích v pouze mrtvé hmotě. 6 III.
MÍR.
Tělo: Jsi mrtvá réva... Tys ni dřív mi nebyl vděčen; kdy mládí kvas ti kouzlil slunné bakchanály, jen stud, mráz modliteb mně v horké sny jich vály. Jsem ducha kletá amfora, on dobrořečen. Svět: Kdy odvah výboji hrad mohl býti ztečen a ostrov člun tvůj lákal na výzkumy v dáli, z kých vin tvá pěsť a skráň se v sluji chudob kály? Spi bez mramoru, k hrobu bídou vlečen! Ďábel: Jsi otrok žaltáře a motyky a Toho, jejž hymny cherubinské Sabaothem zovou... Co tobě touhy, než ti mrtvé zraky zavrou? Mnich: Jsem s Bohem tu! Vzpour mlknimlkni, klamná sloho! Mne, Promethea kříže, na tu skálu kovou klid, práce, modlitba, sny nebe nad mou lavrou. 7

PABLESKY.
Jen v němých vlnách ticha chrám tone temných stěn, jak na hnědých lupenech jeseně by únavou hasnul den, kde dlel by pod korunou dubů běd anachoret sám, pna svadlé ruce k nebi, noc jemu ač nebude k tmám. Kdo plíží se do chrámu za ním – to hrdá Artemis snad do hustých závojů halíc tvar těla i tváře rys, v nymf průvodu pokorně kleká, kde svítí jen oltáře kříž? By sobě den Olympu prosila, v tmách duše jde Golgotě blíž? Jak mnicha na modlitbách u blahých vidin snech by hadího jazyka ranil hrot dvojklaný na hříchu žeh – co tlumenou prosbu za ním jen dechnula v pokleku a družině k odchodu kyne – vstal hegumen Sabbas v úleku. Zrak nevidí pod clony závojů. Však opojných vůní van i světci samoty zradí jen ženu klamů a han; oč ale bolestně prosí, hřích bylo by andělu, leč žena choť buď matkou a blažena v dětí pocelu. Stud halí ji do cizích rouch, jen modlitby není jí stud – Jde hegumen k apsidě blíže, k ní soucitem v úvahách tknut, by jejího světa ni dech mu nevál v modlitby jas – v tom ona hrdobně vstává a přísný velí mu hlas: „Stoj! Přetvářky závoje snímám! Viz tedy, já kdo jsem, jíž v bojácné úcty úklonu svět líbá i roucha lem, 8 kde mnich se odvrací, mne neznaje. Teď bez prosby poroučím už: Pros Boha o syna pro mne! Ne Jemu vždy, mně nyní služ!“ Tmí v krásné bledé tváři jak tmavých gagathů kameny se veliké jí oči – dvě propasti, ne plameny, ač hyne v ohni hněvů, kdo vidí kdy hloubky ty v nich – a císařovnu Theodoru tu klidný poznává mnich. „Což nemodlím se Bohu co noc a jitro a den, nás ode zla by zbavil, vzdech utiše nám i sten, což neobracel k Pánu i za tebe jsem zor, než nedočkavá pýcha tvá mé zbožnosti jest na úkor? Když choť tvůj Justinian v dnech moru též nákazou mřel, kdo k němu s ostatky Svatých a s modlitbou důvěry spěl? Div bílé jich kosti suché vonným balsámem orosil – jen dotkly se basilea, žnec smrti hlavy jeho neskosil. Já viděl v něm tehdy jen vládce, jejž nám by záviděl Bůh, Bůh kdyby jej nebyl sám poslal, by světa ovládal kruh; tak odvěké zákony kosmu se neplní na boží kyn, jím světu jak velí Byzanc – a slávou jest kde který čin! Pěst jeho skácela říši, již v Libyi zbudoval Genserich – Kdo chápal tehdy onen šílený Gelimerův smích, s nímž poslední ten Vandalův král se cloumal v řetězech pout, že nicotou nicoty sláva a moc – jen den ji zve na věků soud! 9 Co v Italii Theoderich kdy pod pevnou sjednotil pěst – kdo slyšel, hloubal v dohadech, co ona dí údivná zvěst, jak z mosaiky obrazu jeho se po kuse drolí kus – vše tesal a podmanil meč, jejž ostřil Byzance brus. Co věky tu neviděl kříž ni mohutní Romy orlové: jdou městem Konstantinovým dva v triumfu okovech králové! Jsou chaby jich zaťaté pěsti, jest marný jich kletby jen šeptaný hrom: dík jásá pod klenbou chrámů a jásotem lidu hřmí hippodrom. To město basilik a paláců a zlata a mramoru, ta hrdá Roma nová u slunné hladiny Bosporu, kde urve despotova vůle i nespoutaným vodám břeh a vidiny buduje snů jich do hlubin u věčných balvanech! Leč jest to sídlo vlády kříže a pokoje a lásky hrad, a není to hnízdo ještěrů a večeřadlo plné zrad, kde za jednoho ve dvanácti jest jedenácte jich, kdo podle líbají Krista, naň plvou hned co okamih? Vždy z úcty jen k Bohu tvůj choť chrám staví a týčí kříž, ten spásy znak by kynul vždy jemu a lidu výš, by sídlel i ve chrámech duší Bůh spásy a Pán – či z marnivé jen touhy, by Salomo Justinianem byl překonán? Já mnich tichého monastýře svou hlavou ho nesoudím. Však neslyším, co reptá lid? Tam troud a oheň, kde čpí dým. 10 Kdo vede lid do záhuby, toho z hloubky pekla vyslal Abbadon: buď Alfou budoucích běd, jichž Omegou rozvrat a skon. Ty nevíš, co o něm si hádá strach lidu obrazných tuch? Jej splodil prý cizoložně v lůně matky zlý duch; teď kouzly a zlobou vládne, jsa temna démonem, co světu k útlaku hlásá, jest sírných pekel výronem. Kdos při mdlých světlech noci jej viděl bloudit paláce komnatou a od trupu v povětří plove mu hlava, jak byla by uťatou, jež po všech slídíc koutech, pak na chodící sedá trup, dlaň zákony píše – – Vím, sluhů bděním unavených to mátohy a blud. Lid bez útisků kdy snuje si hrůzy ostrachy? Kde vládce jest za otce milován, jak andělských perutí rozmachy se národům jeví ramena, jež děti vinou v objetí, však tvému jsou choti jich odměnou jen strachů tajená prokletí. Co vykonal, vždy jiných jest hlav a paží to zdar, ty kupoli klenou boží Moudrosti, tam bojuje Belisar, ba věky samy hromadí svod zákonů, řádů a práv. Čest velkých jmén, dob dávných čí lakotně halí purpuru háv? Zde slavné jediné jméno! Leč jinde muž, síla a cnost! My jen podplatným zlatem poutáme smích barbarů i zlost! 11 Pad’ pod ranou Asbada Gepida král barbar Totila – říš Theoderichova ti k nohám jen mocí zas barbara se sřítila! Lid Byzance – z mužů volných dnes otrocké stádo sluh, lid bohatý – běd žebrákem, na němž lpí hejna hmyzu a much, jak na mrtvole padlé, jíž hnijící ssají krev, co hrdluje císař daň o daň i z chleba i z otrub i plev! Kam plyne ono zlato? Vždyť větrá vodovod: lid o hladu trp i žízeň, hnis v kalu bahen se top! Kam ono zlato? Vždyť prodává i biskup chrámů asyly, by poklady se císařovy až do zátopy plnily, z níž bázlivě podplácí barbara, neb chlubivě hostí Peršana, co bez žoldu hynou voje, v rum pevnosti, hranic obrana, pán po svých by vládl choutkách, ne po čem volá říše bol, – bys ty se hrabala ve zlatě, jak sliboval ti Hekebol, jenž na toulkách Orientem byl náhončím ti kdys, ty hetéro hippodromu, nám nyní basilis – – Vám manželům prositi o syna, dvou semen jeden plod by zárodky nesl dvojího zla žní obávaných do úrod? Vám nad hlavami dvou bludných by z něho rozklenul se bludů štěp? Nač Justinianovi a tobě mých třeba modliteb, 12 když on církev tísní jak vládce a vládne jí sám velekněz, dech tlumě jí hrudi svobodné, loď její veda na skal tes! Kde vidím nad dvěma světy dvou kořenů mohutný strom, dřeň hlodá červ mu dvojí, kmen dosud ač míjel hrom. Strom – krvácí mi srdce; červ – planu nevolí. Vám modlit se o červa červů? Ženo, nikoli! Ač líto mi ženy neplodné, strach budoucích mi dob. By hříchů tě nevedla zloba tmy věčné do útrob, jdu o to prosit Boha: Kéž rosou čistých vláh vin lítost jasní ti zrak. Mně nehrozí. Zde míru práh“.práh.“ Jde Theodora k své družině, kde chrámu pronaos. Mnich přísný co váhal, ač káral, jest samým jí nebem na pohroz? Kdes v daleku utuchla – rodí se bouře, co západu bledne tu nach? Pne oblohou se oblak jak písečných planin zvířený prach, že podnebí halí plavá žluť, podmračný nehnutý kal. Kol moře rdousí dusné ticho město u hradeb val. Zpod neviděných hloubek obzoru výš tiché blýskání sinavě se třesavým chvěním mihotá v žluti bahnivé záplavě. 13

HOLUBICE.
Jest nad zrcadla tiché moře a v slunci plane bílá Ravenna, jak vládnula by nad Adrií vždy jenom něhy rozmary, v sny jara květné vkouzlena. Kde jindy bouře do hradeb jí bijí a močál děsí výpary – jen jásoty hřmí vlažným vzduchem, v němž květy vadnou, roucha vlají, a město šumí plesů ruchem již druhý den, plá v nádheře, neb císař Justinian z dálky od Bosporu sem připlul v lesku všeho dvoru, chrám svatého by Vitališe, dle slibu mládí jehojeho, jenž tu v zbožné pýše ční k nebi v pevné důvěře, byl s jeho slávou zasvěcen, pněl věky ku obzoru. Dnes císařovna Theodora chrám nový ku modlitbám navštíví. V šat sněhobílý zahalena, kde na něm hyacintu nach šperk hrudi spíná zářivý, co mešká ještě mocná bledá žena? Což ulic se jí hnusí prach? Dlí po boku již panny její, jež obětiny drahé nesou, však v jejím vážném obličeji a zahloubaném ve zraku jak bolestně by těžká vzpomínka jí tkvěla. 14 Kyn lehký vládného jen čela – a skvělý průvod vzácných paní jdou v stínu pštrosích pér jak tlupy bílých laní kol Artemidy v oblaku, co ona cestou vzpomíná, ký sen to v noci měla. Jak celý život byl by letěl před otevřeným ve snách pohledem! Zří v puchu stájů brloh chudý, kde cirku dravcům ve klecích a konírnám byl sousedem, zná hlad, v tmách samot pláč a hrůzy bludy i blouznivý zas děcka smích, kdy mědvědářmedvědář a matka, sestry k hrám září zdobnou cetkou zlatou, jak v bohy mění háv je pestrý, když plný hlučí hippodrom. Jdou za chlebem. Tam her a tribun lesk a klamy jí rajskými jsou vidinami, kdy ona vídá v tmavém koutě, jak matka tančí, otec medvěda štve v poutě, a v dostih prachu duní hrom, hřmí z davů bouře potlesku, jde vítěz pod palmami! I Theodoře tam svět jásal vstříc! Orchéstra – noc vonná, pel a květ, bdí nad nivami plná luna, noc tlumí vzdechy tajené jak unavený touhou ret, jde potichu – lká lýry sladká struna – k Endymionu Seléné. Jen mlžný paprslek to chvěje se nad jinochem v loži květů 15 slz jeho toužných do krůpěje mu očí snících o blahu; z tmy očí bohyně což vábný úsměv září po lstivě krásné bledé tváři a plameny zas ohňů svítí, jak hrůzně krásný blesk i chrámy v bouři nítí i bouře klidní odvahu – jsou kouzelnice oči ty a věštkyně a lháři... Však do světa! kde nikdo nezná, z kých bujel půd květ krás těch opojných, zrak v jehož údivu se neptá, co odválo jej do cizin, zda vání vichrů odbojných, v nichž jenom závist lakomě co šeptá, či urvala jej bouře vin – – A bloudí světem tanečnice, kam vlny kal a pěna bílá jí zmítá z klidu do vichřice, až k přístavu, kde ústí Nil. Kvas vášní kypících ji u vír smyslů jímá. Hlas eremitů z pouště hřímá: Vám orgie, nám žalmů pění, vám zlato, lenost, pych – zde půst a práce, bdění, tam únava, zde oddech sil, tam do záhub zla okliky; zde k nebi cesta přímá! Mnich slepý soucitu jí slovo děl k pokání, krok nových žehná cest. Květ vedry vadnoucí – a rosa jej z prachu týčí k životu... Jak Thaïs chápe blahou zvěst, jí po stopách jde chudobna a bosa 16 a čista v sluje mrákotu, tkát chudým roucha z vláken sítí, dni k pozdravu pět Alleluja a v modlitbách a slzách bdíti, až anděl volá den a soud – – Vír duje vzpomínek, snů plachých pavučiny rve jásavě – zvou rukou kyny v tmu žhavých růží, do objetí, zní hudby hlas – a z kajicnice letí, letí zpět Maenada, v jho lehkých pout. Jsi pouští, svatá Thebais! Květ – luhy Isidiny! Loď pluje do Hellady slunné. Pluj dále, dál! Pluj od skal Leukad, kde Apollu skok v moře světí, kdo nedbal umu Charitek... Tam v hloubkách tone těla pád... Kdo z plesných Hór jest lehkonohých dětí, plyň, konči jinak plesů vděk! Loď k Bosporu.... A Theodora zří k rumům Troje. Věky byly – i svítá-li vždy z mraků zora, kdež úděl nové Heleny! Ač touha pudí ji, lesk míjí hippodromu. Dnem u přeslice v tichém domu jak Nausikaa přede cudná. Co minulo, i pamět hasí světla bludná i pověst, nad hor prameny. Buď zdráva, Tyché! Zlatý plod jí na tvém zraje stromu. Hod Paschy velebné. A zemi to samo nebe otevřeno snad! 17 To nezní ladné zpěvy mnichů, snad andělských to křídel šum vlá věčných oliv ze zahrad, co v chrámu září šeru, pěje v tichu, co plesá, bouří k nebesům, když po obřadech slavných stanou již Justinian s Theodorou a oleje jim svaté kanou hlav na temena, ku plesůmplesům, chrám Boží Moudrosti se v mraku dýmů chvěje a v hippodromu nad závěje rouch bílých manželům lid jásá: „Zdráv císař buď i císařovna! Blaho, spása!“ A nikde smích jí k úděsům, že odtud nad trůn vstoupila, kde propast pod ní zeje. Kam kročí vládná imperatrix, zem pod nohou jí líbá senator, meč Belisar jí světí k službě, sem dary nesou barbaři, ač patriciů tajný vzdor skráň volnou týčí v hrdé tužbě, a vzpouru kují císaři. Muž – ženy stojí pod nadvládou! A trůn se chvěje pod otřesy stran hippodromu prudkou vádou. „Lhář císař! Žena cirku běs!“ již Byzanc laje, soptí, svorna zlobou jednou. NeNe, císařovně tváře blednou – Kyn její, Belisar a voje štvou nad tisíci mrtvol město do pokoje; i s křížem v rukou padá kněz, kde marně stavil krve proud a vraždu lidu bědnou. 18 Ač na loď prchá Justinian v klid se ženou a dvoru poklady, choť pevná jemu na odpory: „BudBuď spása jenom v útěku a ten mi neměj závady, – kdo nosí diadém, jej chraň, kde spory, však nepřežij, vzpour k povděku! Ó caesare, chraň sebe tedy. Loď hotova, tam moře volno. Já zůstanu. A naposledy, v hrob pod trůnem kde puká zem, nach – příkrov nejkrásnější!“ Ohněm hrdá hoří – Dál voje tápou v krve moři, dny tři žeň kosí po náměstích a ulice žhnou v plamenech. Kdo moře nestih’, buď mrtev, nebo hrůzou něm. Jest Theodora vítězem. Zas Byzanc jí se koří. Jest ona sluncem, císař měsíc, jí oddaně jda klidnou oblohou, kdež choť den jasný po paláci i v chrámu církve rozsívá. Dvůr, svět jí kleká u nohou, ať biskupy, dnes patricie kácí i piklů snuje přediva. Kde její ondy mládí kvetlo, má na paměti hřích a hoře; tu s její péčí den a světlo měj úděl žen již kajících – Jdou léta, léta – Císař v soucitném viz bolu, choť mladá slávy na vrcholu jak chřadnoucí už krásu tají a smutné oči veliké oč němě lkají. 19 Tu tklivou naděj na lících, s ním pluje přes moře, v zem květů, k hrobům apoštolů. Sen viděla... Duch zpět ji nesl z tmy modrou nocí plnou bílých hvězd, jichž nedosáhne toužnou rukou, však také moře v příboji, co po ní pne svou temnou pěst, jí pod nohou jak vlny skálu tlukou, ji nestrhne. V mlh závoji se od vln dělí výspa bílá. Kam na ni klade nohu pevně: poušť Thebais se rozestýlá jí v ústrety – – Jak světice jde ona sama vesnou čarovnou a svěží. Klid jitra na oasách leží, jen její čistý hlas v něm pěje dni Alleluja, vánek „Alleluja!“ věje, i palmy, hlavy kloníce, kde na východě v oblaku se Kristus bílý sněží – – Jen údiv, nadšení, mír, blaho! Co nedal život – ve snu světicí! V snu procítit i v oka mihu pláč touhy, blaho splnění! Co odvál den tmy vichřicí, jak duše perutě prach lámal v tíhu, jas vidin aspoň odmění! Ač ve snu hruď se v pláči zvedá, že bez bouře klas nezrá k žatvě, to slastná slza: v ní zrak hledá ráj stezkou čistší po bouřích! 20 Jen víra, milost, bol – z mlh útaj odhalují. Krok nejjistěji z bludů slují bol vede, soucit v pomoc volá, i žhavý květ kdy v jeseň chladu neodolá. Ret sténej – jímž kdy jásal hřích – vzdech zažehne vznět lítosti, vin skálu slzy rují. Jen do vzpomínky snu se noří, teď ku chrámu jdouc ticha, s ostychy. Dvůr její v purpuru a zlatě a u vějířů oblaku tam nesou kříže, kalichy, jak císařovna zbožná přebohatě chrám toužných daří zázraků, svou přímluvou by Světec tady ji nemoci a viny zhostil. Kol strmí vojska skvělé řady, hřmí města jásot, žehnání. Jde paní pokorná, vstříc exarcha a svíce – Jde svatou vodou dlaň a líce si u kantharu orositi; jak panny odhrnují opony a kvítí, skráň ona k vodě uklání – dvě z opon nad hlavou jí letí bílé holubice... Jí bohaté se řinou slzy, až bolestně jí vděčný taví zrakzrak. V nich nevidí, jak po mramoru den plane barev po třísních a klenba touží do oblak, ni mosaik, kde Svatí přísných zorů v rouch ledový se halí sníh. 21 Jen Krista hledá na apsidě. Zří velebně a klidně dolů, kam svatě žehná země bídě a pátrá zrakem upjatým, kde ještě třeba lásky, soustrasti a těchy. Snů Thaïs k němu chvátá spěchy – ač na stěně plá s mosaiky jen v zdobách skvostů císařských – zde pláč a vzlyky ji kloní na dlažbu. Kde dým vlá nad ní bílých kadidel, chví jejími se vzdechy. 22

CHVÍLE. 830
Den pod oblohou blankytnou, jas, zlato po výsluní! Kde poupě, květy procitnou již do barev a vůní, jak opět jaro od jihu vlá na Bosporu břehy, sny vlahých nocí hvězdnatých dny budíc toužné něhy. Ať hlučí venku města ruch – sní ticho po zahradě, kde v stínu chrámu zbožný duch se tají světa zradě. Ať moře šplouná o skálu, kde stojí klášter nový, sad – vodojemů na hladi jen bílý květ si hoví. Snět granátové jabloně hvězd ohnivých plá nachem, z ros těžkých růže v úkloně, však nevadne tu strachem, že nevděčná ji urve dlaň a pohodí v prach stranou – jen nebi z vánků pocelu dnem sladké vůně vanou. Jest jitro slunné. Mlčí chrám. Již po úsvitu časně tam slaven Bůh. Zpěv k modlitbám den práce vítal hlasně. 23 Když v domě panny řeholní, jak v úle pilné včely, co sadem vodí Kassiu? Stín vzpomínky, vin žely? Ten zbudovala útulek – dar Bohu všeho věna – těm, jež jen nebe láká vděk, i těm, v nichž trpí žena. Jak roji včel ač matkou jest, však sestrou vždy, ne paní. Dnes v němých chodí samotách a nesdílně se straní. Jest mladá, krásná, vznešená. Kdy do vzpomínky hříží se hlava nyní skloněná, snad závoj skráň jí tíží? Neb sklamanou jí raní hruď skvost panagie skvělé, kde v smaltu hledí s obrazu tvář Matky Spasitele? Ctí svatou Pannu z dávných dob, má ráda závoj chudý: teď ráj, pak ochotně tu hrob měj mimo světa trudy! Vin nemá, kromě odvahy, že vzpomenula Matky, když jí snad k choti údělu plod zlatý kynul sladký. 24 Kam sahá vláda Byzance, všech krajů vzácné děvy hlas císařovny volal sem krás jejich na objevy: z nich vyvolí syn Theofil choť císařovnu mladou, by blažen její krásou byl i moudrou ducha radou. Buď jméno neznámo i rod, vol císař sám a volně! Jen ku paláci v doprovod jdi s dcerou otec spolně, však do perlové dvorany kroč ona sama, cizí! Jen krása stanov na trůn krok, kde rod a jméno zmizí. Zdob perlových síň: mrazu žeh jak rosy do krůpějí by dechnul sněhu po květech – mží chladné stěny její. Děv řady podle: vesny jas to květy kouzlí živé, však ticho, tiš. Ni dech, ni hlas. Mráz úcty trpělivé. Jde císař s matkou – kloní se řad děv, tlum dvořan, stráže – a zlaté jablko na míse v sled nese mladé páže, 25 dar té, jež trůnu ozdobou a vládkyní buď zemí, co k Hellespontu slávy lnou dvou světů hranicemi. Kol trůnu kruh se vine děv, jdou, pokleknou a vstanou, by císař volil jeden zjev, v němž vděky všech jich tanou. Sám potom kráčí podle nich – hoch s mísou za ním vzadu – a v nově hádá, ve které duch s krásou do souladu. Zrak jeho vábí klidná tvář, div tiché krásy vážné, v níž hlubých očí měkkou zář řas tají stíny strážné, by v duše dumných útajích sny nebudil klam světla – – Ač jasný zrak, v něm plachý stesk, jak duma by ji hnětla. K níž vede krás jej tklivý čar, král stanul u Kassie. Jen podati jí snubu dar – tu vzdech mu s rtů se vije: „Ach, kdyby tolik zla a běd, jež od Evy nám věny, zde po Adamu nebylo nám k hoři – krásou ženy!“ 26 Kassia oči pozvedla: „Však ženou čisté krásy mír sjednán, vina pobledla – Marií, matkou spásy!“ Zrak plane zbožným nadšením a cudně hned se klopí. Nach tváří kloní v kytici stud růží do zátopy. Dál kročil císař nelibě nad odpovědí panny – duch hluboký mu k pochybě: i vládci najde hany – a zlaté podal jablko hned vedle hrdé krásce, jež mlčet bude s velebou i citů ku otázce... Kol šumí vlny Bosporu, v klid tiché lavry svojí se tají města obzoru již ducha ku pokoji teď mniška zbožná Kassia. Jen s vanem vesny nové v den výroční ji do samot lét zašlých vedou snové. Jak ondy jen by zářil den, zem kvetla do úsměvů, však nyní na rtech mřel i sten, ni vzdech jí na úlevu? 27 Stín zrak jí halí pochmurný, mrak tmy i hruď jíji tísní, ač nad ní blankyt azurný, sad kolem pln je písnípísní. Mih vzpomínek..vzpomínek... Jich mine let – chvil hasne noc, noc duše, z tmy paprslek, kmit na pohled, leč jitra u předtuše! Jak mlhami by kráčela k dni výše, na temena, kam trn by slzou smáčela, však tam už, jaká změna! V dol padly mlhy, cár a cár, zde rosa stříbří stezku, plá nad ní slunce, svit a žár, a vrchol hory v lesku! Stín dole, chlad. Bůh tvoří den: co světa na Táboře ni mlžný nejevil ti sen, víc nítí z tmy blah zoře! Jen svaté Panny pomněla, jíž obraz na hrudi má: jdouc na hory, blíž neměla – a slast ji tichá jímá. Klam lítosti ji mine zas, klid bude po rok dlouhý, kdy nepomní chvil na zápas slib k nebi jdoucí touhy. 28

RAGNAR LODBROK.
Král Ragnar Lodbrok jako ta noc, Ježjež ulehá na vln kypící chlumy – mrak ve zraku, chmury na čele a v nitru vír bolné dumy. Zda otráven žlučí medovin roh, z nichž hrdinnou k boji odvahu píval, meč otupěl, harfa pukla mu, k níž se skaldy o závod zpíval? Vln příboj mu podemlel Lethry hrad, choť Aslög v slzách mu mřela? Či hněv, že neplatí dosud snad dle úmluv daň vzdorný Ella? Král Ragnar Lodbrok podepřel skráň, roj úvah mu vírem sivou jde hlavou: Když bez plodu Thora mu uvadla, vděk snoubil mu Aslög smavou; ta před léty dala synů mu tré – teď dlouho jak smutná sirobná roba. Kdo kmen jeho pěstit bude dál, ty zláme-li bouřná doba? Má zapudit choť a k námluvám zas kams jinam chystati lodě pro jara nového květ i klas v žní minulých neúrodě? A vhodna-li na trůn Ragnarův ctný, jež neznáma kvetla na chudé pláni? ... Leč komu, kam vrátit královnu? K ní s láskou i vděkem sklání 29 král hrdobnou hlavu za blaha dny, jež po léta žehnal po jejím boku, v síť kadeří zlatých lapen byv a okouzlen září v oku, když tehdy jej na pláň zavedl lov, kde ona pod chudou střechou jej lahodou jala milých slov a úsměvů vábnou těchou. Jest dítětem chudých vřesovišť choť, jíž veleba plane královská s čela? Jí odhalit clony tížných chmur – jí do hrudi dýka by vjela! Král dumal a snil – ržal ve stáji oř, mdle tučněl sokol, ohař se vztekal, sliz na loď se sázel u fjordu. Král Ragnar mlčel a čekal. Vždyť neplatí Ella povinnou daň; snad brzy tam na výpravu, kde v boji umlkne úvah saň – – Král Ragnar pozvihnulpozdvihnul hlavu: Třesk mečů a štítů, hlaholný hněv, síň plna je hluky zbrojného lidu. Rolf ohnivě mladou pěstí v meč: „Chtěj, otče, míru a klidu! Viz, poplatný Ella – blouda to pych! – z tvých poslů nám tady jednoho vrací, z úst jazyk mu vyrvav kleštěmi. Jen potupou daň ti splácí: Zde za stříbro leda proutěný koš ti šupin posílá rybích. Kde přísahal, být ti za podnož, tak zradou nám stojí v slibích!“ 30 Král Ragnar Lodbrok od stolu vstal a zasmál se bouřlivě z plna hrdla: „Což potkanu tomu z Bretlandu dnou na kámen lebka ztvrdla, že rodí jen taký jalový vtip, jak pobřežní balvan, obrostlý mechy? A vnově-li zuby narostly, přijď na mé jen na ořechy! Hoj, synu můj, dnes hned na moře loď! Pluj, připomeň dávné mu vruby, piš nové mu do hlav, až krve broď, sem veď jej, jen nelam mu zuby!“ Hoj, vesele stěžně do oblak, mlh! Hrot okuli vnově lodního klounu, v směr ráhna a plachty, vlajek hru, v pěst meče – břit bleskných žhounů! Jak sipí, kypí Issefjord v zad, kde brázdí jej kvapně letící přída! Zní lanovím, táhlytáhlý větrů hvizd, vře pod kormou pěny křída. Dní minul jen týden. Příboj – a břeh zpět ulovil trosky vraku: v něm ku stěžni uvázán ovčí měch, hoch spoutaný slepých zraků. Děl v slzách ston hochův hanbu a vzkaz, chvat odpoutal měchu uzly a stuhy. Man Ella smích platí posměchem a zlatem dob dávných dluhy: Ne zlatého písku, měch pilin je pln, v nich ustláno měkce Rolfově hlavě, jíž rubínem po čele rána plá kštic zlatistých u záplavě. 31 Král Ragnar jal harfu, pohřební zpěv pěl hrdě mrtvému synu: „Tvá kštice – k závisti druhdy děv – tvé hlavě teď ku záhynu. Vrah na její cenu zlakomil hled, mých pokladů tebou vrací mi zlato. Však nepadnul’s bez boje, slepý hoch, to jeví mně jizva tato. Žel záhynu tvého pes i sup, co’s mlatem jim strojil mrtvol kdy kvasy. Kde’s drtil kdy lebky do krve, teď platíš hlavou i vlasy. Ctnou památkou slaven hrdinný skon! Msta reky k odplatě volá: trest – proud krve slz mi nad výron! Smích potupný síla zdolá.“ Half oštěpem o štít udeřil ráz: hned po bok mu statných oděnců tlumy s ním odemstít bratrův pád. A chvat, kde o Bretland moře šumí. Ale zpět Dánů se nevrací lid... Co klidného moře hladinou pluje, jest lodice úzká jak lasice. Dne vánek jí plachtou duje. Dvě postavy nese lodice trup. Jim vstříc, než zvíří se voda! Viz muže tam, sok to: dub a sup; znej v druhém Orwara Odda. Chlap cizí je volný, jak ani pták, ctný Orwar Odd v poutách na údech vzdorných. 32 Muž cizinec vede kormidlo, kmet Orwar Odd s ním v hádkách sporných: Jej do vírů hnal, mu úskalí lhal, host viking však zná jak doma ty vody, člun na Sjeeland řídí na vzdory a přistál bez nehody. Jen Orwaru Oddu sňaly svaz pout – on skokem do hloubky s břehu. Hned za ním! Znají i plavat i plout: „Jsi zrádcem? Nám hanbou, zběhu?“ „Chraň Odin mě zrady! Nejsem ni zběh. V břeh pevně jsem lodi kormidlo řídil, kde na skalách z mlhy Ellův špeh psem hladovým po vás slídil. Byl vám to třas a byl vám to kvas, kam sekerou tneme, sekneme háky, kde do boje volá Halfův hlas, kam kormidla vzepru páky. Nás opustil bůh... A hanbě já teď bych raděj utonul v moři. Můj sok jak mrchu tulení, hleď, mne lany tu spoutal k hoři –“ „A jaká to zdoba ti na hrdle tkví? Či vítěz to k hanby vymyslil muce? Mně nápadny paže ty svalnaté, toť Halfovy – přisám – ruce!“ Kmet Orwar Odd sklesle vésti se dá, kde Ragnar Lodbrok roh po rohu prázní; jenž na vrahy vyjel bez bázně, jde ku králi domů s bázní. Král hledí naň, mlčí. Orwar Odd div studem tu neumírá. 33 Host, nyní v poutech, naň i na průvod jen s pustým výsměchem zírá. I paní Aslög jde z komnat svých a po boku králi nemluvně sedá, jen hlavu mu kloníc na rámě, mrtvolně po tváři bledá. Kol zbrojenců dav a dvořanů kruh; páž na meči rovna napjaté spruhle, jen tasit ven ocel na vrahy – a na stole ruce stuhlé. Den slunečný plane v bohatou síň, kde mračné chmurno je vůkol. Host, na očích plamenných čta jen: Zhyň! vzkaz hlásá, jak jeho úkol. „Král Ella mnou králi Lodbroku dí: Já dlouho ti stříbra odváděl hřivny, bych slýchal jen kletby lidí svých i nářků ston srdceryvný, kde vikingem cizí loupil jsem břeh, dral chýže, vod cizích spaloval lodi. Mám dosti už daní, poplatků! Z nich tobě se pýcha rodí, mně i lidu mému jen hanba a stud. Já platil stříbrem a zlatem, teď manu Ragnaru plať jen rmut, jak jeho synům jsem katem. Zde jednoho z mužů posílám svých, z tvých rabů ti vracím jednoho děda. Mluv můj muž a ty s raby slyš: Buď vyhni ty zlu, buď běda! 34 Zas pošleš-li syna o daň a plat, už nevím, co tobě vrátiti k měně. Však přijdeš-li nyní pro daň sám, tvé srdce já vrátím tvé ženě. Tvé srdce ti vyrva ze hrudi ven, svým psům je nevrhnu k žrádlu, by nezbaběla mi štěňata fen, jak lenoch ty v tuku a sádlu – –“ Král vyletěl jak by uštknul jej had a na hostě s hněvy běsně se vrhnuv, dral pouta mu rukou, rval a řval, dva meče se stěny strhnuv: „Ty jsi-li svá vůle a jak já muž, mně uchop se chutě břitného meče, bys uviděl na ctném zápolu, kde tepnou krev babská teče.“ Však nechvátí meče posupný host: „Dnes tvůj, já nechci být lhářem, jak nejsem sketa, však tobě v zlost jsem Ellovým leda psářem.“ Div nestrhal zrudlé oči mu hněv, jak náhle se krví zalily žhavě, div pěna mu od úst nevřela, an zasoptil Ragnar dravě, v mžik od posla hnusem odtáhnuv pěst: „Jen se sobě rovným do pole chodím! V líc slintavým psářům cizích psů ni slinu svou nezahodím. Ty pohůnku Ellův, poslem jsi dnes – a sebe ctíme my v hostu. Ctně dále mluv! Či chvátí mě běs, že nedojdeš s hradu k mostu.“ 35 „Král Ella mi dále k odchodu děl: A jazyk-li Ragnar ti nevyrve týlem, tvůj vyslechna hlas a můj mu vzkaz, svých lodí váhá-li kýlem moře k nám brázditi pro léno sám, mluv jemu: Dceř chovali Ake a Grima tam na chudé pláni spangerské; ji v objetí král teď jímá, ač zvána kdys Krakou... Muž její můj buď man, i tu mně doplatě cenu, by uhnul smyčce mých pevných lan: Mně za choť dej Ragnar svou ženu!“ „Thor bleskem ti jazyk rozetni v ráz! Tmou nejhlubších jícnů shltni tě Hela, ty štěkotu psího tlamo psí, pse nestoudného čela! Kdo bez úcty vznese k choti mé zrak, sem kováře: Oči uhlem mu vypal! Jej do pout! By do úst hanebných kat popel mu žhavý sypal! V skráň vpalte mu žhavou písmenou run vzkaz Elle, Bretlandu jatce s ním ku kormidlu rychle v člun, ať dojedou domů hladce! Ten není mi hostem, kdo hanobí dům, kde naslouchá jemu hostinnost pouhá, kdo ženu mi hanou uráží, kdo matce mých synů se rouhá.“ Ruch po síni, hradu po chodbách kvap, ven do člunu vlekou jatce už dvorem. Jen paní Aslög, co mluvil rab, 36 ni nehnula hrdým zorem. Jak velebný měsíc s oblohy vdol k tmám bledou pohlíží září, kde mraky se kupí kolem kol, tak královna Aslög je tváří... Kdy oblaka kupí na obzor noc a na temných hor je temena choulí, co luna jde tichým blankytem – a vichornou náhle hrou-li van větrů je nese: měsíce tvář se v průsvity siných závojů halí. Bouř pomine k jitru do dálek, však červánků pruh tam znalý zas o nových vichrech nese jen zvěst a plavec plesá a bádá, kam Thor mstou na vrahy napne pěst – Ctná Aslög plesá i strádá. Dřív klonila hlavu, bohatý vlas jí záplavou zlata halil i tváře, by nevidělo stud, hněv a rmut v nich nestoudné oko psáře; však samotna nyní s Ragnarem zde, zpět hodila těžké bohaté vlasy a na chotě vděčně pohlédla, aač vlhnou jí zlaté řasy. Ji za bílou ujal Ragnar dlaň a ohněm oči mu hoří: „Jen zloboh tě jménem Kraky haň! A zalkne se z toho v moři. Ty nejsi mi Krakou, nebyla’s jí, ni vlasu nemajíc barvy té vraní, 37 by vránou tě volal hany vlas, a minulost tvou jen raní. Já vidím tě dosud jak onen den, kdy’s v útají krásu tajenou myla: – kam’s nořila ruce, potokem v proud zlatá se záře lila. Msty valkýra o snubu Ellovu slyš! Mně věrnou byla jsi ženou, kdys vdovu tě po mně syn cti již i s bílou kol hlavy plenou. Ať neroven třeba tvůj mi byl rod, že osud jen nízko hnízdo ti spletl, já zvednul tě, s tebou můj blaha hod bych zásluhou tobě četl. Ty po boku mém jsi vládkyní přec, kdež Ella je bahna syčícím plazem, co na něho pro tě tasím meč, by urážku platil vazem. A plodu-li nemá lůno tvé víc, můj vděk ti z minulých darů! I ty mně vyjasni zrak a líc své za blaho u Ragnarů!“ Jak vítězná hrdá Valkyra teď tu povstala Aslög od boku muže: „Já hodna jsem krále manžela, ty hoden jsi věrné druže. Já neděla dlouho, kdo ctný můj rod, tvou jista jsou láskou po léta štěstí. Kde zlolajné hany mě jitří hlod, tu jevím ti pravdy zvěstí: Měl Sigurd s chotí Brynhildou dceř, 38 vlas zlatý na bílém čelu, to já jsem jim rostla, králi, věř, tam na hradě Hindarfjöllu. Drak Fofnir kdys hlídal pokladů taj; jej Sigurd svou rukou mohutnou skolil, by valkyru svatbil Brynhildu, s níž Hindarfjöll sídlem volil; byl v plamenech skryt jich tajemný hrad, kdo do čtyř let já – květ lásky jich – kvetla, až vichřice napadla blaha sad, kmen zlomila, květy smetla: sklán Sigurd a v divém zármutku hruď choť mečem proklála sobě. Je hranice jedné skryla suť, já lkala tu na sirobě. Mé mateře pěstoun mě do harfy skryl – to sivý král Heimer sirotu hlídal – a nepoznán vrahy jako skald se na toulky světem vydal. Bouř hnala kdys divá. Slatina, vřes se pod nohou boří v kvapu a chvatu – Kmet v harfě mě jako v plenách nes’, až chudou stihneme chatu. Já v dutině harfy usnula již; mne přikryl na prahu sítí. Noc. Kmet skráň únavou kloní níž – co z výdutě harfy svítí? Toť poklady zlata – hostitel mněl. Vstal se ženou Grimou lakotný Ake, jen sekery tnutí – žel, ó žel, můj pěstoun už v Hele také... 39 Rvou pokrývku harfy, do vnitra pěst již po jejím zlatě hrabivě noří: ven za vlasy dítě na úžest – mé vlasy to zlatem hoří. Mně sazemi černí údy a tvář. Já dbalou rostla jim sluhou, mne vranou zvali – – Dál, králi znáš, jak tobě jsem chotí druhou. Klid pevné měj víry v pravdu mých slov! Hrst třísek si z harfy památkou skrývám –“ „A měl-li jsem jenom pochyb stín, je s paměti nyní smývám. Teď na hlavu hrdě postavím helm i meče a štítu chopím se v plesu, vždyť za odboj jarlův, synů krev a za tvou čest pomstu nesu. Teď dvojnásob líto: mně vzácnou krev man Ella prolil mých synů! Syn třetí měj doma žel a hněv: jdu trestati sám tu vinu!“ Jak vnově by svatby svítal jim den, dlaň ve dlani, skráň se ku skráni tulí. A v rozluce páže Aslaugy jak okovy tuhé lnuly tu na šíji králi, klenutý bok když na odchod mečem mohutným pásal a oštěpem o zvučný třesknul štít, vstříc dole an lid mu jásal, co k výpravě noční úmluvy den se rychle k západu chýlil. Zle chmurou se kalí nebe klen a na moře jak žluči by vylil. 40 Moře zelené temní, kalí se, plá, pruh červánků krve je žilami žíhá, tam žlučnatou pěnou čeří se, kde vlna se po vlně zdvihá. Má k Bretlandu vítr tah a směr, loď uvede z jitra k Ellovu sídlu. Muž k veslům a plachtám, k táhlům lan, pěst nemylná ku kormidlu! Proč váhá jen měsíc vyplouti z vod, když pevnou minuli zemi, by plavcům byl temnem na průvod, než Bretlandu stihnou lemy? Tmou není to bílých labutí tah! To loďstvo, toť hejno hladových supů, jimž není té noci děs, ni strach, ač vítr je na postupu. Tmou burácí nyní vichorů běs a návaly mrakav oblohou honí a válí je nebem jak balvany, vodu bičuje, mrská do ní, až pění se, kypí šumivý var a vzlyká, stříká a hýká a zhoubou hrozí, snad vede zmar, jak loděmi hrá a smýká. Král Ragnar Lodbrok po harfě sáh’, však ihned ji hochu po boku vrátil v rozmyslu klidných úvahách – Sám kormidlo pěstí schvátil. A v útrobách lodělodi křemene křes troud zanítil. Planou smolnaté hlavně, v jich záři král pevně hlavu vznes’: „Dál, do předu, neúnavně! 41 Ať moře se kymácí, duje vzduch, zle hlubin útroby běsní, i bouří ku předu, kdo ctný druh, kdo sketa-li, na dno klesni!“ Tmou Ragnar v pochodní záblesku vpřed jak Thor sám se prudce vodami řítí, žel, marno mu k nebi volati a namarno peklu klíti. Ne sketa jen klesá do vírů vln, jak do plachet pevných trhliny dere ráz vichru a ráhna láme hrou, an s jekotem do lan pere; loď praská a luští, plachty se rvou, cár prudce o stěžně práská, vln dravé nárazy o loď se dmou – toť o život se živly sázka. Bouř burácí nebem, hýká a lká, bouř burácí mořem, hlubiny víří, bouř paluby drtí o stěžnů pád a trhliny boků šíří, kam derou se průrvy klokotných vod, jež v plavcích zádavou hýří, je s paluby metou, z kotců rvou, že ve zbroji pod krunýři jak balvany tonou po brázdách vod i s troskami drv a rahen – kdes na výspách zítra supů hod, neb mloků v hlubinách bahen. Den svítá. A bouře netuchne hněv. K dni šeří se bílé Bretlandu skalí, moře o dlouhém pruhu tam tříští se a žlutavým varem valí 42 se ku bradlům; houpavou hradbou vod – pne, zdvihá se, klesá, klesá a zdvihá – skal křídových patu objalo: tu soptí a syčí, říhá, tam u strmých jinde útesů zas až do vrchu stříká pěnou. Vstříc duní odtamtud hromný hlas, v pláň doléhá bezozvěnnou. Tam příbojů kvasy kormidlo řiď, co z valných tu zbylo Ragnaru lodí, ať moře je metne přes bradla – tam sám hleď, co muži se hodí! Tam čeká je zbrojný nepřítelnepřátel dav. Řev příboje duní, sykotem ječí – jen přesekat lana, proudu se vzdát a doplouti v rukou s meči! Loď za bradla hodil příboje svár, kýl láme v násypech písku. Skok na mělčin brod – – Muž oko žár, meč do pěstí na boj v blízku. Dav Dánů se dere návaly vln a nánosy písku zátokou břehu, zrak plní jim pěnou příboje tříšť, rmut písků v úporném šlehu. Štít na hrudi, v rukou oštěp a meč, vpřed útokem s pokřiky naproti soku, kde písek a vodu barví hned proud rudého ze žil moku: muž do muže bouří, do štítů mlat, meč lebky a údy tesá, hráz kopí z oštěpů trčí řad, tu tam do nich sekera klesá. 43 Mstnou odvahou srší Ragnarův hled a rovného soka v zástupu hledá, kde kolem se kupí – hoch, muž, kmet. Snad hrůza ho jímá bledá, že u krbu doma hřeje si úd, lid jedině vyslav do boje Ella? Zde není ho – hanba, hněv a trud. Tož pochopů drví těla král Ragnar tu mstně jak hromový blesk, co štípá i kořeny sosen, však pojednou klesá, žel a stesk! – a cizí jen krví zrosen. Byl slepého hocha na úvaz jal, jej upevnil sobě kol zbrojného pasu, – hoch nese mu harfu v boje třesk, tu harfu teď němého hlasu. Vrah slepému hochu rozčísnul leb. Hoch nestrhnul lva sic pod nohy stádu – král levici vztáhnul po harfě a sklonil se k hochu v pádu, – dav vrahů mu ruku provazy spjal a poutem ovinul nohy. Jak moutí se pod ním vody kal! Kol kleslého mrtvol stohy! Meč vyrvali z pěsti a jako vrak ven z příboje v poutech Ragnara vlekou, s ním k Elle pak na hrad, ruce v znak, ať plesnou je vítá vděkou! Man v kožinách sobích zimou mře a na jatce zrakem posupným zírá, však pod jeho chví se pohledy, vždyť plane z nich oheň a síra! 44 Jak potupně Ragnar pohlíží naň, hlas hromný hlaholí v síně: „Tvůj král jsem! Přede mnou v poutech – vstaň, ty kotlavá pýchy dýně!“ „Klň! Jsem-li já chorob kotlavá dýň, ty roven jsi vod mých jatému mroži, co marna mu síla, marny kly i dužný tuk pod zdravou koží. Hoj, Asbjörne! Ty mluv, jaký by trest dnes velela tvoje choutka mu krutá?“ – „Jej řemeny na kmen dubu važ, kuj pevně jej v pouta kutá, ať vlčí jej tlama, medvědí spár kdes u lesa pustině drásá a kosti mu bělí slunce žár, skon jeho svist vichrů hlásá.“ „Máš vlčí ty mlhu? Postavu viz: bok spíná pás, jak pás Megingjard Thorův, jenž údů mu sílu zdvojuje; dub vyvrátí sílou svých vzdorův a půjde jak Siward Snarenswend pak s tou kyticí v boj co k plesnému tanci. Již nechci být jeho manem já, lid doma být nechce psanci. Ty Thorkelle, vyslov pokutný soud, jak mstíti poplatky dlužné, raď radu, nebuda pochyb bloud, viz jeho jen svaly dužné“.dužné.“ „Buď Ragnar tu Lodbrok olbřimem snad, já dal bych jej živlům, obřímu soku. Kde obývá Rosmer moře tůň, ten obr už na sta roků? 45 Má z korálů, škeblí a vraků hrad a z lebek a hnátů a kostí a žeber – ty Rosmeru jatce obětuj, lstí jenom harfy mu neber. Dej na hrdlo kámen, na vrak jej vsaď, vln odboj shltni jej prudký: vod na dně Rosmeru chvíli krať on písní poslední půtky.“ „Slep Thorkell jest, vida Ragnarův zrak! Tak Odinův orel hledívá z dálky, kdy ve mraku tušívá supů skřek a mrtvoly nové války. Vždyť Ragnar se směje nápadům tvým, ač pohledu klamně zlobou se mračí. Již vidím jej: moři vydral se, k nám s výpravou novou kvačí. Z dvou beru rad toto na ortel svůj: Buď v poutech, harfu měj k boku, jen vzdech a kletba mu do niní duj – plen zmijí a draků a mloků! Zda litoval Ragnar útrapy zla, když úporný neduh údy mi hlodal, dna odměnou z výprav vikingů – jen daň-li jsem včasně dodal! By stokrát byl králem po právu on, pak já pouze jarlem poplatným jemu, já králem chci býti, jak ni on, i kromě Bretlandu lemu! Znej bolestí hlod a do srubu tam, kde zmije a draci hnízdí, kat uvrz jej do hloubky smrdutých jam, tvář bol ať i jemu hyzdí! 46 Ran hnis by jitřil ti potupy jed, i nad hlody plazů srdce tvé bodna, věz, nežádám k snubu Aslögy, neb ona mne není hodna, jen spangherských roba vřesovišť jsouc; hlas lichotný pro pleť Krakou ji tupiltupil“ – – „Ty hánce, sám horší nad plaza! Kéž vlastní se žlučí upil, co slintáš jí zlobou jako tvůj psář. Měl Sigurd s Brynhildou dceru: jest nad slunce jasna její tvář, ni krásnější na severu. Man Ella jen marně zatíná pěst a nadarmo lomí skřipavě zuby? Mou nezlomíš pýchu, muže čest, a marny tvé byly by snuby. Já bojoval mečem. Kdo doma se hřál, mně jazykem nectným pohrdá ženou, co ctím ji já, tvůj pán a král, hrd děkuje na kolenou, mým synům že byla matkou má choť, jež mužů je kojila silou! Můj Sigurd, cti dědic – klň, či se zloť! – mne pomstí mou na mohylou.“ Ční na břehu moře pod hradem věž, tkví základy do skal, příboj kam bije, dno kamenité vlhký sliz, zeď mokvavou plíseň kryje. Tam rojí se, plazí, vine a dme sta ještěrů, mloků, zmijí a hmyzu, tmou hemží se, ježí, pne a lne k zdi okluzké, na dno slizu; 47 plaz syčí a sipí, šelestí hmyz, a klubkem kde hadi se zdrhli, hnát hnilob hlodá jich hladný hryz – – Tam Ragnara v poutech vrhli. To nebyl vrh katů, reka to skok – spleť plíživých plazů šlape svou patou! Kde vzpjalivzpjaly se zmije, ježí zmok, svých paží dvojici spjatou vstříc nastavil král; kde hladový hlod se do pevných lan a řemení vtíná, on setřásl hnis, tmy plachý hmyz – a ramena volná vzpíná, rve kotouče zmijí, odhodí v kout. Když na volný vstoupil kámen, zrak vzplál mu, jak ni jiskrou troud, a harfu sňal prudce s ramen. „Zpěv pohřební sobě zapěju sám, jenž druhdy jsem druhům před boji zpíval. Aj, nebude vrahům plesný zjev, den na noc kde mně se stmíval, by chytali stony, viděli děs z těch hadů a plazů u mém tu skonu – chci s písní je čekat na ústech, něm, jedů jich u výronu! Skon v čepelů třesku vděčnější už i v bouřného moře šumu, však osudu pomni pevný muž i v ještěrů hnusném tlumu. Vždyť oproti Nornám marný je zboj, jež v jasanu stínu u zdroje časů 48 dlí od věků: Urd, Verdandi, Skuld, kde v ševelu tajných hlasů nám zákony dějí, povely run, dní hlásají sudbu, osudy řídí všem dětem chvil krátkých nemylně, jak do dob budoucna vidí. Co veleno sudbou, stihne tvůj krok, byť unikal na ústupu – Kdo tušil, že hlodat mě bude zmok, že upadnu v hadů tlupu? Co pevnému muži nemylno jest? To stálé vědomí udatné smrti, ať medvěda po hvozdu se psy štve, či nepřátel lebky drtí! Kdo v posledních sklamán nadějích svých, buď hrdinný život mu k posledu těchou, i minulá slavná vítězství, dny blaha pod vlastní střechou. Já bojoval mečem, šumivý mest jsem z lebek píval i vrahů, svých vítězství zpíval hrdou zvěst – mám lkáti u smrti prahu? Jí pohrdám! Můj to, a poslední sok: chci pohlédnout pevně do oka jemu! Svou bolest opěvám nehnutě i v syčících zmijí sněmu. Mru, k severu hledě s modlitbou svou. Mám sídlo u otce Baldura v jasu, až překročím tady práh svých dnů a klid bude po zápasu. l tajemných tam já dovím se slov, 49 co dechnul je Odin synu kdys Balduru, než hranice rov jej sežehnul těla ku záhynu. Mne neleká k sídlu Odina vchod, ni valkyry, co mi v ústrety letí, děs není mi zmijí dvojklanný hrot. Když ustanu potom pěti, ať nejtmavší zmije vystřebe krev, co v srdci mi pomstu na vraha volá. Můj Sigurd má pěst jak Mjölnir – blesk, dav nepřátel za mne zdolá. Sem valkyr již let, mě neste, kde jas! Hruď hadům teď volně skýtám, strun harfy samochtě trhám svaz, skon pohrdou němou vítám.“ 50

TŘI VÍTĚZI.
Boj u Camlanu dohřměl. Král Arthur padnul v něm, jak tone vzdorný útes vod bouřných pod valem: K dne západu mraky v cáry; kde utichne hlubin jek, vln v okruhu tes hledá jen krve červánek. Zří kolem orli Říma, kde klál jich spár a zob voj Britanů – buď padni, pros hanby do porob – vstříc vítězi kde ruka zda v pout se pohne svaz. Klid. Kupy mrtvol volných. Ni stopston, ni vzdech, ni hlas. Skal nad soutěskou v nachu, jímž hasne krve den, pnou postavy se pevné: Muž obr, dubu kmen; v pád metal do legií skal hromné balvany, v pěst sosnu, kosil řady – bouř s vichrů závany. Kde sluncem svitnul druhý, šíp klada v tetivu, jak před Apollem hněvným dav prchal v údivu, co z tváře jeho plane jas klidné veleby; v té zářné kráse nejde ni bůh jich po nebi. Hor severu Faun šklebný je třetí – ohava, jež hvozdů tmavých rodí mlh kalná mrakava. Kam tento vpadnul skokem, již pohled jeho – vrah. Jest Medusa dítě, kde z něho dští hrůza, hnus a strach. Ti tři-li na vítěze spolu se vrhnou zpět, děs útěku je zvíří, kvap k moři orlů let! Však zvedli jen kleslého barda, jdou smutně do tmy hor, kam hvězdy nad západem zve jediné je zor. 51 Jde Glewlwyd Gwaelvawr statný, jenž vrátným krále byl; kde vchod a schod bran stínů, král sluhu nevpustil... Jde Sande Brydd Angel krásný jak světlých vidin bůh, jde Mororan ab Teged, tmy příšer posupný druh. Tam posledního barda si nesou do lesů, by poslední pěl písní ston výtky v úděsu, kam poslední tu pílí, kdy padl i kmet i jun – a v ranách umíraje, svých prvou klel potupu strun. Pod klenbou sluje kladou mdlé údy na nocleh. Mdlý nítí plamen ohně jen němých žalob vzdech. Bard bez písně dumá: Vítězí hrom síly, krásy div; proč kosám též odolá býl kdy, květ netvor uvadlých niv? Noc modravá hlubokých stínů vlá tichem po horách, kam strnulý bolem pohled zří nad volný sluje práh, co oheň doutná a hasne. Kam taje a vlaje dým, král u vchodu tu váhá snů klamem mlhavým... Tvář bledou lící vpadlých klid jasní a tichý vzdor, jak na západu měsíc kdy klesá pod obzor, že v nachu vítěz vyjde z bran slunných východu. Kdo zářil do snů země a vadne jen k obrodu? Řas plynulých jej halí šat bílý druidů – třpyt netíží ho kovu – mlh lehkých u vidu, a s oblohy prosvitavě mží rouchem krůpěje hvězd. Rdí na hrudi se rána; ač bolest, i muže to čest. Bard v soucitu sahá do strun, by pohrobní píseň mu pěl, s níž do vzdušných síní předků duch k poklidu by spěl. Král odmachem ruky bledé mu velí mlčeti, jak po slavném boji marném by písně bál se prokletí: 52 „Ať mlčí tmy truchlivé mlhy mně neznámým nad hrobem, kde u věrných meče druhů můj stín tam bydlí v něm! Žel nebuď ho tvou písní, dnes nevolej touhy jej vzkaz, by duchové dávnověku mne nevedli v oblaků jas. Vždy budu takto s lidem, co kryje se v údolích skal, kde na muže dorostou děti, rod nový by k životu vstal. Bard poslední bude jim prvým! A pěvec buď úděsu prost, květ lidu kde vadnul, že žije vedle síly a krásy i ošklivost. Kde síla, jí pod nohou bázeň; mře závist, kde krásy div – jest vítězem jasný měsíc vod bouřných na odliv. Kde štvána z brlohů klidných, mstí hrůzou se plachá zvěř hor – vzhled nelad, jen člověk-li v právu, má úkol a vděk, běd tvor. Král, klesal jsem – – Mne Silný, sláb v slzách podpíral. Mé žízni krásný Angel nes’ vodu v přilbě – kal. Mru v hrůzách o zhoubu lidu, jen jeho mně bolno ran – mně k nohám legií zlaté klad’ orly Mororan. Vděk těm, kdo padli za lid. Vděk pěvci minulých dob, jenž písní lid budoucí budí, i nám ctný oslavě hrob. Vděk otcům vám doby příští, jar nových semeni –“ Duch mohyl mine mlhou. Noc tane v mlčení. 53

PŘÍLIV.
Pomáhal příliv – a lodice Dánů jak na oddech pokryly výspy a břeh, ale z plujících draků ven řítí se oštěp a meč na lup a vraždu a seč. Na krovy slaměných chat již letí plamenný vích, lká pláč, hřmí ryk a smích, z Gotlandu travných niv pěst zbrojná štve o překot do lodic ovce a skot, na hradby Visby a kláštera Kariny bránu a zeď útočí zbrojenců změť, z portálu chrámu však opat jim v ústrety. Pozvedá dlaň: „U míru svatyně staň! Pohostinu jdeš-Iijdeš-li, nám vítán buď z daleka host; mnich, sám dne námahy prost, na stůl ti klade chléb a v rohu pěnivý mest, cizinci v ochlad a čest. K ostatkům svatých-li pospícháš k očistě, vítán jsi! Pojď, kříž tě k pokání voď, světců přímluvou hřích buď prominut! Bez viny, chyb, i nám svou modlitbu slib. Čemu však násilou lámati veřeje, do chrámu bít, žhavou smolou dštít, loupiti míru lid, v jich krvi ruce si mýt? Chrám zněl jen modlitbou díků! Kde brázdou my vedli kdy pluh, žehnal, jsa s námi zde Bůh! Nevzněcuj bouři ni z Boha, ni v lidu, zlo platiti zlem – bezedno moře, hluboka zem.“ 54 Na štít si udeřil mečem a směje se Asker Ryg: „Důstojný opate Hane, vzdech marný jest, kletba i vzlyk! Na lup nám bohatý velel – kdy kleteb i pekla se bál? – udatný Valdemar král. Zlatý má v koruně kříž, plášť nachu, leč chudý má rub, – jen mnich se rád s chudobou snub! Zlato a stříbro a skvosty a klenoty, peníz i kov, nám vydej bez teskných slov – však duch poklady hromadí v nebi, na zemi – pěst; králi, co od země jest!“ Chrám jest i manstýř v úchvatky lupičům. Bohatý lup! Pod tíhou lodic trup nehybně trčí v nánosech odlivu: v přílivu hodinu k domovu obrátí na moře hladinu, s hlaholem vítězných zpěvů a Gotlandu na posměch stihnou Dánska břeh. Kněz Hane zbůhdarma prosí, až k lodím za nimi jde – Viking pálí a rve. Pomalu zdvihá se moře. Hrá u lodí slinami pěn – v písku to sykotá jen; vlnami lísá se příliv, lne kormidla pod obruč jak hněvy kalená žluč. Příboj už vyzvednul lodě. Zní vesel bujarý ráz, pod břehů vede je hráz; na přídě prvé zpět Asker Ryg volá i v přílivu šum: „Opate kněže, klň lupičům!“ Na břehu opat Hane dlí bez hlasu, sám tam a něm. Blíž kvasí se příboje lem. 55 Na lodi v dálce však Asker Ryg rouhá se nad vod ruch: „Opate kněže, kde mstný Bůh?“ Na břehu opat Hane jen klesá do kolen. – Kypí var zlověstných pěn. K požáru manstýře v děsu lká bratř: „Spěj, otče, již k nám! Klň žhářům! Viz, v plameni chrám!“ Opat Hane strnul, pna ruce k nebesům. Vln příboj rovný dravce klům. Z hvozdů a polí zpět vrací se lid. „Pust dům i luh. Lupičům kletbou kde Bůh?“ Neklne opat v bolestných modlitbách – spor vod u nohou, nad hlavou mraky černou oblohou. Ostrovem hledí – kol pusty jsou nivy, suťsuť, kláštera krov, zoufá a nemá slov: Ve rmutných života vírech, v jich příbojipříboji, odboji vln, jak člověk jest rozbojů pln! K dálným snů kvetoucích nivám z tmy hlubin zalétá duch, k oblasti nezemských tuch, v odboji těla se vrací a padá v zlob změtených kal, na bídu, hoře a žal, ku zlatým vrcholům chrámů i nad oblak u věčný jas ducha pravd vyzývá hlas, 56 ale zla hrabivým pěstem jen úlomek zlata je drah, co ohnivých vidin oblačný tah v života proudu – běd vášnivých vichřic na popud – tone a tříští se v rmut. Z příboje vášní, vin cizích – výš k nebi jen vraceti zrak, buď tělo tonoucí vrak... Vzdula se vlna a bělostnou pěnou mu oblila skráň – Bez kletby bouří se sláň, k ostrovu z pevniny vichor se sápe a supá jak divoký oř Dánům na příkoř, trhá jim plachty, dře ráhna, rve lanoví. Burácí řev, zní praskot a třeskot dřev – hromová bouře se valí a soptí a dáví. Vln hlod úžasným příbojem vod zpět na výspy, skály a bradla štve útokem loďstvo s kořistí do zhouby čelistí. 57

VÝKŘIK.
Ať meč se láme, puká štít, on vraždí, pálí. V srdci klid. Ni do snu – pravd a klamů styk – ryk nezní mu, ni pláč, ni vzlyk. Jen doma pláč... Jej utlumil a jel a plenil, dral a bil. Teď ránu v prsou, s lodice kruh bílý stíhá měsíce. Tříšť oblak jej honí sokolem, však moře klidno kolkolem. Jak vesla tepou shodnou hrou, vln brázdy od boků lodi jdou. Jak dračí zor – a neslídě? – plá záře smolnic na přídě. Stín u kormidla – jarl sám se vzdává boje vzpomínkám. Ač rána mokvá, srdce klid. Čím podluní ho mámí svit? Pěn pod ním skok – – Ký netvor vod má týž tu chvat a hon a chod? Shluk oblak jak plachty strhané, kdy do nich vichor zavane 58 a na šlehavý rve je cár, jenž mlhou vlaje o stožár. Je vzdechy vanou z pevniny, kde on dnes plenil dědiny? Ač dole klid, jak odvěčný – co jeví sen mu horečný? To není oblak. Děcka zjev! Lpí na mrtvé mu skráni krev. To ono dítě, ono jest, dnes na ně jeho padla pěst... Zda nad hladinou tišinou to jeho křiky neplynou? JarIJarl těžkou hlavou pokynul – sen pominul a rozplynul. Zda jedna rána zostudí? Ne v rukou, plane ve hrudi... A nesní již, ač hlavy tíž se kloní k ráně prsou níž. Vždyť domů jede, ku ženě – – Skráň vztrhl náhle zděšeně: Ať uzdraví jej v objetí – lká po svém sama dítěti! Než vítěznou lupu výpravou se dal tou moře dálavou, 59 mstou předem snad se pohnulo, že dítě mu v něm stonulo, to první dítě a jediné. Proč ono, samo, nevinné? By nešlo otce po stopách? Ni hrob – a lkalo v matky snách? By opět jednou vášní v hon zněl bez vin tklivý pláč a ston? By k dobru jímal toho žal, kdo zlem svůj život utloukal? I moře klid má v hlubině, kde srdce bouří zločinně... Zas bílý duch a výkřik v sluch – – Jarl hledí v lodi bílý pruh. Vír pěny, vesel nárazy. Jarl trhá prsou obvazy. Kde klid? Skráň ohněm hoří mu – – Skok do jícnu dravci obřímu, co soptí za ním tlamou z pěn. Jen výkřik plavců. Dravec něm. 60

ROH.
Zvuk rohu ze sloni se od hor chvěje a láme o hrad bílých stěn – – Noc pod lunou. A do peřeje jí svitů bledých touhou pěje roh bílý, kvílí Jaa paní hradu budí sen. deJde na pavlan a naslouchá a bád ábádá, co nocí vlá z těch divných sloh. Vlas hlavy volný zlato spřádá jí v roucha běl, co tucha skládá i slova, znova čím plesá, lká a hrozí roh. „Ó paní má, tvůj choť plul mořem blíže a pouští písku putoval, kde na obranu Země kříže meč tasit velel nebes kníže, krev Iítilíti, mýti pak v Jordanu vin rmut a žal. Již rány zhojeny, ni viny není. Zas domů Pán mi pokynul. Ač v bouřném živlů burácení sláň pod lodí se zlobou pění, Bůh se mnou! Temnou i nocí jist já k břehu plul. Dík jemu v modlitbách! Však nepoklekal jsem v cizí vlasti k povděku, 61 jen o domov se v touhách lekal – – Bych jasný den a zoru čekal zde doma, rtoma lnu k rodné půdě v pokleku. Jsem doma opět, po bojích a trudu, kde svatá země otčiny! Jsem doma, dní svých po osudu i tichý hrob kde žehnat budu! Kam vidím, klidím a síti budu pro syny! Co čeká as tu po dlouhých však létech můj čistý štít a hrdý znak? Sní v bohatých mé luhy květech – chví lásky dech se na tvých retech? V dní mihu z jihu zval návrat můj tvůj slzný zrak? Slyš, čarovný zvuk temný mého rohu jak dálných kleteb vanutí! Kde žena manželu i Bohu snad nevěrna cti pod úlohu – mstí zlobu k hrobu, roh k vyznání ji donutí!“ Tiš před bouří vlá po noci a tuchne. Hrom bez blesku ji rozeklál: roh zuní, duní, umlká a hluchne, stesk, třesk – div peklo nevybuchne, a v lomu hromu řev kletby nese ozvuk dál – – 62 Až ticho, ticho. Háje oněměly, skal z ozvěn sipí zmijí syk. Žel rosy kane po krůpějích, až květ se láme tíží jejich, noc tichá vzdychá a dálka tlumí pláč a vzlyk... Jde z háje pěší, na boku roh bílý a brůnu veda za sebou. Tam v dálkách bílá paní chýlí se nad propastí skal a kvílí, ač v šeru věru jen andělskou plá velebou. „Až k zemi svaté, odtud ku domovu, kde láska zradu nehostí, Bůh pro slzu kde touhy znovu by odvalil i kámen rovu – nač tedy zvědy, když ani tucha věčnosti? Nač pouti tam, kdes nepoznal, že věky plá lásky víra nad hroby, že krásny jsou i rozluk vděky: vzlet touhy světu na útěky ráj vídá, hlídá v snech cudných svaté siroby! Co čas, co chvíle? Kmit – co rosa hlásí, kdy slunce vzplane nad nivou! Co život plní divem krásy, i duši světí slzou spásy, že vzkvétá, vzlétá duh cestou k blahu zářivou! 63 By méně bylo blaha pod hvězdami, vel, umru touhy odvahou! Kam nad života toužím klamy, jest touha vítěz! Rohu hrami znám z touh se čistých, pnu rámě k nebi přísahou – –“ NeNe, bílý oblak s pavlanu se kloní v pád do propasti pod hradem – – Jen na kůň! Ostruhy v děs koni, křes jisker od podkov se roní, roh puknul, zmlknul msty trestným do skal dopadem. Co údolem to lká, kde propast zeje? Tlum z hradu žen, jich kvil a sten... Svit měsíce se hrůzou chvěje, kam jezdec pádí bez naděje a šílí, kvílí, leč nebudí již paní sen. 64

HABDALLAH NENÁVISTI.
Číš vína dávno dopita, dík dozněl habdallahu, kdy nový týden odvolá den svatý s domu prahu. Rav Šelómó ben Gabirol bdí v dumách po tmě k jitru a dvěma hlasům naslouchá, co mluví v jeho nitru. To svatá duše sabbatní se loučí s duší všední; ta prosí, lká a horuje, kdež ona prchá před ní. Lká teskná duše, samý prach a stín a pavučina: „Ó prodli, sestro velebná! Což velka jest má vina? Síť opřádá mě starostí, v tmách se stíny se ploužím, prach usedá mi na křídla – a s tebou k slunci toužím. Ó skloň se ke mně, k objetí! Bdím o tebe, sním blaze! Dlaň bílou vlož mi na čelo, mé žehnej denní snaze. Já slyšela tě zpívat dnes. Plá synagoga v jasu, zrak tobě září hvězdou... Kde dlíš? Nyju o tě v žasu. Dne po sobotě lekám se. Jak před tebou se kořím, již nejsem ti ni přítěží. V snech tvých ni neživořím. Ty pěješ hymnu sabbathu – kde’s vysnila ji, drahá? – až lidu v cizin vyhnanství vlá nitrem rozkoš blahá. Ty pěješ; snad se v rumy sesula zeď nářku pustá, chrám z rozvalin, kol Sijjonu i svaté město vzrůstá? 65 Ty pěješ v zapomenutí, slov lahodou že sveden blesk meče Cherub uhasí a otevře Gan Eden. Ó prodli, sestro, zůstaň zde, den ode dne choď se mnou, já slíbám stopy kroků tvých, kde zlatí pouť mou temnou.“ Dí duše, samý květ a pel a nadšení a světlo: „Zda nevrátím se? Nač by dnes tě rozloučení hnětlo? Kdy lampa pro mne sabbatní zas v týdnu zažehne se, vstříc ozdob síně, k tobě jen se opět let můj nese. Ctím mozoly tvé, vrásku tvou, v jich rýhách prach jen plísním, tož letím nyní od tebe; tvým dnem se nepotřísním! Ó netruchli mi, sestro má! Buď matkou mu a těchou, jež v hrudi toho přebýváš, kdo hostinnou ti střechou. On pálil vonné kadidlo i světlo tobě nítil, též tobě mísil víno. Viz, jak s tebou soustrast cítil. Rav myslí s tebou, vzpomíná, a týden se ti vděčí – mne miluje, den jediný ač u nohou mi klečí!“ Dní dělných sestra zastesklá k ní hledí s trpkou výtkou: „Jak truchlí zářné obrazy dob dávných pod omítkou! Já truchlím pod svým pavučím a pod stíny a chladem – ne mně, jen tobě kadidlo a víno v obět kladem! Žas, chvála, úspěch písní tvých jak opájí tě asi! Ó zůstaň, krásny jsou mé hrozny, olivy, mé klasy!“ 66 Rav Šelómó ben Gabirol se odpovědi leká; ať k díkům všedních radostí jen všední duše kleká. Ať za chléb, víno, olivy se Bohu svému vděčí – jest obzor ducha světlejší, žhnou radosti mu větší! A vidí v nitru: sabbatní se duše toužně vzpjala! Hvězd dálných blahým odleskem se v bílý oblak vzňala: „Buď zdráva, sestro! Zora, den! Věz, kam jdu: Hledám Boha, kam orlí peruť nevzletí, kam nesestoupí noha. Dál k hvězdám věčným odvanu, sfér jejich hudbě slouchám, zas v propast řítím se, sloj rud, v bok sopek lávou bouchám, hned pěji opět se skřivany pod blankytu zvonem, lkám ve tmě hvozdů s padlou zvěří krve nad výronem, a pláči rosou na květech, s dne červánky se směji, a tonu v hrůzách na moři, vln bouřných pod peřejí, kde žhavou spoustou Samumu smrt karavany kácí, mru na poušti, jdu k oasám, kde u vod hnízdí ptáci. Výš! Do strun sahám Serafům a Jahve hlásám chvály, hloub! se Satanem bolně řvu, v tmách věčný žár kde pálí. Zde piji ze všech ze zdrojů i s ptáčaty a skotem, lnu v divu k tajům přírody a žasnu nad životem. 67 Vše láskám, ničím nezhrdám, ač všeho lepší mnohem, vše výronem jest Věčného – on ve mně, já v něm bohem! Vše vidím, cítím, objímám, jsem podstatou a zjevem, já nejsem-li, ni není Bůh, ni milostí, ni hněvem. A z moře dojmů k sobotě kdy s hvězdami se nořím, jsem vaším šťastna údivem: jak pěji, svět svůj tvořím.“ Tu rámě prudce rozpjala, co sestře líbá čelo, kam mizí?... V duši všední chlad. Kam volání to znělo? Ač sestra svátku odlétla, jest lehce duši všední, ni bolestí, ni rozpaků. Hle, zda se jitro nední? Zda práce nečeká? Když jaro, květy vláh si touží, chce v zimě lampa oleje, kdy tma i dumy dlouží. Vstal Šelómó ben Gabirol. Kde sváteční má duši? Zří na východu zlatý pruh, tam v branách dne ji tuší. Jde do zahrady. Nad zemí se hvězda jitřní třese, zda steskem samoty? Zda slunci vstříc a v toužném plese? Sní tiché stromy bez hnutí, v šer rýsují se temně, jak těžké stíny náhrobků sny hlídaly by země. Slyš, co to vane nad nimi? Kam zděšeně a prudce se vrací duše sabbatní, proč bledé spíná ruce? 68 A vlétla k dělné sestře své, k ní ve hrůzách se tulí. Saň soptí za ní, či se k pádu klenby nebes hnuly? Jen zvony k jitru hlaholí, den slaví na vítanou: jich zvuky do snů velkonoc jak rosa na květ kanou. I vidí rabbi s hořkostí: hle, v oknech kathedrály to záblesk jitra hoří tam, vnitř chrámu svíce vzplály! I svící jas ten slaví den, jej budí na vítanou – hvězd hasla noc, tam hvězdy svícnů do záchvěvů planou. Spár krutý hněvů bolestných v hruď rabbimu se vrývá: zní Hallelujah jitru vstříc, však jiný lid je zpívá. „On vstalť! On vstalť!“ Kdo za ním jdou, ti z trouchně hrobů vstanou! Den, den, den! zvony hlaholí a plesné touhy vanou. Tu duše sabbatní se vzpjala od hrůzy a stesku, tíž kletby láme z balvanů, žeh slova z hromných blesků: „Buď proklet lid, vrah mého lidu! Paschu slaví věčnou, kde v hanobě lid hyne můj, sklán strastí nekonečnou!“ Rav hrozí, zoufá, proklíná, s ní laje nad pohanou, co zvony hlaholí, kam chrám zve duše sladkou mannou. Z hor slunce vstalo vítězné, tmy noci pudí v děsu, den jasní klidná veleba, kde srdce – budí k plesu. Rav hlavu zaryl do dlaní, v kout jizby klesá z hněvů: „Klň, hřímej, duše sabbatní! Vzbuř ku pomsty se zpěvu! 69 Chrl hněv, tmy vztek a pekla žár! Slov balvany je zdrtím, když oni plesem jásají, kde já se hněvy škrtím!“ Však ona nyní mlčí už. Jen všední domlouvá mu: „Mír ovládni tě, pane můj! Mluv za soboty v chrámu. Zas promluví pak sestra má, jež tetelí se strachem. Dnes já ji dlouho meškala, snad s mým se smíří prachem. Jdi v synagogu za týden a s výše almemaru, tam s ohněm na rtech vystoupě, den oněm hlásej zmaru. Já nesu péči o tebe; měj chléb, měj plnou číši, měj k práci den, noc k oddechu, kdy hvězdy mírem dýší.“ Rmut němí duši sabbathu. Den po dni týden plní. Zda soboty jí svatvečer hlas touhou písní zvlní? Jest harfa něma, vzdech ni van jí nerozvlní slabý. Do synagogy nemluvný v tuch obavách jde rabbi. Dvou sester tlumí výčitky, dvou duší spor a stony; ta, ona nedbá jara kol, kam večer klesá vonný. Stín ulnul v duši sabbatní; sní v bolesti a studu: „Já plesům sester klnula. Jak svým dnes pěti budu?“ Žár hoří v duši hmotných snah – dnes odpočívá klidně: „Dšti sírou, sestro! Pod křížem splaň chrám jich očividně!“ 70 Rav prosí: „Dcero sabbathu, tys dojmů zlatou včelou, co’s medůmedu s květů ssála kdy, jím hosti noc mě celou!“ Rav velí: „Dcero všednosti, tvá sestra z krásy pije, jí nech, kéž lidu svatému dnes rosné perly sije.“ Plá synagoga do noci, v ní hlava vedle hlavy – kam vyslal pěvec duši snivou ještě do dálavy? Hle, na almemar vystoupil a klesá na kolena, by ruce vztáhnul k modlitbě. Leč jaká v něm to změna? Ni slova z úst, ni povzdechu. Vše písně oněměly, zrak stuhnul v sloup. Kde nadšení? Dlí před ním anděl skvělý. Šum křídel mohutných a hlas: „Trest hlásá, koho vidíš! Já pěji v kruhu Serafů. Ty mlč, neb nenávidíš! Jest nízká všední duše tvá. Oč plahočí se v práci, má sousto, dovolí: ať bouř sad cizích palem kácí. Kdys zpěvná duše sabbatní, teď neplodná buď vdova! Kdy jásá vesna, září den, kde tvoje byla slova? Kde ples je tvůj a účast dne, když klneš hudbě zvonů? Ač hrda, rovnáš na plano se Boha ku výronu. Tys unikala rmutu běd a z pádu zpět se stydíš – kdy plynou sestry k výši též, jich jasu nenávidíš. Tvou bolest, hrůzu chápe Bůh – jest v jeseň líto listí – však jeho dech ty nejsi! Mrak, co z něho mráz jen svistí. 71 Bůh věčný, svatý, velebný, duch v lásce neproměnný – ty s jiným srdcem neplesáš! I satan klne steny. Květ zrosen, Bohu kloní se; jen sobě ty se klaníš. Zde do ran liješ oleje, kdež tamo na krev raníš. Bůh blažen jest, byť mlčel svět. Ty z chvály blaho klidíš. Prach dusí vzdech tvůj. Slyš můj pláč... A mlč! Ty nenávidíš.“ Lid čeká. Tichou modlitebnou zavanulo mrazem. V plášť halí se ben Gabirol, pad’ před zjevením na zem. Tvář jeho odtud skály rys, hrob zaťaté ty rety, v něm mrtva duše sabbatní. Rov nezdobí jí květy. 72

HOŘKOST.
Co kvetlo jaro, zrály olivy a zima vodila jar nových déšť, spal rabbi zatím sedmdesát lét, jak toužebně byl ondy sobě přál, kdy hloubal nad tím místem žaltáře, kde v písni stupňů toto psáno jest: „Lid Sijjonu kdy z hanby zajetí Pán navrátí, jak snící budeme.“ List knihy svinul, sedal v myšlénkách: Lét sedmdesát, v cizích okovech, běd dlouhá doba – přec jen krátký sen? Lze člověku tak dlouho spát a snít? Jde kdysi v dumách cestou necestou, kam tichá ovce vede kroků směr. Čí jest to dobré zvíře zbloudilé a kdy, kam ovce vodí mudrce? Muž tady sází mladý rohovník. „Jak dlouho roste taký nový štěp, než na svých větvích hostí ovoce, jež kozlímu jsouc rohu podobno, jest leda dětem sladkou pochoutkou?“ „Lét sedmdesát“.sedmdesát.“ „Plodu nedočkáš“.nedočkáš.“ „Já na své půdě taký našel kmen, co štípil otec můj. Kéž po mně syn též jídá vděčně z mozolů kdys mých.“ 73 Den pálí žhavý, žárem chví se vzduch. Mdlým krokem dále ovce pokorná jde před rabbim; ač hlavu klopí už, ni stvolu neuhryzne po cestě, až mizí v ořeší a za ní kmet. Tu stinný úpad vláhou dýchá vstříc, kdes bublá v travách skrytý vody zdroj, klus laně hbitý mlkne v hlubinách a ticho, ticho dumá kolkolem. Pnou skály travné boky do oblak – zda zabloudili ve hvozd Libanu, či jest to Chaj Met, místo tajemné? Kdo zabloudí tam, smrti neuzří. Kmet vyňal chléb, jej vodou ovlažil a nasytiv se, o kmen opřel skráň. A spánek poklidný mu zavřel zrak. Vstal. Stromů průlinou dne záře mdlá jej vede zpět, jde za ním stádem brav – a venku dále sálá vedro dne. Kraj známý; na něm půvab nový však, jak chorému, jenž usnul s poledne, a nyní, co jde slunce k západu, mu všecko plane jiným přísvitem, kdy z nemoci jej budí k životu dne spánek, známý skrásniv náhle svět. Muž třese rohovníkem, sbírá plod. „Jsi týž, kdo tento strom tu štípil sám?“ „Jsem vnuk“.vnuk.“ „To spal jsem tedy sedmdesát lét“,lét,“ 74 se v duchu diví kmet, „a tento brav jest plodem oné tiché ovečky, co – březí bahnice – mě vedla sem. Dej okusit mi svého ovoce, – mdlou slastí jeho stáří nezhrdni! – a vezmi ovce ty. Žij v pokoji.“ Jde domů do města, jde jako v snách, jak před létyléty, ač dosud pevný krok. Hlas dojetí mu tlumí radostné, an ptá se v tísni: „Kde syn rabbiho?“ „Již dávno shromážděn, kde otců hrob“.hrob.“ Zrak vnuka pátravý jen cize hledí naň. Jež byla svědkem jeho moudrosti, kmet neznámý jde hrdě do školy. Tam právě rabbi pevně vykládá: „Kdo v této síni sestupoval kdys před otci vašimi k pravd zdrojům hlubokým a zlato vážil z Písma živých vod, byl moudrý muž; však tuto klopýtal, jak ten, kdo nesa na rameni čbán, mní, že ho tíží celá cisterna. „Lid Sijjonu kdy z hanby vyhnanství Pán povolá, jak snící budeme.“ Ta léta běd a hanby v okovech se zdála jemu těžkým, trapným snem; kdy zasvitnul pak den jim svobody, jak snícího prý budí k životu. Však jeho nad výklad já stavím svůj! Ne těžký život bolesti a běd 75 – kdo pozná žal, mně teskně dosvědčí –: ples náhlý života jest krátkým snem. – On v život plný běd se vehloubal, až radost mimo zor si nechal jít, a zasnil život. Zmizel jako v snách – – Dí pověst: V zemi Hethitů jest město Lus, kde nikdo neumírá, byť i stár. Když dnové jeho naplněni jsou, a stáří neplodné všem na obtíž, jej vedou před bránu, kde čeká smrt. Snad rabbi druhdy uchýlil se tam,tam (že málo byl mu přirozený věk)věk), sní trudně nad života bědou, sobě snem, až jednou vyvedou jej před bránu – –“ Ni jména nezjevil a k muži zpět jde onomu, kde ovce zanechal. Chléb odmítá i sladké ovoce – i vzdech mu hořkne mlčících jen úst. Plod mozolů je sladší nad úspěch, jenž z bohaté žně ducha zbude po létech, kdy jiné slovo týchž se týká pravd? Když radost snem – snu nelze věřiti – věř životu, že není spánkem běd. Ač tajemnou zná cestu rabbi zpět, kde beze snů a bolu dlouho snil, skráň mlčky kloně, čeká noc a skon. 76

ŽENA.
„Mistře, tisknu vděčně tvou žehnající ruku, i tak věře v blaho dvou srdcí v jednom tluku. Na divy se plní úst upřímných mi přání: celý Eden v květu se nad hlavu mi sklání! Co mám, vděčím otci; však od Boha je žena. Plesám, jaký se mnou div děje se a změna! Den mi smavě září a srdce slastně bije, kdy mi něžná žena kol hrdla rámě vije. Odhalil jsem závoj a oko v oko vhloubil o toužný den svatby. Zřím: anděla jsem snoubil! Není z dcer snad lidských; mně anděl jest to věru, vděčně pravím sobě dní svatby ku závěru.“ Menachem ben Rekanat čelo v chmurné vrásky, vyčítavě kývá, léč klade do otázky: „Kolik trvá svatba dní, pověz, milý synu?“ – „Sedmero, jak mrav jest, dob dávných u pokynu.“ „Za dob dávných anděl i k dcerám lidským vcházel –“ – „Za choť já mám anděla, by žitím doprovázel!“ „Patříval jsi druhdy k mých bystrých učňů sněmu, a čest malá z toho dnes rabbi Menachemu. 77 Myslím: ženu pojal’s! Již pomni, láskou nesni: Zda se za dní sedmero anděl neztělesní? Sedm dní a nocí – duch tady v tělo hutní, nevrátí se nebi, ač po něm stále smutní.“ Menachem ben Rekanat hladí shovívavě sivou bradu dlaní, dál zvídavě mu pravě: „Nejedl tvůj anděl až dosud z darů země, ani na tvé hrudi se nerozplynul jemně? Anděla jsi viděl rouch snubních pod závoji – ruka s rukou, člověk jen s člověkem se pojí.“ Vážní kmet a co dí – tok klidný beze vzruchu. Váhou svou plať slovo, jež dojíti má sluchu: „Netrať nikdy víry v choť – anděla svých kroků, byť jen dobrá žena šla v lásce po tvém boku. Žádáš syna z ledví svých – manželkou jest žena, která tobě před Bohem byla zasnoubena. Víno pil jsi družně s ní ze svatební číše, v bolestech jí rodních pak slzy slíbej tiše. Jiná žena – sestra! Viz sestru ve své ženě, jí když rady třeba, když tobě; trud jest denně. A kdy tobě třeba snah podpory, v zlu těchy, manželka ti matkou a žalu na oddechy. 78 Světicí jest matka a vášní bez rozporu s důvěrou se sluní syn v matky čistém zoru. A kdy ženě třeba jen vlídné z chyby výtky, jest ti dcerou; naprav, hned nelam křivé snítky. To jest žena. To buď: niv tvojich pilnou včelou, nad tvou ve snu hlavou již bzučí péčí bdělou. Žena ti buď révou, jež k domu se ti tulí, byť se bouře nad ním až do oblaků vzduly. Buď ti hvězdou jasnou, kdy země tmí se němá – běda člověku, jenž ani hvězdy nemá. Kořen – muž; a žena – buď korunou mu plodnou: ovoce mu nese a chrání střechu rodnou. Andělem jest dvakrát (znám k mladosti se svojí): snubu pod závoji, smrt na prahu kdy stojí. Chladná víčka v důlky ti jemnou dlaní vtlačí a jde v doprovody, kde hrob jí věčnost značí.“ 79

BEZ HOSTA.
Den ze dne, týden za týdnem, rok mine snem, a v práci-li mu zjasňuje co dělný život šerý, jen sabbatu jsou svatvečery. Tu s hostem sedá k večeři: jak den se zašeří, plá lampa svatá nad stolem. Dní pracných nedbá péče, z jich darů dnes jen dobrořeče. Ač Mokir Šabbe nebohat, i cizí hlad sám sytí nechudna, klid soboty kdy město tiší, i vína krůpěj plá mu v číši. Jen soused Kamzen v lakotě vždy k sobotě dům starý pevně zavírá a budoucna se bojí, že Mokir Šabbe u nich stojí, jak ve psí padlý marnotrat, jejž vede hlad, by jednou v pláči o kus chleba padnul před ním čelem, ač jiných býval hostitelem. Dí Kamzenu však astrolog: „Jest tvůj to sok! Ty lakotně jen cizí roli pěstíš – hvězdy vědí – co tvé, vše Mokir Šabbe zdědí.“ 80 Vše prodal Kamzen na obrat. A spěch a chvat: Skvost drahých perel na hrdlo své dceři za to koupil, ven z města, ven! – a na loď vstoupil. V směr větru ráhna, plachtoví loď hotoví. Zpět domů Liah rámě pne, rve hruď jí stesku hoře, spon volný skvost jí klesá v moře – – Jde Mokir Šabbe v pátek zas, kde trhu hlas a smích: „Zde chutná ryba nemalá! Kdo sobě skoupý, snad pro hosty ji blázen koupí!“ Nuž, koupil. Doma otevřel a k divu zřel: jí za jikry se v útrobách tkáň dlouhá perel svítí! Dnes hostu pozdě domů jíti! Skvost vzácný draho zpeněžil. By nově žil, hned staví nový kout a krov, vše koupiv po sousedu. Kde nový dům, jde na výzvědu: Jest sobota. Kde prvý host, jak dávná cnost v den týdne posvátný mu podle obyčeje velí, ať světí dům, s ním chleba dělí? Jde jinoch, oči toužný jas. Zve vlídný hlas: „Ó vejdi ke mně, hostem buď, pak provodím tě cestou.“ – „Měj dík dnes! Chvátám za nevěstou!“ 81 Jde vážně chlubný bohatec. Jej zove přec, však tvrdý pohled potupný naň hněvně s patra zírá: „Kam do zlata se pleva vtírá?“ V kvap sudí města, drábů tlum. „Zve hosty dům! Můj stůl jest, pane, poctivý! Kdo hosta, Boha vítá!“ – „Pryč! Zloděje my, žid nás chytá!“ Jde rabbi s hlavou skloněnou, zrak tajenou mu slzou hoří. Zve – a duše soucitně mu žasla: – „Jsem nečist. V náručí mi žena zhasla.“ Jde chudý k dětem, k domovu. „Zde v pohovu ty sedni na chvíli, dům nový žehnej hospodáři!“ – „Mně sabbatní též lampa září. Jsem nejsem bídy chuďasem. I za klasem vždy nakloním se k zemi vděčně. Čekají však děti, jim nesu chléb! Čas domů spěti.“ Jest večer, tiš a s nebe již noc tmí se blíž, jen na východu měsíce kruh bílý z par se zvedá; mží v ulic kouty záře bledá. Jí schýlený jde o holi stín mrtvoly? Krok mdlý a váhavý, jej mladá dívka podepírá. Toť Kamzen, z očí smrt mu zírá. 82 „Buď vítán domů, sousede! Hle, uvede tě pod hostinný krov můj tvoje dcera sladká. Zde můj to dům, kde dříve chatka.“ Dík jenom pekla prokletí mu odvětí, zpod nasupených brv jen plamen záští hoří na pohledu. Zrak Liah nezvedla, jde v otce sledu. Kles’ Mokir Šabbe na prahu. Dne ku blahu práh domu nového což nikdo hostem nepřekročí? Žal marnou slzou plní oči. Co zavinil, co zapomněl? Ač k ránu bděl, přec neslyší krok tichý, jak van jitra, vzdechy stromů – Dva hosté u jeho dlí domu. Stín – tmavá noc. Šer – nový den. Ten vzdechl jen: „Zde nemám komu, nemám komu nový život dáti.“ Dí onen: „Dosti kdy, ten bráti.“ Jdou dále v úloh rozcestí svou za zvěstízvěstí, tam světlý anděl života, tam anděl smrti tmavý. Zde nedotkli se siré těžké hlavy. 83

ZÁŘÍCÍ RUKA.
Chud jest rabbi Chaninah. Dnů všedních prach smyje s rukou k sobotě a posvátnou si lampu nítí, s ženou sedá k nuzné večeři, ale na den druhý bez práce kde chleba vzíti, ač v Boha důvěří? Smutně jemu praví choť: „Jdi – Bůh tě voď – od bratra jdi ku bratru, i u cizích pros dveří; hne hlas prosby nebe závorou!“ Rabbimu se po tváři stín hrdý bolně šeří – dál hloubá nad Thorou. Lká choť jindy v slzách již: „Tam výklad piš: Ať si chudý o hladu den všední ze soboty stvoří, by směl s Bohem jíti po práci!“ Rabbi hlavu ve dlani, zrak svatým hněvem hoří, ač srdce krvácí. Vadne, stárne z práce, běd. Dí ženy ret: „Modli se, kéž o hladu v tom světě aspoň z části předem okusíme vděčných u plesích, co Bůh odměnou, zde bědných strastí za pohledem, nám chová, v nebesích.“ U svatvečer sabbatu jde o chvatu v synagogu s němou na rtech modlitbou a s touhou divů. Všemocný tam blíž jest ubohým. K zbožným slovům úst duch tone obav ve předivu, zda chce tak Elohim... 84 Žena doma v modlitbách. Kde domu práh, měsíce zář modravá se z otevřených dveří line kosmo v pruhu jizbou ku stolu, nad ním bez oleje lampa smutná kyne, klid svatý v okolu – – Světlá ruka mlživá z tmy vyčnívá, jako průsvitná dlaň vlídná láskou žehnajících duchů. Dává cos? Dlaň hledá v ústrety? Nad stolem zjev náhlý budí slastnou v ženě tuchu: to proseb odvěty! Prázdnou mísu ujala, vstříc podala – světlá ruka tajemná zas do tmy u záchvěvu mizí. Nad stolem se vzňala lampa sabatní... Pod ní zas jen prázdný stůl, jenž k hodům nepobízí, a bída ostatní. Ze sboru se navrátiv, muž vid a div vykládá své ženě prosté: „Měla’s ujati tu ruku, v její spěti zářné oblasti! Na chvíli by vedla tebe k písni vděčných zvuků a k ráje účasti. Není hmotou nebe dar, ni z mlh a par, v nadsvětí co dobra nám Bůh na odměny k blahu střádá nad požitky světa tělesné. Podá dlaň; duch za ním vaň: měj, zrak co neprobádá, co k zemi neklesne.“ 85 V mysli prosté zmatek tuch, co dá jí Bůh, jak jí moudrý Chaninah slov námahou plň blaha líčí, a přec kvete bohatý jak luh: rosou plá, jí vůně vlá, květ září, símě nové klíčí žní lásky do zásluh. Opět minul týden zas. A jas a žas: Světlá ruka průsvitná vstříc nad stolem se mživě chvěje. „Uchop dlaň!“ jí šeptá Chaninah. Choť se k němu tulí, váhá, dlaň svou v jeho hřeje, až ruka bledne v tmách. „Nač bych těšila se pak, až bída zrak v hoři plní slzou, budouc tedteď již chlebem ráje syta? V lásce dlaní stisk dlaň neraní; dočkám, půjdu, z výtek vůči nebi slzou myta, dlaň s tebou ve dlani.“ 86

NA HORU.
Noc na sabinských horách. V klášteře bdí mnichů stráže, i mysli lhostejné jak obřad nad opatem mrtvým káže. Žalm dopěv, mlčky u mrtvoly v noci nyní tichu jen k oddechu dlí pod kápěmi dvojsbor černých mnichů. Chlad noci pudí ze dvorany pánví uhel žhavý, tmou šeří kmit z nich nachový, ač mdlý a plápolavý. Vstal Dagobert jak duchem tknut a klne nad mrtvolou: „Bůh neprominul viny tvé! V tmách ďábli tě už kolou a topí síry do varu, běd kámen na tě věsí, bys tonul, planul nebe mstou, řval bolem na úděsy! Tam zoufale se vyznávej, co’s tajil tady hříchů, kaj nadarmo se v rouhání jen k Satanovu smíchu! Ni slza nekaň za tebou, žár ochladiti trestů! Klam ruce spínej z plamenů, kam’s volil bludnou cestu! Ty’s Boha nedbal království, lid nepěstě mu nový, by do ovčince jednoty spěl pod Kristovy krovy. Ty’s nebyl otcem bratří svých, ni modlitbou, ni kázní, sám bujnou hlavu koupaje jen pustých choutek lázní. Což byla práce tobě svatou, orat na úhoru, hor mýtit pralesy, k dne práci hymnou vítat zoru? Byl tebou klášter útulkem, kde nešťastným by kvetlo vždy blaho míru, odtud svět by jasné hřálo světlo? 87 Vzlet myšlének a cíl tvých snah vždy v nebesích ti tkvěly, co tuto přece zlatý klas dlaň štědrá nuzným dělí? Kdy svět rvou boje, vlny zla vrou v běsných sporů víru, je klidnil’s moudrou výstrahou? Kde ratolesti míru? Jest kletbou nám rez bohatství, jež hromadily doby, když ukuly ti pouta vin, kruh neřesti a zloby! Tvé tělo bude hnilobou, dní nádhera tmy plísní, co nad tvou duší k záhubě se Věčný hněvně přísní. V den, Pán kdy k nebi vstupoval, i nás kam vedou tuchy, ty’s klesl v rukou s pohárem! Plod červivý, klas hluchý...“ Jak hněv a výtky bratra světce duní mrtvou tiší, jen níže hlavy pod kápěmi kloní smutně mniši. Mnich Dagobert být opatem, jim vůdcem nyní k nebi, on k cestě tam což bohatě by lámal živné chleby! Mnich mladý jáhen Ingebald vstal u protějším sboru. Jak ovál by mu vidin mráz tvář bledou plachých zorů. Sám kleká do noh mrtvoly, kde pokyny jen ruky všem ukazuje písmo vryté dlažby do opuky, že spravedlivý žalobcem sám sobě... Skloněn klečí, zrak klopě pokorně, dlaň pod škapléřem. Brání, svědčí: 88 Ctní otcové, číš opatu dle prosby já jsem podal; kdo proklel ji však, vína mok by útroby mu hlodal? Váš učeň nehodný, kdys bývám vidin trápen duchem, že vidívám, co nevidno, a slyšívám, co hluchem. Číš opat nesl o hod k rtům, já u křesla mu stoje, v tom vidím, oči nezvedna, dvě postavy tu dvoje. Dlí anděl po bok opatu a satan s druhé strany: zlý blíž jde, dobrý odlétá svých bílých křídel vany. Zrak odkryv tlapou kosmatou, zde na hřích satan číhá, zrak anděl křídly zaclonil, jež láme studu tíha. Pil opat číši otravnou – to šťávy od oměje? – že prudká křeč jím lomcuje, co satan tich se směje. Číš, otci z ruky vypadlou, mnich Dagobert mu žehná – Též u něho zřím jiné dva, ni okem výše nehna. Stín tmavý k hříchu chechtá se, až kalnou slintá rmutí, kdež tiše anděl Dagobertův pláče pod perutí. Duch světlý odlétá; duch tmy dí mnichu v smíchu tajném: „A nebudeš ty opatem! Jsi travičem, buď Kainem!“ Jen hrozný výkřik zoufalý zní ze zločinné hrudi, až mnichy němých úleků mráz letmé hrůzy studí. Mnich Dagobert! Kde trojnož uhlí řežavého kácí, ven po něm tápe v bolestech, ven chodbou v tmách se ztrácí. 89 K dni manstýř Farfu opustil, kde zamkli za ním bránu. Dál bloudí vlkem po horách, až dospěl ku Gargánu. Jen zloba jest mu průvodcem, ne pokání ston bolný, ač stále výš mu vede krok trud vůle neodolný. Však nadarmo. Rok namáhá se na Gargánu témě – vždy přece dalek výsoty, kde touží k nebi země. Hvozd kolem něho hluboký, strž, průrvy, balvan, sluje. Kde na noc mdlobou uléhá, kol vichor zlobně duje. Ne k modlitbám, jen ku hrozbám pěst proti nebi vzpíná, jak nezdar touh a odvahy spár do hrudi mu vtíná. Kdys potkal svého anděla. Tvář krásná, ale děsí – – Výš, po něm vzhůru na skálu, jej dolů strhnout, v tesy, by bez povzletů k výsosti též trny dral se výše, jak polámal by křídla pád jen v skalných temnot říše! Tvář od něho duch odklání... „Mstou viz, hrůz od bolestí jak bledne krása duchová,“ dí mnich – a po něm hněvnou pěstí, kde stanul moře nad příbojem anděl na útesu – – Sám padá do kalu a rmutu bez obran a hlesu. 90

ALLELUJA. 600.
Dřevo kříže odhaleno. Po dopěných pašijích chmurným chrámem výtky lkají v bolných improperiích, k pocelu ran Páně spasných kněz, lid Říma kleká, na Petrova nástupce však marně dlouho čeká. Tísní davů k posledu mnich pod kápí se potácí, líbá pokorně jen hřeb, co z jizvy nohou krvácí, nedbán ven, div neudupán s kleslou hlavou v pláči – k oltáři zrak upjat lidu – pod jhem vin se vláčí. Ale nikde Svatý Otec. Nejde v očích lidu bos, o veliký smíru pátek vzývat Boha na odpros, který snad jim chystá soud zas Longobardů meči, pokáním ač obmyti zde na modlitbách klečí. Či mstný hříchů jejich anděl peruti pne nad obzor, na odplatu zla by sálal nebe žár, sil hlad a mor? Lká jich kněz a otec sám kdes, před lid v slzách váhá, kdy lstný sok se zhoubou jim i s pluky pekla spřáhá? Slyšel Bůh kdys jeho prosby. Mor když kácel v tlupách lid, země útroby jak spěl by spoustou mrtvol udávit, by v ní nebylo ni pídě pro sémě a klasy – Řehoř biskup zřejmě zvedal k nebi přímluv hlasy. Jak mnich prostý veřejně se kál, jda v čele průvodu, provaz na šíji. A zázrak: U Tibery přechodu 91 v oblacích již Michael meč pokut v pochvu vložil, minul mor. Řím vládou světce na léta zas ožil. Byl mu moudrým otcem dbalým, pečlivou mu matkou byl, chorobný a kmetný Řím ač hrůzou skonu tetelil z návalu se Longobardů. Věky stál, dob věky, dokud bouře severu mu nervou hrdé vděky... Zlatý Řím a věčná vláda... Vzpřáhnul Vandal pěst a Goth – dávné slunce klesá kvapně běd a hanby do mrákot. Zlato, mramor, hradby, chrámy – nádoby jak hlíny kovová pěst drtí v střepy. Soumrak dní, tmy stíny. Co zřel v dumách Ezechiel, s jeho knihou na ambon stoupal Řehoř. V plném chrámu tiš a děs a vzlyk a ston, jak z úst duní kazateli, bolestí se lámou slova nad rodným mu městem, slávy Hakeldamou. Kroužil sup již nad mrtvolou, Ariulf i Autharis. O chudé přec nemdlí v péči, ač ví papež: Řím byl kdys... Agilulf hřmí do hradeb. Mír biskup zlatem platí, vida v slzách: jak psí smečky odvlékáni jatí... Římané až do Gallie na trh štváni v otroky měnou za lup dávných otců s nečestných slz úroky. Barbar v ústup; pěst mu zlatem výkupu jest těžká. Kdy teď mír a pokoj v městě, kde jen Řehoř mešká? 92 Nejstarší kmet biskup konal za něho dnes obřady. Chrám se prázdní. Jarního dne svěží vanou prochlady kadidla v něm vonnou mlhou, slunný jas jí proudí, třpyt a barvy zdob a maleb na objevy loudí. Ticho smutků velebných. Jest po výtkách a bolestech. Pukla ondy Golgotha, vlál zahradou však míru dech k odpočinu Pána v hrobě; oliv pod korunou ni vzdech země nechvěl tiší poklidnou a slunnou. Sluncem s klenby do podlahy chrám je kříže zatopen. Tak jezero Genezareth snilo v tuchách jara sen, kol co smavé luhy tkaly květy na výzdobu k jitrům blahých záslibů: Pán přijde, vstana z hrobu! Se zlatých stěn basiliky obrazy však mosaik hledí přísně: sevřené rty tají němý bolu vzlyk, z apsidy zrak Kristův velký dolů s výtkou bádá: kdy zde dnes i bludné ovce, kde dlel pastýř stáda? Časné jitro soboty mlh závoj bílý odstýlá chvějnou dlaní s východu; dnem Campania posílá omladlých niv sladké vůně Římu na pozdravy – – K Lateranu proudí lid, lnou křtěnců sněžné davy. Zlatý oheň u prahu jak Horebu plá žhoucí keř, v klenby mořích modravých ač tone dosud baptisteř. Ticho touhy čekavé. A pojednou v ně slétlo slovo hluboké, v stěn šeru Kristovo jde světlo! Plným hlasem jáhen bílý slavné jásá Exultet, dojetím ač hled mu vlhne, nadšením se vlní ret. 93 Plesem andělů zvuč nebe, okruh země jásej, noc minula, dní se, den jest! – pěj a mluv a hlásej! Raduj se i matka církev z nových dětí obrodu i chrám tento ozvěnou hřmi dálných lidstva obvodů! Z bohatých žní lásky, bratří, slavte vy též Boha – – Z hlubin vděku ručejí vře hymnu proudná sloha. Svatý Otec od andělů slyšel tento jasný zpěv, zlatem psal jej v antifonář Ducha ondy na výzev v holubice sněžné zjevu u perutí vanu. Dnes ho nedbá? Zpěv úst lidských Bohu na úhanu? Vzplanul paschál, hoří lampy, pod vod svatých křestný zdroj katechumen kloní skráně k očistám a na úkoj touhy svaté; bílou řadou na mramoru leží a již u oltáře stupňů ku mši stanou kněží. Sloupy kadidla se vinou v oken pruhu k nebi výš, Alleluja zní dvou chorů – – K oltáři kdo chvátá blíž? Vrou a kypí do jásotů Alleluja plesná, tichnou, mrou jak oddech blaha rajských vidin ze sna. Svatý otec v černé říze, kterou nosil dřív jak mnich, než mu klíče církve v ruku kladl Bůh, dlí něm a tich na kolenou v úklonách, kdy dary Obět mění, až mše končí. Před papežem údiv, mlkne pění. A tu Svatý Otec sám, jak náhlým vidmem dojatý, ramena pne k nebi, pěje: „Vespere autem sabbathi..sabbathi...“ 94 Pěvců chór mu do nápěvu vpadá k doprovodu a hned bouří „Magnificat“ v hlasů ladnou shodu. Kolem oltáře jdou kněží vonných dýmů v záplavě, na svůj stolec stoupá papež – a lid, hlava na hlavě, hlasy mísí do jásotných posledních slov zpěvu, volně v nich by oddechnul si z obav na úlevu: Se svým lidem Svatý Otec přece slaví Paschy hod a Řím tedy pevně stojí bez pohrom a bez nehod. Nehněvá se Bůh; kněz jeho pokorný, kmet svatýsvatý, modlitbou zas oddálil meč výhní hříchů vzňatý... S hrdla provaz odpoutává, na šíj klade pallium; stojí zas tu velekněz. Vše v divu slouchá jeho rtům: „Bratří ctihodní, můj lide, zpověď mou i vaši slyšte kajicně. Ples Paschy buď vám slzou dražší. Sluha sluhů, nedbám s láskou o svěřený sobě lid? Měj svůj chléb, jdi cestou výše, kam zve ducha spásy svit! V noci té, kdy v potu krve Pán lkal oliv sadem, s jáhnem městem jdu: mře člověk u fontány hladem. V památný den večeře, kdy sytil Pán i Jidáše, spící Řím zda zradu, zradu nad chudým tu nepáše? S chlebem, vína krůpějí než jáhen k nám se vrátí, klečím u bratra. A smrt už v objetí ho chvátí. Sprahlé rty mu rosím vodou, slzou čelo mrtvolné, šeptám slova rozhřešení. Vzdech jen tísně úbolné – pokojně mi bez výčitky žebrák chladne v klíně. Měsíce svit v očích bílých zrcadlí se sině. 95 Z fontány mu čistou vodou k pohřbu myju nohou prach; prachem chodil, kalem brodil života se po cestách... Duše u nebeské brány o vstup žalně prosí, z kalu země bolnou slzou očistnou se rosí. Do vpadlých mu důlků tlačím otevřený v dálky zrak – nehleděl jím pouze k nebi, do bílých jen do oblak... Duch ač vin má odpuštění, v bolestném dlí znoji, než se touhy balsámem i jízvy ran mu zhojí. V kříž mu kladu ruce na hruď, jak je spínal k modlitbám: vejdi, duše, s chvalozpěvy za své kříže v blaha chrám! Vždyť k vám ruce pjal jen marně za soucitu duhou v slunci lásky hasnoucím, mně neznám, ač jsem sluhů sluhou. V loži mém teď leží mrtvý, jak bych já byl umřel sám, mně jak byste vy umřeli, mrtvol jichž se ostýchám. Lid můj lásce Boží mrtev“... Mráz a ticho děsu. Svatý Otec pláče. Tiš. A davům ku otřesu: V očích tisíců tmí náhle nenadálý chmur se mrak. Jak by chrám se puklou stěnou chvěl a lámal u vln vrak, po hlavách se převalila deštná smouha mžikem – pláč a pláč. Chrám lítosti se bolným vlní vzlykem. 96 Svatý Otec povstává zas od pokleku se země. Hlas mu otecký šum klidní tklivou mluvou dojemně: „Lide můj, já bál se Boha, míjel vaše tváře, ze studu jsem nestanul tu dva dny u oltáře. Rány Páně na kříži jak neznámý jsem líbal mnich, u svěcení vod a ohně v šera kryl se útajích. Až kdy Alleluja zní, zřím u vidiny žasu – v slov těch plesu Lazar náš jde k nebi v slunce jasu: „S těla v hrob a s duše na soud slzou myl’s mé cesty kal! Alleluja! Dotek lásky kletbu bídy udolal! Alleluja! Čist a smířen po velkém běd pátku úsvitem tuch světlých vanu k věčné Paschy svátku!“ Živ jsem vám, můj lide, opět. Žij i ty, druh pro druha, vždy nám dní pěj „Alleluja!“ bědným bratřím úsluha. Kdo jde kalem, v tmách mře hladem, jsem zde na úlohy: Hledám tě! Můj lámej chléb, pojď, umyju ti nohy! Buď kdy třeba – sluha sluhů, biskup Říma, otec všech – pokorně běd smyju nohy, v běd je slíbám soustrastech. Velekněz pak Boha lásky, v knihách o mši velím: v den, kdy paměť Večeře, ten mrav jdi světem celým! Na mém loži sní sen mrtvých bratr váš, můj v Bohu syn. S naší modlitbou mu země pokojný dej odpočin. Ad vesperam sabbathi jsem vděčně zpíval Kristu – dobou touž měj pohřeb mnou, nám nedby na očistu, 97 světec bídy.“ – Průvod vyšel. – Mosaiky na plochách odlesk dne se chví a smeká v mihotavých třpytů hrách hladinou jak modrých vod, kam chodí píti laně, a háj v tichu poledne ni lístkem nehne maně. V apsidě plá obraz mživý: z paty skály tryská zdroj, jeleni dva kloní hlavy žíznivě vod u nápoj, beránci jdou sněžnou tlupou po lučině květů; nad nimi dlaň z oblaku a žehná dolů světu. 98

POD OBZOREM. 965.
Den památný večeře Páně před slavností Paschy. Již umyty nohy starcům, odešel i biskup, jen jáhen s oltáře stolu snímá plátna bílá a svěcenou vodou myje obnažený kámen, co pod ním ostatky svatých uloženy v tumbě. Dva v chóru jediní pěvci čtou mu temně a volně žalm výčitek, hoře a lkání, modliteb a vzdechů, v nichž oddaně duše se vzdává hrotům útrap a bolů, když neodvratnou Boha pochopila vůli; z tmy do světla vede a z kalu k viny očistě trudem. Chrám posléze pustý a chudý, bez ozdob a svící. Co tlumený ulice ruch sem tiše doléhá z venku, sám u stupňů oltáře kleká jáhen vetché řízy; leč vida archu holou, místo modlitby tklivé se noří do vzpomínky: Na dlažbě chrámu ležel, rouch papežských odznaky rvala přísná jemu ruka – – Teď v Hamburku vyhnancem žije jako jáhen pouhý – ač od lidu ctěn jak anděl pro svatý svůj život – kde biskup jej Adaldag hlídá z vůle císaře Otty. * Svět z ústraní kostela svého vídal Benedikt v dálkách – měl blíže chudinu svou a duše lačné spásy, jimž lámaje sytý chléb, i ku zdroji pravdy je vodil – a do svaté mluvy Písma, moudrých pergamenů jen chvílemi dul mu vír, by hlava učená v divu se k poslechu zvedla, co opět bouří svět a církev; až učiněn kardinálem, sloupem její klenby. Tu ovšem i nad hlavou svojí stihal slunce a mraky, kde nad tváří země pluly k úleku či vděku. 99 Jak orel vysokých cílů letěl přes Alpy císař, by u hrobu apoštolů na skráň korunu přijal. Chrám jásotným hlaholil plesem k slavným jeho slibům, že bdíti bude o vzrůst spasného stromu kříže, by pod ním kvetl i sever láskou v míru k blahu; Řím viděti nebude nikdy císařova soudu, co budou Petrovy klíče v rukou rybáře lidstva, a svobodasvobodna i volna budiž jeho volba; co z dědictví Petrova druhdy uloupily pleny, zpět církvi Boží vrať se pro obživu nuzných; kdo obdrží Lombardii lénem od císaře, až vypudí Berengara, lidu a chrámů zhoubce, jenž pustošivou rukou Řím vždy ohrožuje – ten přísahej na kříž spásy, chránit Řím i Otce! Pak vzájemnou úmluvou hlásal Řím, Jan otec svatý, že nebudou přátely nikdy císařových soků – – Týž jásot však nebouřil nyní městem věrných slibů; a když se císař modlil nad hroby svatých Páně, než koruna se dotkne žehnaných mu skrání, proč mečonoš Ansfríd Lev stál s nahým mečem vedle? Když táhne pak Otto z města s voji severu nazpět, hrady rozkotat Berengaru, z pout mu jatce vyrvat, in monte gaudii hledí k velebnému zpět Římu (kde příchozi poutníci s písní slavívají cíl cesty, jenž toužnému pohledu zde pojednou se jeví) a klesá na kolena ku modlitbám díků. Pak věrnému Ansfrídu od Lvů vděčně tiskne ruku: „Meč pevně jsi nade mnou třímal, k obraně mé hotov, lsti Říma na odstrachy! Často předkové moji zrad okusili tuto pod úsměvem vlídným. Jih mnoho rodí hadů nohám důvěřivým, co chvátají od severu k hrobům apoštolů.apoštolů, 100 by tady zas pomněla hlava: Jidáš byl mezi nimi. Jak málo tu úrodné půdy v kamení a rumu dob minulých, ač prvou rosena pod křížem krví... V čas opatrná moudrost uhýbá zlu zrady; zde na chlumu Radosti stana, děkuj z návratu domů a doma se v modlitbách raduj z Kristova věrného slova, jež letí světem i k nám jak drobné hořčičné símě.“ Jan papež jak ochránce dobra volal císaře v město; však maje záruky přísah nelstného seveřana a boje se nadvlády jeho – ihned mění sliby, jak jenom v nedohlednu umlkly pádné kroky. Kdež Berengaru otci válkou hrozí císař, syn Berengarův Azzo s papežem se pojí a najaté tlupy Řeků, Saracénů divých se do Říma hrnou v proudech císaři na odpory, kam ochotně svatý otec otvírá jim brány, jak byl by zapomenul, ruka meče a berly že nedávno se tiskly u vzájemných slibech. Zpět severu orlice černá s divým letí tu skřekem a mohutnou perutí mává s Kapitolu k moři, kde půlměsíc Saracénů tone do mraků prachu a v úprku se chytá do lan hbitých lodí, jak vesluje Řek a Moslém s pevniny k Sicilii – zas osadil Otto Řím, kde žádá přísah nových v trest klamů, hodných necti. Město nebude volit již otce křesťanstva volně, jehož nevolil by sám císař a syn jeho před skládáním rukou. Hlas synody hlásá světu z Lateránu síní: Jest sesazen s Petrova stolce věrolomný Jan papež, jenž volán, tu k soudu nestál, obžalob se boje, a na hlavy biskupů z dálky metá klatby jen hrozbu. 101 Jak celé Kristovo kněžstvo pykati by mělo za hlavu, nehodnou vlády nad ovčincem Páně, Lev laik císaři k vůli za papeže volen a ve dni jediném kvapem všecka svěcení náhle jak průtrže nebeských vláh se na hlavu mu řítí. Jsou chmurné již dni podzimu a město klidno. Voj proti Azzovi Otto vyslav do Spoleta, zde s tělesnou jenom stráží čeká na vánoce, by u svatého Petra o slavnou mši jitřní sám v oděvu jáhna četl evangelium Páně, chléb k oběti nesl a víno, přijímal Tělo Boží a s novým papežem měnil tklivý pocel míru dle vzoru velkého Karla, i Římu na doklady: viz v císaři ochránce svého, ne vetřelce a vraha. Však tajná zatím vzpoura chvatně brousila meče. Leč nejsou slepy oči, jež náhlý oheň budí. Již doma nad výhní žhavou v uhlí mocných dubů meč kalený pádných pěstí – tesá v Římany chodby, co kopí nastavených ježek nepohnutý se jimi nad hady jihu valí s císařem k bráně, odkud na těžkém broni on cválá bezpečen ku Spoletu. Jak byl by sani vzpour tu uťat pouze ohon; zas nanovo se vzdýmá hrdlo krvavé tlamy, jed říhajíc; plaz k hlodu hladké tělo týčí – Lev papež potupně vyhnán, do ležení prchá v dní zimných sněžném vání k císaři Ottě psancem. Jan papež vrací se a novou synodou kácí, co stavěno stupňů, po nichž Lva k volbě vedl Otto. Jan pronásleduje v Římě protivníky svoje, v tom umírá náhle. Zas volba papežova jest volna – 102 i svobodna budiž dle slova císařova ondy! Řím věrolomný staví na slovo slibů cizích – co Benedikt arcijáhen obětí bludu města: když papežem volilo světce, promiň jim klamaný císař! Kam od svých knih a chudých kročil Benedikt Pátý, což krovy Lateránu tarpejskou jsou skalou, by nevůle císařova kácela jej prudce jak zrádce slibů Říma do propasti srázné a vlny nepaměti odnesly i jméno v dob kalných temnou hloubku? Papež Lev i Otto – ač soudu nad Římany druhdy byl se zříkal, než důvěru oklamaly lest mu a zrady potom – štvou oddo chrámu potupný na soud Benedikta v rouchu, co s úřadem velekněze nedlouhou nosil dobu. Hasnou na oltářích svíce; v kleriků svých kruhu se pod zlatohlavů tíží kloní už odsouzený, než počal ještě soud. „Kým právem’s ujal berlu a nový rybářský prsten jménem svým dal’s rýti, když dosud na živu tvůj pán a papež Lev jest, jejž po Janovi ondy sám jsi volil také?“ „Zda za Janova života Lva již tohoto vole, neb po útěku Lvově přijímaje volbu, kde, kdy a co jsem chybil, dejte odpuštění.“ „Jak’s mohl přijat volbu nad přísahy Říma zde přítomnému v slávě císaři a pánu, že nikdo nebude volen bez souhlasu jeho?“ „Kde, kdy i v tom jsem chybil, dejte odpuštění!“ a klesá na kolena pod rouch tíží zlatou, 103 vstříc Ottovi a Lvovi chvějné dlaně spíná, ba císaři se k nohám na kolenou vleče a v prosbách o přímluvu objímá je pevně. Řím – učitel světa, světa kněz a soudce světa – se v pokorném pokání vine k nohám syna cizin, jež ovládal kdysi mečem, povolal k objetí kříže... Zrak císaři plní slzy, o trest prosí mírný. Co na živu Jan byl papež, nové dvě voleny hlavy; kdo nástupcem Petra je platným? Benedikt u pokoře, či Lev, jenž onomu z ruky berlu béře a láme, rve pallium s hrudi a trhá, na podlahu velí jak mrtvole mu klesnout, roucha mu papežská svědčísvláčí? Jen v hodnosti jáhna Benedikt do vyhnanství poslán. * Teď na oltáře stupních té se nehanbí chvíle, kdy vraceje papeže hodnost, navrátil se sobě, by Bohu sloužil dále dobrými skutky jáhna: ni neunavuje v péči o mocné slovo boží, – když nerozumí mluvě lid nové vlasti jeho, sám sobě láme v tichu chleby moudrosti spasné, i modlitby jsa pilen v obcování čistém – jde chudým stolům nuzných přisluhovat v lásce, kam posílá jej biskup s dary štědré ruky, a svatou křestní vodou mýti hlavy dětí, i od nich učiti se mluvě cizích zvuků, v níž aspoň jméno Boží do duší jim klade. Výš Pavla kdys povolal Pán; však jáhnové dlí v stínu, ač také i oni sili chudá a s námahou zrna k žni věků bohaté v skrytě. Papež je sluncem světa, s ním pod paprsky by světla zem zrála v dobru ku žni, když Bůh a Kristus denně pravd světlo k plápolu nítí. 104 Jest hlavou údů, tuto o dobro zápolících; a hlava řiď jich údy k snahám o cíle blahé, jak v blahublaha jich ráji Pán sám hlavou jest vyvolených. Duch Boží mu na hlavu stoupej, s hlavy Duch oblévej údy – u Jordánu Kristus i Křtitel stáli v záplavě jasu. Jest křesťanstva otec knězem i úkoly má vládce; a přísnost vládce v něm netlum svatou lásku kněze – i vinníkům jménem Božím hlásá odpuštění a kající děti sytí sladkou Kristovou mannou – kněz nebuď nad syny chabým domu svého pak otcem. Kněz Boha, učitel, vládce spolu pod mitrou jednou vše úkoly měj stále u jednotném smíru i moudrosti, lásky i kázně, svatosti a umu. Jak těžké to břímě – je nésti, nemátna si kroky, kde kříž trojcestí dělí a pojí v pouti k cíli tří služeb! Vstal Benedikt a pokorně jde po úsluhách jáhna. Dne jeho slunce není dosavad pod obzorem, ač do tmy ciziny nesly vlny jméno již doma, kde pamětný jeho teď lid tam po něm nadarmo volá. Kdys posléze vydá jim sever bílé jen světcovy kosti. 105

NOC A DEN.
V černé brni, kůň – ni krok, nad úvozy pevně stojí rytíř, na útok jímá kopí hněvně, Giovanni Gualberto. Bratr pad’ mu soka ranou. Po právu a mravu krve mstou, zde nečekanou, vrah plať mrtvou,mrtvou hlavu! Kde dne tichý jas bledne do modrava, jarní noci na úžas klesne jedna hlava! Nad zlob temnou postavou po oblohy sklonu západ zlatou záplavou oblil vlnu onu, kde vždy slunce tone, ale blíž též lemu země bílá večernice mihoty se jasní jemně, jako zřítelnice, slz kdy sechvěla s řas už vláhu bolnou – hledí i hor na čela klidnou nocí volnou. Pod rytířem cesty spád do rokliny ústí; břeh a svah – sníh zimních vád 106 hledí valem růsti závějí tam bílou? To jen trní tichou pěnou do květů se sněží, úbočí se kupí stěnou, dole cestu střežístřeží. Bílý, bílý květ, bílý do večera! Brzy dvou jen mužů střet – rdí se květy šera... Taje zlata nádhera, pole šero cloní – Rytíř, pomsty příšera, na klidném tkví koni. Naslouchá a hledí. Ale nikde ani zvuku, ani dechu vánku. Země tají sladkou muku, za noci a spánku co jí v lůně zrn klíčí do nadějí. Mlčí pták – a kvete trn, kde se hnízda hřejí. Což ni zbožné klekání z města nehlaholí, poslední dne žehnání nad dumami polí? Vstává měsíc velký, po noci tká mrtvou tiší stříbromživou clonu, ale rytíř neuslyší dosud ani zvonu. 107 Velký pátek jest, zvony upoutány: klidně sni, kdo viny v trest rudé nesl rány! Ticho, ticho. Šer a svit. Dole kroky pěší – – Sok-li to, ni kůň ni štít, pýchou dlaní hřeší! Anděl stůj mu po bok! Na kostela dlažbě ležel, líbal rány Páně, teď by cestou k peklu běžel po odplaty ráně! Marně chraň tě Bůh, marně líbej hřeby, dokud stojí muže dluh a krev volá k nebi! Rytíř dere komoni ostrohami boky: duní půda, nezvoní, kam on skok a skoky. Sok své síly pokus! Hlasným rohem ku zdravici v ústrety mu hřímá, lesklý pukléř na levici, v pravé kopí třímá, dolů, ku předu v seči rytíř umný, až se děsí pohledu tichý měsíc dumný. 108 V kovu dobrém odění rytíř silných údů – stoj! – což tuhne v kamení od údivu bludů? Vrah jde bratrův tudy bez kopí a meče v pěsti, kovu bez orudí, jako jindy na rozcestí chleba prosí chudí, spíná pouze dlaň, na modlitbách dosud, naproti ač hněvu saň, černý jeho osud! Ani slova z němých úst, obranou ni kynu. Má tu rytíř v půdu vrůst, kam jím ku záhynu klesnouti měl onen? Kdyby aspoň na útěky vpřed se točil týlem, kde zde boj mu na úleky a hrob jistým cílem! Jdi, i v necti pak, sic tvůj život krátek – – Pozdvihl jen tklivý zrak: „Dnes jest Velký pátek!“ Velký pátek Golgoty, bolesti a smíru... A dnes v jasu bleskoty slunce plulo v šíru – – Giovanni Gualberto 109 jak by dosud viděl západ pokojný a zlatý, odkud on chce do tmy tápat krví na čin klatý – – Dřevce odvrhnul, ostrohy dal koni. Jak by van tu ráje dul, kol noc jarní voní. Jede zvolna úvozem, bez trestání vraha. Bylo dnem to, bylo snem? Na čest mu tu sahá: Statný v klání s ostrým kam to z půtky nevěhlasně? Na jevu se zračí: pohrdne jím svět, an včasně mstít měl bez rozpači! Ach, dnes jeho čest soku v ruce dána, urážkou i slina, pěst tvář mu znectí z rána... Nejede, kam mysli mrak, kam jej oči vedou, sic by v studu naopak spěchal nocí bledou, nač si kopí ostřil. Otěže jen volní oři, kloní hlavu níže. Co tu rudě do tmy hoří? Stanul u pat kříže. Dlaně pod hřeby 110 chvějí se a chvějí; tváře od slin z poškleby – však ty oči její! S koně ruče seskočil, složil přilbu s hlavy, páž kol kříže otočil – klesá od únavy? Kristus odpoutává od břevna již pravou ruku, na hruď si jej vine. Cítíš srdce v živém tluku, zříšzříš, co z očí line? Mír a slast a klid na Kristově boku, kolem vlahé noci svit a kmit slzy v oku – ale brzy na blankyt den jde nových roků. 111

CECCO ESCULANO. 1327.
Buď noc, buď den – jen ducha klamy! V tmách koutů vlhkých pod klenbami jde bez červánků noc i ráno, kde na popravu trestnou čeká astrolog bludný, Cecco Esculano. „Co mojí vinou? Učím, věře, že vládou quarty v osmé sféře se lidé-bozi rodí zemi a velí druhým rukou mocnou, neb letí nad ně ducha perutěmi! Kdo popírá moc tvůrčí Boha? Dím: o poutech tím neví vloha, jež pohyby se planet řídí, duch tajemství ať hledá nebes, neb po vládě se duchů slabých pídí. Mně nejevte se, jsem-li v bludu, kdo sílíte mě v pochyb trudu! V tmách nade mnou kde meč už visí, veď taký člověk-bůh mě k světlu, ty Mojžíši a Merline i Malagysi! Jsou pravdou dávná slova moje! Hle, jak se noří ze tmy sloje již moudrá hlava Merlinova, běd soucitný zrak na mě hledí a slibně vítězná mi vnuká slova. Ó kouzelníku, Vortigera jsi bretoňského krále sterá 112 ty přání trudná zodpovídal a druidy zval na svobodu, kde v skalách bílého drak rudý hlídal, – ó Merline, co ze zdí starých jsi kouzlil růže vděků jarých a břečťanů jsi bujnou kšticí v dnech ovíjíval znojných žárů svou hlavu, o přírody tajech snící, zde kouzli, čaruj! Vzplane sice mně z vůle svaté inkvisice kol hranice mé oheň všude, však na tvůj pokyn divotvorný ať z ohně vodopád jen růží bude! Slib kyne, mizí – – Nové rysy... Mně v poutech vítej, Malagysi! Ty Karolingů čaroději, měň přírody mi zákon dávný, jak tah a barvu v starém obličeji! Z těch růží ohně – po poupěti vel! – malý plamen vzhůru vzletí, kde města krovy, staré střechy; a co já v růžích budu státi, hub město požár, pomsty na pospěchy! Jde do tmy! Volám na Mojžíše! Co pouta, mně? Hruď volně dýše, však spása buď mi bez pochyby: mně zjev se on, kdo drtil skály, a mocným slovem němé doplň sliby! 113 Mám pravdu, pravdu! Nejsem v bludu, že hvězdy zří nám do osudů a čtvrtá výseč sféry osmé že rodí bohy nadčlověky. Hle, vládný Mojžíš! Ale hledy kosmé?... Mně divy stvrď mou pravdu jasnou! Kdy hranice mi žáry zhasnou, ať dlím i v růžích beze škody; tvá pod ohněm hůl udeř o zem, i květů plamenem ať trysknou vody! Ty’s nad svůj bludný lid byl větší. Mně v tmách mluv mocnou pravdy řečí, v jas okovy mi uvol, mračný! Ty’s v očích lidu stál vždy klidný, kde mraky Bůh se tajil neozračný.“ Tmou hloubavou hlas klidný duní: „Nad hvězdnou noc – jas na výsluní. V hvězd klamu, nevěříš ni sobě, kdež já jsem Bohu svému věřil a tmu svých bludů v tajném zasul hrobě. Ty věříš v člověka, v krok nohou, jež bloudí tudy cestou mnohou, ať pod hvězdou – v pout cizích tlaku! Kde těžký okov jeho rukou má k hvězdám klíče volnosti z tmy mraku? Já volný tím: Jsem Boha sluhou; své ruky vzal mě v kázeň tuhou, mne veda sám až k slunné hoře, 114 kde viděl jsem – a umřel bez pout. Ty věříš hvězdám, nevida dne zoře!“ Mráz ticha zde. Bůh dálkou hřímá. Zjev Mojžíšův dvě desky třímá, jež nyní hněvy na zem vrhá. Zem v útrobách se bouřně chvěje, blesk s hromu rachotem tmy klenbu trhá – a v trosky žaláře noc temná zeje. 115

TRIPTYCH Z TŘINÁCTÉHO VĚKU.
CLARA. Clara nomine, vita clarior, clarissima virtutibus.
Sen, hvězdný sen! Skráň tehdy sklonila a zlatá kštice jí padla s hlavy... Jarní noc vlá ze zahrad a luhů, v ráj nad ní mléčná dráha hvězdnou vine stuhu – den klamem byl, jí marně slnil očí zřítelnice. Šer jitra vonný. V rukou bratří bílé planou svíce a kolem bratra Francesca lnou na zlatou mu duhu. Ji v dumnou cellu skryl... Jde jiným na úsluhu, zrak zasněný se nebem tmí a úsměv jasní líce. Jsme blaženi, již ve svých – ano, pouze v touhách sníce, kdy srdce zavírá se v obavách i vůči druhu, svých čistých snah ač mocnou v něm jen tuší vzpruhu; i slunce zacloní ti tma, bys nad ní viděl více... Ó blahostné dcer touhy v lásce nesplněné věno, kdy srdce tone šťastno v citů podvědomí, kde „Sestro!“ volá muž, vzlyk taje: „Nevěsto a ženo“!ženo!“ Vír vášní krok tvůj k blahu jiných nepolomí, když ve snů Jerusalem kráčí za neděle květné: ať vedle cest tvých zaplesá i žebrák chromý! Kde za Tebou jdou sestry nespočetné – jest krásné jaro, byť jen v slzách sněno – dnem sněným buď jim život! Smrt nit touhy přetne a s mrtvým Chudáčkem se u samoty vchodu smutná Clara střetne. 116

FRANTIŠEK Z ASSISI. Pauper et humilis. Voce mea...
Toť úděl Tvůj: Cit, soulad se přírodou, sklon lásky k člověku, let v propast lásky k Bohu, jež modlitbou Tě vznáší nad oblohu, zde mluví Tobě ohněm nadšení, slz vodou. A trpěti? Jest noc dni mému škodou? Lkát vigilie, hymnu svátků pěti mohu, klas chudý sbírat, klást jej k dobra stohu, ať živí skřivany, ať v něm i myšky hlodou. Niv duší vypráhlých i své se děsím neúrodou, však plakal Kristus, po něm Ty, jda vnově na úlohu, květ vynutit i trnitému hlohu: ať voní podle cest a Tebe trny bodou! Kde rozpor, sklonit u pokoře hlavu, kde nevděk na Tě kámen vrhne v smíchu, být věštcem Lásky bědnému vždy davu. Zřím Tebe, otče, za večera v tichu, kdy vane ode rtů a z věží duní Ave a rosa kane květům do kalichu. Dík za život a za žní zpěvy smavé, dík za bol – bratra – bez něho svět sirotě byl pustý – dík za sestru mou smrt. Sen vede v hroby tmavé, vzdech s Tebou poslední však ústa líbá v míru: „Me exspectant iusti...“ 117

JACOBAEA DE SEPTEMSOLIIS. Serva Altissimi, sancta nobilisque Romana.
Vím, v Jeho srdci svatý planul vděk, „můj bratře-sestro!“ ač mě zval jen chladně své svatosti i mé cti nezávadně, by slinou netřísnil nás pomluv jek. Číš vody jsem mu dala, chléb a lék, chud, nemocen kdy Římem bloudil hladně, ač perly bohaté kryl duše na dně. Byl pochopen. Jím nový počal věk. Kdež Marií mu chápavou vždy byla Clara, já za svůj nehanbím se chudý úkol Marty, co k němu mne i z dálky smutná vede tucha. Zde plátna pohřební a vosk. Zda Bůh mě kárá, že jízvy mrtvých jeho dlaní tisknu na rty? Pak z bratří rukou v zem jej přijmi krypta hluchá. 118

DO DALEKA.
Kde pod útulkem sester svah květný na zahradě, tlum bratří mlčí dvou srdci ku poradě. Jal smutek bratra Františka. Jen Bohu by sloužil rád, jen Bohu, Bohu pouze! Výš k němu vzlétat v radosti a touze, dál od země se nésti nad oblohu, zde nedbat dne, ni vesny květů cudných, ni slunce zářného, kdy klesá v moře, ni bílých oblaků, tmy stínů bludných, ni bratří – ptáků na alvernské hoře, ni sester – hvězd vesmíru po prostoře, ni lásky nedbat milovaných bratří, ni stesku Klářina, jež smutná patří, co bratru svatému zas duši hlodá, a hlavně nedbat neřesti a bídy, co oči klá a do srdce jej bodá. Svět vrakem jest; ni stěžně nemá, přídy, a marně cílí ku přístavu spásy, kdy s bouří vichornou a s víry hrá si, an paže neposlouchá u kormidla. Vrak topí se. Kam on má k letu křídla, ač na nich pouta? Jest to láska čistá, jež oddech všemu v srdci jeho chystá, a přec jej souží, tiskne k této zemi, kde duše vlá již k Bohu perutěmi. Duch odhoď pouta, vížící jej k hroudě! Dbej o svou vlastní odměnu a spásu a blaho čistých snů, by nebes krásu zde duše tušila a jednou v soudě 119 tam nad hvězdy se touhou jasu nesla, kde na Kristovu hruď by žhavou láskou klesla! Ó horo ekstasí a modliteb a vzdechů, La Verno tajemná! Tam Bohu blíže! Tam padni s beder života mně tíže, by duše sladkou lokala tam těchu! Prach setřes obuvi, v snů tiché kobě se do modlitby noř a sobě žij, jen sobě! Co kloní skráň, dlaň vzpomínek se bílá mu čela dotekla, mlh clony odestýlá – – Tam jitra jiná, jiná noc se kloní, ač tytéž hvězdy, jasněji tam planou, z trav jiné květy dechem ráje voní, neb rosa do nich jiná slzami se roní, strom jinak šumí, jiný hlas tam zvěře, jež k němu tulí se a vine u důvěře – i zlaté červánky tam dlouho tanou, kdež dálky u hlubin svých zvonů hranou jen marně po nich touží v modrém šeře... Ret nevysloví, co tam srdce cítí, jak dojmů vzpomínkami jme se chvíti. Dlí na té hoře požehnané v duchu: Ni světa vzdech tam nedolétá k sluchu, zrak nemá tuchy, co se temní dole. Vzduch vane čistý hory po vrchole a vírem závratným tam duši sebou béře, kde slunce otvírá dni k ránu dvéře. HleHle, duše chvátá onou zlatou branou, vstříc andělé kde perutěmi vanou, až ona vchází k Bohu hvězdošatá, mrouc ohněm touhy, slunnou láskou vzňatá, ač mlčí, z úst ros krůpěje jí kanou, – dík nevýmluvný; ač pak chce i více, 120 neb do sedmera proudů hrouží se a noří, by nepomněla těla na příkoří – – Jest možno kdy, by plachá holubice sny světce plašila, ač sama také kdys do výšiny mizí podoblaké? Dí sestra Klára bratru Františkovi: „Můj otče, bez oddechu, bez pohovy dbáš o jiné. A sebe nevzpomeneš? Kde jiným nad hlavami nebe kleneš, k snu nemášnemáš, kam bys naklonil jen hlavu. Kým divem nedbáš nohou na únavu? Co v bolestech ty chodíš trním tady, by jiný krok se toulal růží sady? Proč ruce ukrývají rouch ti řasy? Bych neviděla dlaní mozol asi – Ó ruce pomocné, kdes v chudých práci vám od únav se krev a síla ztrácí! Tvé oči od slz bolavy... Můj bratře, otče, z vin tvých slz tolik nikdy nekanulo; hřích cizí k pláči tě, zlo cizí hnulo. Kam opět jdeš, k nám sotva z cesty kroče? Zde odpočiň, jen o sebe tu dbaje. Noř v nebeských se vidin svaté taje, neb duše tvá ať chvalou boží plesá, zpěv nadšený ji nes i nad nebesa. Jen s námi zůstaň! Den se připozdívá... I matka země po žních odpočívá. Ty odpočiň, kdy opět jaro nyní jde od jihu. Již vůně květů hojí. Ty odpočiň i drazí bratří tvoji. Přej sobě oddechu a klidu dobrodiní.“ 121 Den jarních půvabů se k noci blíží. Kraj pod zahradou do šera se níží a vonnou dýchá ovlahou, dne zvuky už tlumí ticho večera; ni hlasu. Tu prokmit hvězd, tam prvá třpytných jasů – Než plně kvetou bájné nebes luky, vstal František, jde dumně ku své chýži. Sny jeho uhodnul a přec jej tíží ten sladký hlas. I teď jej vyprovází, mu domlouvá a slibuje a radí. Kde olivy, rév platany se řadí – buď pozdě, radost má, kdo s láskou sází – dech v korunách: strom družně s vánky šeptá. Co touží – rozumí mu, ač se neptá – šum domluvný: „Ó zůstaň, bratře, s námi! My tvými prvotně též byly chrámy, pak vedle nás jsi bratry jiné sadil; zda strom kdy nevděky tvou lásku zradil a nedá stínu, sladkých nedá plodů? Však lid – zřel’s mnohdy slov svých neúrodu.“ Jde, k nebi pohlíží. Ó sestry hvězdy, výš ducha zvoucí, mlčící však vezdy, k vám pohlížel už mnohou nocí dlouhou a srdce marnou tesknilo mu touhou, k vám vyletět! Však aspoň do dna duše, jak do průzračných vod kdes v květů skrytu, mu čistých od vás napršelo svitů, z nichž jako ve škeblích se perly rodí. Vy hvězdy nemluvné, zda víte, že v duše květech se mu zrcadlíte vždy rosou soucitu? Hle, na blankytu 122 jen mih a mih – a jasnou křivkou táhle kam hvězdná jiskra dopadnula náhle? Zda anděl tuch tou stopou s nebe chodí, ať z hvězdných snů i zemi den se lidstva zoří a noc běd klesá do nezvěstných moří? Jde ve vzpomínkách František a vidí se u Greccia pohostinných lidí. Brat Vallita dle vůle dá mu zemi, by vystavěl tam klášter Bohu k slávě, však blízko Greccia. Jdou z města, právě jen před bránu, i dárce s dětmi všemi. Jest večer. V údolu, zde, hradby blíže stoj bílá stavba pod znamením kříže a souzvuk s města zvony z kampanilly ať tvetvé Avesladké line touto chvílí, kdy dojatě si ruce spíná v klínu člověk i k modlitbám i k odpočinu. Tož dítě nejmenší si doma s krbu louč roznítilo; kam jen dohodí ji, tam klášter buď a tam ať bratří žijí. Však František se modlí, neporoučí... Hle, dítě čtyřleté kam žhavou vrhlo loučí? Jak vlasatice do vysoka letí, kde za vavřínů, dubů temným lesem a za údolem klesá nad útesem, kde Chudý chtěl a v duchu místo světí... Jen dále, světa od hluku a ruchu, ať zbožný duch se v tichu koří Duchu... „Hoď řeřavý ten zážeh do daleka“ – – tak prosil tehdy, vzpomněl s hvězdy pádem. Slz radostných mu neuhasí řekařeka, 123 žár srdce, stesk je neumrazí chladem a krokům v před už není do rozpaků, an k bratřím mluví, hvězdy lásky v zraku, neb pro jiné zas bude žíti dělně: „Co hvězdou jeví Bůh nám viditelně? Viz, bratři moje, svět nás ve tmách čeká. Nuž, lásky zážehy my do daleka jak hvězda házejme, v tmy padající! Kde ona světla svět, my buďme aspoň svící! Hle, buďme tmám byť loučí nepatrnou, kde nohy chodců nejistotou trnou! Svěť hvězda těchy – bídy nad údolem! A nám-li srdce lká i sténá bolem, že nejdou za námi, nás nevděk stíhá – tím větší zář ať soucit pozažíhá! Ne sobě žij! Dli v ústraní jen duchem, ač nohou krok tě vodí světa ruchem: v tmy plamen lásky vrhej do daleka. Kde tvrdá bída lká, buď dlaň tvá měkká!“ 124

SESTRA SLZA.
Sv. František:
„Mně radou pomoz, bratře, od rozpaků: Mám bratra-oheň rád i sestru-vodu a vinou mou druh neděj druhu škodu; žhnu žízní však“.však.“ A sen mu tane v zraku. Bratr Leone, beruška boží:
„Ne voda k posile! Pij z révy plodu –“ Mře otec již? V něm života ni znaku, než bratr s vodou u výčitky hlodu dlí před ním zas. Duch vzletěl do oblaků? František:
„Já dlouho spal a viděl tryskající vod proudy z boku Páně do života. Co ve bdění teď na tvé vidím líci?“ Bratr Leone:
„To slza, sestra vod. Tvá smrt jich proudy chystá–“ František:
„Chval Boha i slz-sester němá nota. Jest draha slza pokorná a čistá“.čistá.“ 125

BOUŘE.
I světci pochyby jsou údělem, zda milost Boha do květů a plodů mu sklizně štědré klíčí na úrodu, by netkvěl planým ve své půdě pněm. Stín starých buků nad hlavou, skal stěna jí tvrdou poduškou. Žár poledne jen sálá s oblohy a z holé skály. Ni vánek ochladu se nezvedne, jak žhavě slunce rozkalené pálí, ač dole rovina sní zahalena such lehkým oparem. Skal na vrchole znoj prudký žehne, na úpatí pole již vláhy touží do stébel a klasů, by do bohatých nalily se zrn, však dlouhou dobou slunce v plném jasu jde oblohou. Jen hloží keř a trn tu v rozsedlinách skal a stezkou bují, šat Františkovi chudý rvou a rují jich ostny bodlivé, v krev nohy raní, kam k modlitbám se jimi do ústraní dral na horu, kde nyní odpočívá a teskně s hor se po údolích dívá. Kde háje oliv zelených se stíní, jak šedý prach jim v lupení by lpěl. Dvě táhlá jezera se do hor klíní – mdlým olovem se nádech jejich stměl. Jen hnědá hledí dosud země z vinic, kde jindy bujná zeleň, kmeny stíníc svých družných opor, pod korunou stromů i tlumy bílých objímala domů. 126 A z chudých polí kyne hlad a žel těm dlaním mozolným běd na úděl. Zde skály nahé stínů modravých, jež pod úpaly třesavě se chvějí. Kde jarním táním průrvy hlodal sníh, z nich jícny štěrků červenavých zejí. Kde mechu hrst,hrst schne žlutavou jen plísní. Kde jindy potok hřměl, jak hádě tísní se v kamenech a tají pod balvany. Jen buků tlum – skal žhavých stinné stany, kde po modlitbách František,František dne pod únavou se o převislou skálu opřel hlavou. Zda viny mládí odpustil mu Bůh a žehná potom další jeho práci? Zas teskní Chudáček a jeho duch se do propastí temných pochyb kácí. Jak prach by z dálek úpadů se vzdul a na temena hor se nesl sivě, – ne oblak to již modrým nebem plul, ni jeho stín, tu na skále, tam nivě – kruh temná obzoru. Jím těžké mraky zlých netvorů se sunou na přízraky, jež němých vzteků zádavou se vinou. Jak vzdušná stáda stanou nad rovinou a k horám v chumlech kvapí do útoků, jen tiché dosud blesky v hněvném oku, rvou, dáví se a plynou před netvorem, jenž ohromně se vzepjal nad obzorem: kde zlob má soky, lakotou jsa zlícen, je hltá v nesytný a temný jícen, by náhle zařval vítězně a dutě. Spár boků zduřelých ač roste na perutě, 127 mrak trupem ohromným se zvolna vláčí, až ulehnul a objal křídel stíny kraj sinalý a kolkol oblohu. Tmou na blesky se mihly žhavé oči dračí jak pod zákaly žlutých slizů špíny – – Bouř soptí na kraj s horstva ostrohu. Blesk po blesku se míhá, duní hromy, smršť vichru burácí a zmítá stromy, vod proudy dští skal do vypráhlých boků, rvou mechy valem, mělký nános půdy a bystření se hrnou do potoku, krov skály převislé jen chví se, z blízka – jak blesk a hrom se láme, řve a tříská – kdy pod dopadem prudkým hromnou ranou se sřítí suť, kdy buky ohni vzplanou. Jen dlaně spíná na hrudi a neví v tmách František, co Bůh mu bouří jeví. V tom plápol blesku modravý. A slní, až oko s hrůzou jenom do tmy zírá. Krev staví srdce tep, dech tane, zmírá, mráz letmo po údech už trnoucích se vlní... To úžasy mu od těla se duše dělí a s hrůzou vane v pekla sírné kaly? Ne hromu krátký ráz, jen ozvuk skal pak slyší. Déšť hučí bohatý. Jím bouř se tiší, kraj pod duhou až tane zářně skvělý a nebi žehná vláhy za přívaly. Což velebně a klidně k západu jde slunce! Jde jasně k cíli po mraku a bouři! 128 Hor svěžím oddechem jak lesy kouří a s písní z vonných hrud v jas letí skřivan! Ó Pane, v jasu dní, v tmách bouře vzýván, ty tvoříš obavou a žaly světce, jenž k pouti nabízí pak vůdčí dlaň. V klid slunných západů duch-skřivan vzlétne přece, tvá milost odvane i bouře mračnou saň! I Bůh jest u cíle, kdy na výšinách hor pne světec ruce krásy nad obzor. 129

ODMĚNOU.
Kam to, bratří, kam as krok vždy vás vede k jihu? Za vámi lstný vrah a sok, blesky v siném mihu? Jdou, co noha mine nohu, hvězdná noc vstaň na oblohu, slunce jasni den. Lid je s láskou vítá, radostně zve k snu a stolu, poutníci však oba spolu jdou a jdou a mlčí jen – fra Ugo i fra Vita. Což je dvojí tajný hněv, že jich rty tak tichy? Ač-li hledě na oděv, vidím bratry mnichy! Z řehole jsou od Assisi. Což i tam již láska mizí, odkud její zdroj plynul ondy světu? Nad tou chatou Francescovou draví supi teď se klovou, skřivánků kdy zpěvný roj v ráj duši ved’ mu v letu? Do očí těm bratřím hleď! Kde v nich vidny mraky? Kutna cár, lem prachu šeď, ale nebe zraky! Chudoba jim Paní chotí, 130 sestra Láska v duchu notí radosti jim zpěv, nemluvny ač rety. Pěvci jsou ti bratří mniši. Vidí, slyší a jdou tiší, na bol, soustrast, na úsměv kde cestou trn a květy. Na západu nachu pruh lesné hory zlatí, prvou hvězdu budí Bůh – jim se stezka hatí. Až tu dole potok šplouná, nalezená bělorouná ovečka jim směr domů loukou značí. Dokořán jim chata nízká; k pozdravu jich tichá víska v jara vlahý podvečer k nim na hovory kvačí. Mladá matka na klíně dítě chová spící, chata – do skal jeskyně, nad ní hvězdy bdící; pastuši kol sedli v mechy cizím chodcům na poslechy, co kde jaký svět. Bratři slovo k slovu o zemi a cestě k nebi od zla, běd, tam do veleby – Betlém hor, skal Nazaret k nim tulí se tu znovu! 131 Po jitru zas mlčíce družní bratří dále, kudy bitá silnice cílí k hrdé skále. S hradu roh zve na turneje. Lepé paní, plesů reje, loutny, číše, smích. Rab hrot tajně chystá... Bratří temně o chudobě, o uvadlých květech v hrobě. Vzdech a kyn; miň útisk, hřích, kde radost, buď jen čista – Hory do dumavých clon truchle halí hlavy, blankytný co nebesklon sluncem do dálavy květných niv dva bratry volá. Ale srdce neodolá: jenom pohled vzad! Ach ty hory, hory... Modrají se pomněnkově, vzpomínka jak po domově u ciziny lad i vnad, vpřed touhám na úkory. Hory, les jich, dol a luh! Slunce zná je pouze, je dřív líbá do dne tuch, na nich mešká dlouze červánky, dne na odchodu. Čela hor – dne ku obrodu co tam jasných ros z tmy je noci myje! 132 Na hor čele dnové slunní; od nížin-li bouře duní s blesky jim též na pohroz – i duha výš se vije! V objetí hor slunný kraj. Metajících klasů po něm pluj a hřej a vlaj vlna v měnném jasu – do šepotných vln těch moří oddaně se duše noří jako v matčin klín s novou láskou vděčnou, ale dole neutone, po skřivánčí písni oné jasů toužíc u výšin v tuch oblast nekonečnou. Bratr Ugo hledí kol, bratr Vita slouchá, co mu šumí strom a stvol, mimo bzučí moucha. Ten – co planých růží v keří, ten – jak potok vlnky čeří, ten – kde stín a svit, ten, co zvuky větí; ten i onen slouchá, hledí, nikdo však ni slova nedí: sen a den a zvuk a vid si kladou do paměti. Květy bujná louka zas pod nohy jim třese; nad hlavou ni van, ni hlas. 133 Jenom motýl nese opojen se vůní mednou dusnou loukou nedohlednou, klesá v závrati do vadnoucích stonků. Tápají i bratři mdlobou; večer již – Co krokům obou dále nedá klesati? Blíž Ave zvonů, zvonků! S chlumu tichem duní zvon, zvon mu odpovídá, do souladu ples a ston hlahol, hlahol střídá. Pracných dní už po únavě, svatvečer tam svátků slavě, města tuchne ruch. Skal jak chmurné hroty, na západu půdě zlaté věže, štíty, hradby vzpjaté v tuhnoucí tmy strmí vzduch par dolin nad mrákoty. Bratří ještě klenbou bran do tichého města. Dům a dvéře dokořan, k chrámu však jich cesta. Svíce planou do oslnna; zpěvů dme se zvučná vlna, jak by po klenbách orlů vlála křídla, odtud chvějně ručejemi hudby hlas jen řine k zemi, 134 jak co z teplých nebe vláh vod jarních zurčí zřídla. Jak by proudy živých vod plynuly sem z ráje, milosti kde myje brod vrásku běd, rmut báje o blahu, co nemá země – nad nimi šum palem jemně a dech olivy nová jara věstí andělů a svatých kruhu, Panna ctná kde v slunném luhu na jich blaha údivy květ nevadlý jim pěstí. Fra Ugo, fra Vita host u chudobných bratří. Nad stůl bohatší jich cnost a jich stříbro – – Patři: Sedli k oknu refektoře; stříbra slapy, stříbra moře s plna měsíce zahradou se lije do sepjatých v klíně dlaní, do vlasů dvou snivých skrání, ba slyš – perel tisíce i slavík v sadu vije! Východu jen bledá zoř usmála se plaše –– Duše, pojď, se Pánu koř, pěj mu chvály naše! 135 Slunce, měsíc, hvězdy v nebi planou jeho do veleby. Pánu k oslavě zem, vzduch, vody, plamen! Slávu Otci, Synu, Duchu hlásá vděků na odtuchu po vesmíru dálavě tvor věky věkův, Amen. Chrám zas hlava na hlavě. Kmetný kněz jim hlásá o Blažených přístavě, kam i nás veď spása – – Bratří chodci naslouchají; a kde v barvách okna hrají, úsvit prozračný co jim kouzlí divů! Postavy – hle – hvězdošatých k zemi plynou božích svatých, andělů tlum oblačný na svěží letí nivu, vedou plesný chorovod, zpívají a hudou, Velkonocí slaví hod, jež tam věky budou bez velkých už pátků želu, bolestných ran bez pocelů. Bez chmur pašijí Alleluja pějí Beránkovi na úsluhu, na nímž den tká zlatou duhu, a kde trsy lilijí se pod nohou mu chvějí. 136 Z poslechu slov nadšených úmyslů květ pučí: Vyhni zlu, miň svod a hřích! Cnosti do područí! Viz, jdou od oltáře děti bílých rouch! Jim strážný letí anděl po boku! Tajemnou je mannou poprvé dnes Ježíš hostí! Hleď, tu Boha na blízkosti v čistých očí hluboku co za hvězdy jim planou! Ano, bratřím oběma srdce hoří láskou! Ji však citů ozvěna nezradí ni hláskou. Po Ježíši duše touží, v jeho lásky tůň se hrouží, v otevřený bok, pije lásky zdroje. Slovo však se dosud kradí svatou bázní v nitru ladí – a kdy proudy slov a slok ret zvlní do úkoje? Dál jdou mlčky bratří zas. Kraj a lid se mění: tu schne klas, tam klne hlas, tu jdou po kamení, do krve jež raní nohy, tu jim roucha derou hlohy u hlubokých cest. Bloudí bouře slotmi – 137 ach, kde dojdou o přístřeší, na paty se pes jim věší, ven i ranou hrubá pěst je s prahu kácí do tmy. Jinde zpěv! Číš vína k rtům! Pryč, vy dumná čela! – Bratřím vedle nářku dům otevřen je zcela. K čemu slov, kde mluví boly? Poklekají u mrtvoly k tichým modlitbám. Bílé ruce, bílé na tichých už prsou leží. Mlkni ston tvůj! Vzdech vaň stěží do snů ticha teď i vám – krok těžký došel cíle. Kudy dál, též býl a blín bují bratřím k stesku, skály kladou stín a stín na jich skráň i stezku. V pustých roklích cení zuby na ně vlk; hned kámen hrubý po něm hodí mnich? Chléb jej lákej zdáli! Ale potom v hněvu holí od ovcí jej na údolí honí do skal, mlsný pych v hlad chlebem pohrdá-li! Kde to jsou již? Na vrchol houštinou se plíží, spády deště s větví kol 138 krok i roucha tíží. Mokré ptáče zvedli v klestí, dechy suší je a pěstí, hřejí na prsou. Z hustých mraků černa slunce trysklo, z bratří ruky suché ptáče letí v buky, zpívá, jásá, kudy jdou: to hora hor – La Verna! Horo svatých modliteb, blahých snů a zření, andělských kde křídel tep slastí ve plameni ranil světce láskou kříže, horo vidin, k nebi blíže jeho synům kyň i slz po údolu! Františkovou stopou světlou jdou-li cestou, trny vzkvetlou, i kříž láska k srdci viň a vděčně žehnej bolu! K jihu blíže spějí už bratří mlčeliví. Chvatem dále krok jim služ, vzpomínek div tklivý ač by rád je poutal tady: města, vsi a hory, sady, kudy František před nedávny chodil. S dojatou jen slzou zdraví Assisi pak u dálavy, 139 a tam – nelne do výšek – i chudý jeho Podíl. Letnice, hod podletí! Země květů plna, stromů oddech – se snětí sněžná kane vlna, andílků snad do kadeří obláčky se měkké čeří nebes výsotou, slavně zvony zvučí, skřivani – šum mlkne klasů – s písní tonou v modrojasu, nebe s nyvou lichotou zem tulí do náručí! Bratří Ugo, Vita – spěch: srdce v hrudi buší, překypí, jen krok a vzdech, vším, co ví a tuší! ... Mechy v horách u studánek tají vláhu; zaduj vánek, s větví krůpěje setřes do nich dolů – pramínek se mechy tísní stříbřitou co kyzu plísní, kypí, roste – ručeje se řítí ze skal zmolů! Bratři pěvci mlčeli, sbírali jak včely, kde jen květy pučely, kde se rosy chvěly. Sotva došli prahu chatky 140 u Andělské Boží Matky, k Portiunkuli, k chudé nízké chatě, odkud letěl pod červánky duch jich Otce se skřivánky – v plesném pláči kleknuli a pějí, pějí svatě. Slavné pějí nešpory. Kdo je slyší, Bože, zlaté vidí obzory: v západu se lože slunce chýlí, zlato taje nad obrysy hor v tmy kraje, mír a tiš a klid kane konejšivě do korun již temných stromů. Ave volá domů, domů, věčné lampy svit a kmit kam slzou zve tě tklivě – – Bratři pějí kumplety. Kdo je slyší, vidí hvězd už tiché rozněty s touhou, mdlobou lidí: Do vesmírna nedozírna chvátí duše závrať vírná, ale těla prach jak lne k země prachu! Duše jednou křídla zvednou! Pod nimi hvězd jasy blednou, v oblasti až věčných blah duch klesne bez vin nachu! 141 Bratři pějí. Slavíci naslouchají v křoví, na bližší k nim větvici – sladký nápěv loví. Slavíci zas do klokotu – Bratří pěvci ladí notu podle oněch slok s nimi na zápoly: Jak to jásá, lká a kvílí, rokotá, hřmí z plné síly, perlivých pěn kolkol tok se tratolí a trolí! Bratří pějí nocturna matutina k jitru. Jasná hned, zas pochmurná nálada se v nitru rodí jim dle žalmu věty a s ní nápěv vlní rety. Jak by zrak jich zpět hleděl cestou pouti: Vše to v písni do ozvuků, jako květ se vine z puku, bohatý i chudý květ i rovů na zákoutí. Bratří pějí Laudate – – Div, můj Bože milý, že jich srdce dojaté nepukne tou chvílí! Slz v jich očích do zátopy! Tu se ruka houslí chopí, zvučné vielly: Struny mluví, pějí! 142 Dní se, dní – – I země pěje, pohnutím se blaha směje pod slunnými pocely ros čistých do krůpějí! Pějí z knih a latinou, pějí mluvou rodnou, jak jen city pokynou, nápěvy se shodnou. Co kde plálo v očích dětí, po tvářích kde úsměv letí a kde ryje bol vrásku na běd čela, zrak co viděl, duch co vysní, do slov se a zpěvu tísní: pastorellou zvučí dol, jak duše, duše pěla! K svátku Boží Trojice v tamních bratří sboru zůstali, jim pějíce v konventu a choru. Touž jdou cestou ku severu. Dřív kdo znal je, div se věru: dlouhých mlčení pějí na odměnu sobě, všemu, co je slyší, v ruchu dne i noční tiší; hlas jen, píseň obmění i k jásotu i k stenu. Lid, co němě naslouchal, po nich ladí hlasy: vždyť i v nich tlí ples a žal, 143 vyvře na úžasy. Co střádala srdce v taji, poklady dum otvírají! V snách co pěstil duch, rodnou mluvou vzkvítá! Pod chudin co spalo krovem, kouzelným již budí slovem, kudy jdou, kam vede Bůh, fra Ugo i fra Vita. A já bratr Minimus, jenž vám o nich píši, šel jsem s nimi cesty kus, ovšem snů jen říší. O velké jen svátky zpívám v chrámu vsi a Boha vzývám o zvučnější hlas; leč kdy lid můj k nebes výši za své práce týden dlouhý, blaha sny a dobra touhy Deo pěje gratias, i mne, i je Bůh slyší. Mám svůj úděl – stráň a ves, z jara stromy v květu, mimo svět – kol svah a les, nad ním oblak v letu. A kdy k jihu odtud plynou v jeseň ptáci nad krajinou, jak v ně větry zaduly, červánky kde blednou – od let už je v stesku stihám, peruti touh marných zdvihám k duše Portiunkuli, ji uvidím-li jednou! 144

MNICH PAPEŽ PSANEC. 1294.
V hor vůkol samotách měl nebes obzory a jasný pro ně zrak, byť nad hlavou i noc. Však stoje na vrchole skály Kristovy, zem viděl sobě u nohou, ač v mlhách jen, i nebe pod mraky a ve tmách cesty cíl, kam odtud putoval již osmdesát lét. Krok holí eremity pevně podpíral, leč klíče Petrovy se chvěly v rukou mdlých. * Žár červencový žehne bílé boky skal, kde vzhůru klikatou jen stezkou pastýřů tlum stoupá poselstva. Jak v horečných jdou snech, neb mžitky oslnné se v očích tetelí jim od stěn vápencových slunce odrazem, až k závrati jest hlavě v bázni úpalu; krok klesá únavou a žízní práhne ret. Zpět pohlédnou – jak mělnil by se křídy prach tam po vzduchu v mlh lehkých opar modravý; kde strže klín, jen stíny barev mlhavých stěn průrvou chvějí se, ač tichý sálá dus; a před nimi – háj buků. Jak jich láká stín hruď k oddechu! Kdo v modlitbách tam spíná dlaň, kde tuší, s požehnáním velekněze dnes těm na hlavách že ruka jeho spočine, kdo nesou mu sem volby pergament a zvěst: Mnich Pier z Morrone jest Říma papežem! Jen chudá chata tulí u výlomu skal se pod kořeny buků v korun podstřeší, kdež okna náhradou jí rohož děravá. 145 Buď eremita, cizí hluk jej láká ven: kmet obličeje bledého, kde vrásky ryl věk dlouhých strádání a těla úmrtvy, až plísní pokryly se divý vlas a vous, jenž na hrubou mu splývá kutnu kosmatou. Ač mraky obrví mu stíní vpadlý zrak – v snů nehledívá hrůzách do pekla a tmy, leč nebe do jasu; kde poután k země dnům, zří s mírnou dobrotou a péči oteckou jen do radostných tváří bratří oddaných; s ním tělem samotu a duší dělí ráj. Však nyní ulekaně plachý těká zor zde po neznámých postav rušném výjevu: Kněz, pastýř, senator a šlechtic, kardinál se hroutí na kolena k starce údivu a tlumu hlas: „Habemus papam!“ jásavě jak hlahol hromu bez mraku zní bučinou, až bratří samoty sem kvapí ze slují a chat. Kol otce v kruh. Co tady zní ten ples? Zvěst dlouho želanou proč hlásá Řím též jim? Jich otec pomateně, vida před sebou dav klečeti, sám kleká také k pozdravu, až dotýká se půdy čelem pokorně. Vstal. Jemu u nohou však leží poselstvo a svaté římské církve sloup a kardinál Pier Colonna celuje mu opánky – věch oslí šedé kůže – s úctou obřadnou, ač mnich se brání, couvá v okruh bratří svých, co Jakub Stefaneschi, senatorův syn, se za ním po kolenou plaze, vnucuje mu do zdráhavých rukou pod pečetí list. Dle na kolenou stále, mluví kardinál: „Můj otče ctihodný, mých rukou unikáš; 146 však dojde kdekoli tě Boha kyn a hlas, a z našich úst i toužné církve volání: Již ujmi klíče Petrovy a kormidlo, by hladinou zas klidnou spěla pevná loď! Vstav z mrtvých, Pán se bránil touhy objetí, kdy Magdalena po něm v divu pjala páž, a přec ji těšil: „Jdi a oznam bratřím mým, že předejdu je tam, kde všichni uzří mne!“ Mým ustupuje svatých nohou pocelům, slib aspoň k útěchám krok našich po stopách, kam za křesťanstva otce svatý zve tě sbor: „Náš pozdrav synovský a siré církve vzkaz – mnich Pier z Morrone jsi volbou papežem. Vol jména proměnu a žehnej Řím i svět!“ Dům dlouho sirotný jde k pádu bez otce. Řím bez papeže. Bez koruny z jeho ruky jej smrtí předešel i císař na severu Alp – svět bez slunce a měsíce: den noc, noc hrob. Nám Accon vyrván z rukou, v dálné Syrii tvrz kříže poslední. Náš obzor úží se (dvě století zřel meč a na praporech kříž) a z mocné budovy se drolí kameny. Řím nyní bez vlády. Tlí mezi otci spor – kde vidoucího klamat bělmem svatých shod? – neb dlouho senatora neměl Capitol, a truchlí Lateran, včel vymřelý to úl. Boj stran rve šlechtu, zmítá v proudech krvavých. Lid běsní, hladoví, mstou ruje paláce a vraždí poutníky, v plen chrámy pustoší. Sbor kardinálů v útěk... Jest nás dvanáct jen, leč ve hlavách a srdcích není dohody, kdo hlavou jedinou buď nad zápolů vír a srdcem srdcí v jedné hrudi Kristově. 147 Náš brat Latinus Malabranca z Ostie, jenž tebe zná a ctí, můj otče blažený, kdys vyprávěl nám v divu o tvých viděních – tu k jeho popudu my volbou v Perugii jho vlády na tě klademe a na skráň tiaru. Buď otcem nám! Král Sicilie Carlo sám sem chvátá se synem, a nových davů lid“.lid.“ Co mnich? Čte listinu mu kleče kardinál, kol ticho napjaté – – Než očí pozdvihnul, kmet zmizel, dávno již, co jeho prostá bratř jen trne nadšením a pýchu blaženou, kam církve na svícen jich světlo staví Bůh. Jest světcem onen Abbruz nepohledný syn? I rouchem otce Benedikta pohrdl a sytou mísou mocných jeho klášterů, co vládnou okolí jak šlechty hrad a tvrz; v nich dílna umělce, ni koba plná knih vhod není přísníku, že hledal horstva chlum, kde Duchu svatému svou poustku roubí s druhy – sněm duchů blouznivých, jimž odcizen je svět a oni cizí v něm sic hříchů nástrahám, i doby potřebám? To lesní včely jsou – však živí tajně Křtitele už nových dob? Je světcem svatý muž, jenž nepodjímá jha, co klade Kristus naň, že po Hossanna kříž ční nedaleko k hrůze slunných klidných cest? Jsou světci pro lidstvo. V tmách lámou kameny a prácí úsilnou je kupí na chrámy, kam vedou zástupy, jimž rukou světců křest prach skrání umývá snah svatých ku vznětu. Jsou světci pro sebe; ti boží království jen sebou, v nitrech duší, Kristu budují, 148 by samo z uchystaných rostlo balvanů, jak prvky chaosu kdys tvůrčí pojil tmel. Kým světcem – světcem-li – je Pier z Morrone? Zde k spasné práci druží učně svatosti; však před očima celou církve vinici – kmet podivín jak dítě strachy utíká. Či – studem v myšlénkách kněz kardinál se rdí, neb sám jej volil též – se děje tuto div? Plul vzduchem prorok druhdy v rukou anděla, kde ve tmách jámy lví den čekal Daniel – již nový stanul papež v Perugii snad, by přijal svěcení, a nový vstává den? Tak do úvah se hloubil kardinál, dle sám, kde Pierovy chaty práh, co stinný háj zněl zmatkem kroků hledavých a voláním, ba chvěl se tichý chrám, jak v chudých prostorách vzat útokem byl chvatným kde jen který kout. Kde hory druhý svah, sem vzhůru jásot zní. Král Sicilie! Dole koně nechali a pěšky do strání se dere s družinou, jimž nevědom se plíží eremita vstříc; jat jimi, s hlavou v úklonu jde klesle zpět, hor plachou tišinou co bouří plesů hlas, an kmeta za ruce jal dvorně král a syn, jak slepce bez vlády jej pevně vedouce, by v úraz neklopýtnul nohou o kámen a loutkou podajnou byl zítra v rukou týchž... Chrám Ducha svatého se zavřel za mnichy, co král a kardinál a kněz i pán a pastýř vše venku střeží vchody toho conclave. 149 Kol otce Piera kruh učňů oddaných. Ač v odporu je obavách též jímá děs, zrak plane radostí, chví nadšením se hruď, co otec němě slouchá jejich domluvám, by vstoupil tam, kam z prachu povolal jej Bůh, kam velí povinnost a služná pokora i vůči hlavám moudrým, na nichž církve krov jak na mohutných sloupech žuly spočívá. Co bláznivé jest u světa, kdys volí Bůh, by moudré zahanbil; co u světa je mdlé, Bůh volí kdys, by silné hanbou třel. Viz povolání své! Což chce-li nyní Bůh, by vešla v život ona říše prorocká, již Joachim de Flore viděl v touhy snech? Bůh Otec vládl věkům přísným zákonem, nám sladkým řádem milosti Bůh vládne Syn, Bůh Duch nám bude vládnout láskou dokona. Věk minul otroků, věk míjí synů mdlých a svolá den a dobu duchů svobody. Noc byla tmy a hvězd; již blednou červánky a třetí uzří věk už jasný plný den, v němž po býlí a růžích kvetou lilije! Jich kmet se modle v duchu bez pohybu rtů, kles’ na dlažbu, jak šíj by pod sekeru klad’. Vře v tepnách nejistot mu prudká horečka, pleť vrásčitá až hoří, sině bledne zas. Své svrasklé ruce lomí na hruď sepjaté, v muk bolných rozpacích a zmatku myšlének, jak byl by zapomněl i mluvu v samotách a k Bohu v modlitbách měl hluboký jen vzdech. Zří k nebi o pomoc. Tvář krásou vzplanula a v úsměv anděla žhnou rysy stařecké – strach mučivý mu klidní tichá oddanost. 150 Jak dělil by se nad ním oblak bělostný, jenž k zemi snáší se, kam vločky zářivé by sypaly se hustě s květy lilijí, až bují kolkolem jich trsy v záhonech, a tiše s azuru dští k zemi zlatý jas, v němž holubice vane sněžnou perutí, co nad ní v trojhranu plá oko vševědné a zbodlá ruka dolů vínky bodlivé dle vzoru tiary mu splétá, ostnů kříž – – Mnich po něm ruce pne – v tom taje vidina – a pěje v slzách pohnutí: „Přijď, Duchu svatý...“ Sbor mnichů za ním jásavě. Chrám dokořán, kam v proudu světla od vrat kvapem radostným se valí zástupy. Z úst jejich kypí Tedeum, v němž podléhá zpěv mnichů k Ducha vzývání. Zpěv doznívá, mnich žehná bratřím naposled Svátostí velebnou, a hasne kadidlo. Co na památku nechá bratřím sirotným? Zda náhlý div se stane, čeká kardinál, (jak před Řehořem kdys týž Pier v Lyonu sňal kutnu s těla, na paprslek pověsil, jenž okna skulinou se do komnaty chvěl a utkvěl na stěně jak hmotný zlatý hřeb) an Pier za oltářem před papežským nachem svou kutnu svléká. Na rozmysli stanul však – – Zas pevněji se hale kutnou chudobnou, by provázela jej i lesku vyhnanstvím, hrst vlny hrubé vytrhnul z ní na hrudi a klade do hasnoucí pánve kadidla, kde prudkým ruky vzmachem uhlí nítí v žár. Vlas vlny vzňal se, škvíří; hasne lehký troud. 151 „Viz, bratřibratři, má,má tak mine světa moc i vděk!“ Kde stojí, na zemi se vrhá hlavou svou: „Kde noha, tam i hlava: dost jim země píď.“ Vstav, na chrám ukázal i na ně, z brány ven: „Chrám Ducha Božího i zde i v nás i tam. Nach předem neberu, buď lehčí odchod můj. Bdi světlo v chrámu! Vím, kam zpět by vedla noc. Jsem tělem prach. Přej prachu Dárce duše mé, svět pro pouť její prach by Coelestinem zval. * Zní hudba pifferarův ulicemi Napoli až do zimavých nocí. K době adventu jdou z Abbruz dolů s hudbou k poctě Madonny a betlémského Dítěte, co andělé mu pěli nad jeslemi chléva – Bohu čest a lidstvu mír – a zvouce oněch luhů pastýře, by oni nejdříve šli k Pánu s poklonou. Jdou z hor, jichž rodákem i Svatý Otec jest, by sladkým pozdravem byl domova mu zvuk – jest vězněm prý, ač na paláci králově. Jsou na výzvědy s nimi bratři z Morrone, zda pravdou jest: jich Svatý z církve lodičky jak Jonáš bude vmeten do vln úkladů pěn rmutných; světec modlí se, vod žehná svár, loď na kormidle však ciť pevnou povždy pěst... Lid Neapole kvasí hněv, že do Říma jim bude papež odveden i vlády dvůr. Běh, shluky, nevole, křik, zbroj, ruch odboje a vlomu výzva, han a žalob výbuchy tmou noci halasí a bouří zjitřeně, kde brána paláce už pevně na zámky a stráže uvnitř, v rukou s meči k výpadu 152 ven na rmut města, mnichy, divé hudce z hor, co hvizdy píšťal svých a temným hukem dud v proud útoku snad vedou krok, pnou rvavou páž. Již bullu papež potvrdil, v níž naposled i pod olovem těžkým jména velekněze sám sebe přísně soudí mluvou cizích pér jen k nápovědem úst, v nichž neměl shovění. Zbyl v celle u něho jen Pier kardinál. „Jsi z rodu Colonna, tož Anagni se boj, by nový pastýř pod hůl nevedl tvůj rod“,rod,“ dí papež: „Po mnichu jde vládce na stolec; ten zvedne dvojí meč a jeden ztratí z nich, co v rukou nevládných mu ryb se trhá síť. Pojď! Dokud otcem stáda jsem vám ještě dnes, krev za mě nerdi se ni z rouna ovcí zlých. Zdej sprostným se ti nápad starce onde z hor – hrál pastýř králi kdys – zve hudce papež dnes, vám cizinec, s jich zpěvy aby doma byl“.byl.“ Lid zbožně na kolena, vida papeže, v němž naposledy dnes jim žehná velekněz, ač oni toho dosud nevědí. Jdou zpět, již uklidněni pouze jeho purpurem, jak odliv vln: jen na klam polekaly břeh k dne východu, zpět nesou svůj a břehu rmut – a slunce s tmou a mraky bojuj o svůj den... Tři hudci od Sulmone – ne však mnich těch hor – jen pějte starci podivínu na chodbě své písně vánoční, až vlno hostinné vám hlavy opojí, kvik umlčí vám dud, by nebyl svatý otec v pozdních modlitbách 153 ni zvukem maten, s nebem hovoří-li sám, ni králův sen, v němž odpočívá páž i skráň, ta od koruny tíhy, ona od meče. Jak přál si svatý otec, v novém paláci má cellu sroubenou jen z břeven tesaných, jichž plní štěrbiny jen schnoucí chvoj a mech, by dlel i tělem u vzpomínkách sluje hor. Třem kardinálům vládu církve odevzdal a bděním, posty, modlitbou jak jindy mnich svůj tráví advent, toužnou vánoc naději. Mnich budiž andělem; nic neměj svého, nic! Měj v srdci pouze k Bohu lásku bohatou a na rtech zpěv a hlas, by „Svatý, svatý“ pěl a z lidí světce budil slovem soucitným; měj pro vše pohled účasti, co stvořil Bůh – – Víc nežli svět a země, nebe jeho jest! Ať dozněly i dole písně horalů a nocí od moře jen vichru táhne šum, mnich papež v tmách a tichu slyší písně dál, jež dávno doma slýchal matky na klíně a v zimním buranu pěl samot u ohňů jich něhu dětinnou a teple domáckou, kdy z chrámu dozněl do hor ohlas antifon, kde křehne pod sněhy v chmur tichu temná chvůj. Čím bělejší vlas hlavy, k mládí dále zpět jdou její vzpomínky. Kmit nedávných však dní jí tane v paměti jak u vod zrcadle svit soumraku, kdy zlatý západ hasne mdle. Den každý má svůj trud. Ty k jitru nebuď ho, když ani s večerem ho nikdy nezaspíš. Jdou mlhy večerů, jdou hlavě vzpomínky. 154 Jen v hrubé kutně eremity na oslu pán papež Coelestin jel od hor Morrone. Dva králové mu vedli osla za uzdu, mrak třpytný rytířstva kol od zlata se skvěl, hlas mnichů, kněží jásal v hymnách. Kudy jdou, lid zbožný cestou poklekal – a papež mnich chvěl v obavách se: jest to květná neděle, kdy pokora se sluní v slávy paprscích, či u vleku jde satana a jeho lsti na horu pokušení? Tam jej volá Řím, tam v Perugii čeká kardinálů sbor, tu do Aquily král mu řídí zrak i krok. Kdys trojímu Pán svodu v poušti odolal – a posléz andělé mu kvapí k úsluhám... Kde mnich byl Pier, byla samot jeho druž; kde papež dlí, pojď k němu moudrých rádců sbor a spolu spějme k nebi stezkou života – krok jemu po zemi však cizí vede král... Zdi města Aquily by tísní pukaly, kdy brány vpustily by sta a tisíce tam diváků. Tož pod hradbami tiaru mu na pokornou hlavu vložil světitel a na bělostném nyní mimochodníku, jenž pokrývkou se pyšnil z peří cyperských, jel papež po svěcení, davům žehnaje, v rouch zlatohlavu, v stínu baldachinu zdob tkaných zlatem na květ látek hedvábných kol něho plynoucích řas těžkou oponou, až pod korunou Silvestrovou starce skráň se kloní úmdlobou a hruď mu tísní dus, ač vánky do tváří mu vějí flábelly z pér pštrosích na stříbrných žerdích jáhnové, 155 co před ním daleko tam v čele průvodu kříž v rukou podjáhnových mizí v oblaku i prachů zvířených i vzdouvy kadidel. Pak vláda krátká jen. K ní reptá curie. Co zmůže světec víc, jenž zapomenul svět, zde mezi lidmi, slabý stařec bez vůle, než k prosebníků slovům hlavou kývati, klást podpis na breve a dělit odpustky a výsady a dispense a obročí? Až tone v piklů osidlech a lstí a zrad, kde odměnou mu potom nevděčníků smích a repot věrných vyšší církve úloze. Jak žádá král, kmet kardinály jmenuje, ba druhou hlavou Říma byl by jim jen král. Noc dlouhou v modlitbách bdí papež Coelestin. Jest k nebi poutníkem a země cizincem i tam, kde vládnouti jak královský měl kněz – leč kámen úrazu a skála úhonu byl těm, kdo urážejí se i o pohled. Den druhý v konsistoři bulla přečtena, kde skromný výtkou sobě na věků jde soud. Vstal s trůnu pokorně, hor dumavý zas mnich: „Řeč umělá buď učí, nebo k činu zve. Mně, sbore ctihodný, však není nutno již vás vybízeti, břímě sníti s ramen mdlých, když nyní s vaší radou složil jsem je sám. Jen prosbu maje k vám, ji prostým slovem dím: Mne neodsuďte! Ani za to, prosím vás, 156 že po rozpacích krátkých vládu ujal jsem, ni za nespěch, s nímž vracím nenadálý dar. Já z marnivosti souzen byl, že jak můj Pán jsem na oslátku jel, prý líče pokoru, ač úlohou jest velekněze: státi výš, plát světu v údiv jasnou slunce velkostí; a souzen opět z pýchy v lesku tiary, jenž nedávno se halil šerou kuklou jen – vímť já, co hlavu tíží níže! Vinen jsem, že Petra rybáře jsem prostým nohsledou. Však není má to výtka, moudří otcové, že do stop slavných Innocence Třetího z vás nikdo nestoupil, by vládce velebě a kněze zbožnosti se kořil v divu svět. Jsem nevýmluvný, dvorných mravů neznalý. Jsem slabý stařec: povolím, co žádá kdos – prý macecha dá rváti sousto z dětí úst... Však znám to místo Písma, žena z Kanaan kde mluví Pánu o štěňátkách pod stolem. Kdo žádá jindy cos, já mlčím v pochybách – prý stařec tupý, tvrdé šíje, skoupá dlaň. Mně útěchou: ni přízně vdovím halířem, ni psaním v prach, kde kletba kupí kameny, chrám církve nebořím. Jsem stařec bez vůle – i opět odmítal jsem králi příznivci čest senatora Říma... Kořen viny mé, že jinde koření mých povah starý kmen. I oliva si zvykne chudou půdu skal, žeh slunce, větrů svist a tiché světlo hvězd a vánků ševely, kdy zemí kráčí Bůh, v snech noci neviděn krom oka modliteb. Kdy sekera ji skácí, oheň řežaví jí uhel černý k vonným v chrámu zápalům, jak doutná klidně! S dechem kadidlových zrn 157 by k nebi vyvanul i o zemi v ní sen... Zde na mě pokušení dopustil-li Bůh a já mu na čas podlehal, dnes minul svod i tížný lesk a muky pěti měsíců. Mám bratra-mnicha v horách. K slunce východu kdy červánky se rdí, on chvátá ze sluje, kde nad ní v jitra zoři svatý tmí se kříž. To králové prý země odívají nach a na hlavy si kladou slávy koruny, by klaněl se jim svět, byť ku dne západu sám v hrůzách krví jimi prolitou se rděl, v níž temná kříž až k hněvům nebes plamenným – – mnich De profundis volá k slunným výšinám a leží na modlitbách v slzách pod křížem, až pod paprsky slunce zlatě zaplane. I mne jen kříže stín tam opět volá zpět; sám, na výšinách, z hloubi, mám k říši ducha blíž. Zde pro ni – výtkou mi – jsem chudé zrno sil. Mne souží poznání a láme stařeckou mně zbylou odvahu snah pracných o lidstvo – co dal mi Bůh: i modlitby jsou úkon snah – že stále vidí strmé kříže dobra, krok však pomalu a v stínu dolin za ním jde, ač jde-li za ním, ne jen za červánky zla. Zas eremitou budu. Z minulosti nic se mé tam nehlas paměti; i ozvěn zvuk tam tichni v dálavách, kde oněmí i vzdech. Vaň klidu výšinou zas má jen modlitba! Můj vládni nástupce! Vím, trpět bude též. Kněz, světec, mudřec, vládce povždy bývá sám, sám s nitra hovory, byť kolem něho dav; ten blah, kdo vládcem sobě, oněch jednotou, ač pod oblohou Kristovou, však jádra svéhostro m.svého strom.“ Sňal zdoby papeže. Zas chudý stojí mnich 158 zde v rouchu, co vždy nosil nachu pod hávem; své berly poutnické se chápe od jáhna. Hlas prvé se mu třásl od slz tlumených, by klidněl k posledu. Jen provinile zrak a s prosbou prominutí plaše podíval se kruhem kardinálů kolem v stínu stěn – tvář jeho vlastní jeví únavu, ač klid a tichou důstojnost, co úcta s lítostí i údiv, bázeň, soustrast kloní hlavy kol, když namáhavě volným krokem odchází kmet do nejistot cest a zimních nepohod, jak v toužných myšlénkách by k oltáři se bral dva kroky ve dne jas, ven z temné zákřiště – rouch slavnostních tu sklad, však u oltáře Bůh. Dmou odboj vlny – venku reptá temný hukot dud. * Kdo sluhou sluhů zval se, Pátý Coelestin – dne štědrého byl po té zvolen nástupcem mu papež Bonifác; též kmet, však vlády chtiv, čin – vůle, aby plula loď, kam velí on. By nebloudila mlhou rozkolů a vád, z nich obou kdo jest církve lodivodou teď a zdali může Petrův řádný nástupce klíč brány dvojí vrhnout do nejistých vln jak pouta rzivá: byl kdys papež Coelestin a teď zas pouze fra jen Pier z Morrone jak téměř jatec poslán napřed do Říma, kdes v tichu kláštera by dosnil svoje dny. Ne lstivých bez obmyslů horských hudců dav jej provázel. Zvěst klamná dolétla jak sup houf zbrojný k překvapu, že nový papež, kmet, byl pod tiarou smrtí náhlou skosen v hrob. 159 Šum bezradný, spor, spěch, kde kam, krok zpět a vpřed, a z poplachu mnich-papež byl tu hudci z hor – v nichž pod přestrojem tajil mnohý mnich se též s hor sulmonských – jak dítě do hor unesen. Mráz, vichry, sníh štvou v zimě kmeta bludného po Apulie stezkách k sluji od sluje. Když k Sulmoně se blíží s hudců družinou, jež taje jako sníh, kde blíže komína jich teplých jihne rodných chat, kam zve je vchod, tu zbyl mu leda věrný mnich. Jde z výzvědy, že v městě papežovo čeká poselstvo – dál od vlasti zas k moři chvátá Coelestin, by hlavu zděšenou až v Dalmacii skryl. Chce moře oběť svou? Vzad mizí břehu pruh a bárka rybářská vpříč brázdí Adrii pod vesly pevných plavců – – Vlny pění se, žluč zelenavou dáví hněvné hlubiny, jak povrch plání vodních vichor bičuje od pohostinné země v dálkách pod mraky, jež oblohou se řítí tahem oblud zlých vstříc kolísavým bokům bárky. Kupy vln rvou křehkou kocábku vod vzdouvou vzdorně zpět. Kde rozerve šleh větru mraků vál a shluk, mdlé světlo chvíli žíhá kalnou žlutí skvrn hřbet moře štítnatý jak krunýř netvora, co v slizkých bahnech dna se válel od pradob a tlamou hltavou teď chlemtá vzduch – – Jen mnicha kyn, zvrat plachty, svist – a letem racka šipká loď zpět po větru, jak rovnou v rozeklaný chřtán proud vzduchu ssající – Až u Vieste klidný břeh. Mnich neznámý tu v městě tichým světcem ctěn. Jen podesta bdí nad ním okem pátravým – 160 Král Sicilie brzy s péčí synovskou dbá cizince, jejž nebe samo chrání zla, a posílá mu s listem čestný průvod vstříc, by do Capue byl mu strážným andělem pan biskup Radulf, Vilém z Villaretu mnich a rytíř Ludvík de Roheriis. – Kdes noc je stihla cestou před městem. Jen bídná ves jim k noclehu. Kdo kam, chat nízkých dělí kout; tu koní stáj, tam čeleď, onde tlumoky. Pak v bázni o posvátnou jatce osobu – by k nebezpečí svobod nelákala noc v tmy starce slabého; jest nejist cizí kraj – mnich, rytíř, biskup sedli strážnou besedou, kde psanec bez nástrah dlaň hřeje u krbu a chválí bratra-ohně lásku hřejivou jak otec Chudáček; mu zbožná pamět buď! Tah větru nad chatou – a jisker žhavý roj v klín Coelestinu víří, srší na prsa. On křížem značí je a hasnou v zapětí, ač divákům se zdá: snad neletěly zpět, jak do česna se tísní kvapný návrat včel, když květy rosí venku nenadálý déšť! „Žhneš touhou po nebi, leč krok tvůj – zemí blud a rukou kyn a kříž ti hrudi hasí žár. Proč, bratře svatý, bráníš ohni volný let, ač ty-li světcem jsi a oheň bratrem tvým?“ „On s rukou netav mi těch neviděných pout, jak mládencům je pálil v peci výhnivé“.výhnivé.“ „Ti pouta nesli zřejmě“.zřejmě.“ 161 – „A vy v tlumoku je tajíce, přec pohled kocháte jich rzí“.rzí.“ Dí rozhorleně biskup v zbožném zápalu: „Mám chrámy plny v zlatě svatých ostatků. Však ssebous sebou nosím jen svou berlu, infuli a bullu papežskou, kde hrobu Božího jsem strážcem patriarchou města svatého“.svatého.“ – „Ó město Pokoje, blah nebes vidina“!vidina!“ Dí rytíř pyšně: „Hrady, role, brav a skot, mám syny, sluhy, sokoly a koně, psy – a sebous sebou mám jen zlato, helm a štít a meč“.meč.“ – „Čtu k Efesským: Meč ducha slovo Boží jest, helm – spásy naděje, a víra šípům štít“.štít.“ Dí mnich: „Mám žaltář; ne můj, ten je bratří všech“.všech.“ „Jest tvoje, čeho pěje pamět Bohu vděk“.vděk.“ Mnich Coelestin dí s pokory pak úsměvem: „Zač komu z vás dám leda uzel cingula?“ a na něm desátky svých Ave šepotá. Hněv, úděs, rozhořčení ze slov rouhavých hluk venku ruší poplachem a ohně zář tmou noci sálá. Hoří kvapným požárem tam chata z proutí, hlínou omítnutých stěn, kde pánů tlumoky. Než odpoutali pás, kde uzel k uzlu tísní chudý světce bok, by do plamenů mnich jej hodil na zázrak: 162 cti rytířské a biskupovy svatosti haj v ohni poklady! – kles’ dávno v popel žár. Ne zbožná slova laje rytířův tu vztek. Vzal papež mnicha za ruku a trpce dí: „Jest marno, poutem chudob poutat oheň pout, k nimž láskou světa plápolá jen lesku chtíč. A Bohu rouhá se, kdo volá nebe div a tupí chodce k nebi pouť a zemí blud; ni jiskru soucitu v nich nenítí můj věk... Mně promiň, bratře! Po pelyňku hořký dech. Pěl kohout, Petr plakal, zapřev Pána kdys. Já Pána nezapřel, ni Petra v pokání, a v Římě ochotně bych podstoupil i kříž, však touha hor, kyn bratří z pout mě vláčel v blud, kde slaboch cestou nikde Pána nepotkal, by výčitkou „Kam bloudíš“?bloudíš?“ obrátil mi krok. Však nebi nevelím. Vím, uzřím touhy div: Pán přijde, bludné duše u poslední vzdech. Slyš, kohout kokrhá, už vítá zoru, den! Pojď, pějme žaltář spolu! Znám jej zpaměti.“ Fra Pier z Morrone vzdal potom v Anagni se svobody, jak dříve tiary se vzdal, a nízko svatou kloně hlavu pokornou jak pod jhem těžkých vin, jde na tvrz Fulmone – skal strmá samota, chlum tiché roviny – kde u věži má oltář, úzký vzdechů kout: kde nohy, tam i hlava. V noci na stupeň ji klade k snům, kde kleká k dlouhým modlitbám a při mši svaté stává zbožně za jitra. 163 Rok v zajetí. Let oblaků hor pozdravem, až v novém jaru slzou rosí mu již hrob. Jen jednou staré hlavě trud a stud a rmut, když odvolal hor bratřím jeho nástupce vděk výsady, rva z rukou jediný jim dar od Coelestina, nebes klíčníka z jich řad: žít dávnou kázní přísnou paní Chudoby ač pod sesterským lásky její pohledem, jak před sto lety oddal svatý František jí srdce své i ruku k snubu bez věna, nic nezva svým, leč pouze její sladké jho, a nad ní vůli Boha a s ní srdce klid. Zvěst onu donesl mu Pier Colonna, jda k němu tajně návštěvou. Vzdor domluvám i jemu v oči jistí zajatec a mnich, že klíčů Petrových se dobrovolně vzdal i nyní svobody, by v církvi vládnul mír, a kde je trůn, by seděl na něm vládce též. „Jak letí do terče vždy hbitý z luku šíp, tak upjat byl prý ke mně všeho světa zrak a němě bude žalovat, mých váha dnů až nakloní se jednou v soudu před Bohem, kdy nesplním, co snil jsem v slibů modlitbách – pěl bratr Giacopone mnichu z Morrone. Víš, v básni varuje mě osnov obludných a kupců pokoutných, bych posléz neměl han. Ne tobě k necti dím to. Tvá kdys hlava, podnož teď, mním: nejsem terčem piklů, nebuď ty jich šíp! Jsem němý nyní zvon. Zde měl jsem tento sen: Zvon ohromný jsem viděl, objímal i svět, však neměl srdce; ticho, ticho kolkolem. Mne úděs jal i ve snu: To jsem já! Já sám... 164 Nic světu nehlásám! V hor samotách-li zněl můj zvonec maličký jak rosný drobný květ, kdy kane z něho slza těžkou krůpějí – svět pod sebou, jsem němý, němý zvon a nikdy přece kov! Pak vidím ve snu dál, jak pod tiarou roste obra postava a do obruby zvonu bije pěstěmi, by od tlukotů pádných rozlehnul se zvuk. Co chápu k úleku: toť papež Bonifác! a oči protrhnu: ráz, dopad kladiva – – Mně na hruď klesá v děsu hradu kastellán a v stupni oltáře mně trčí u hlavy hřeb. Mladý muž, mně k vůli stráž i zajatec těch zdí, rád světa by se vrátil do vírů; jal úmysl, i mně i sobě dříve k svobodě zlem pomoci. Můj anděl sesmeknul mu pěst, jak prohlédnul jsem náhle z útrap letmých snů. Viz hřeb. Rci pravdu bratřím, hlavu nevinnou že tuto nehledal snad z piklů rozkazu. Mne mučenníkem nečiň pomluv hladný svět. Duch v těla vězení a v celle volný jest i mnich a jeho modlitba jak bílých oblak let, byť pod obzoru klenbami. Viz, jdou a jdou – jich těla pouti mdlá a lemy vleklých rouch se vůči zemi kalí jako cesty prach, však jejich čela bílá slunci planou vstříc.“ 165

PETRARCA NA MONT-VENTOUX.
Jak těžký vzestup z nížin do vrchole! Pot na čele a v mrak se noří hlava a noha nejista, ač podpěru má hole. Jdu s bratrem Gerardem a přece sám se cítím. Jak nahá skaliska se duše má mi zdává, kde rýhou výmolů se nechvěje ni tráva a v hloubi propast tmy, kam bez dechu se řítím. Kdy rosou planulo, ač hruď já zdobil kvítím, ač za Alp sněhy dál má hlasná letí sláva, i od vln Lethe vstříc jen vavříny mi mává – chlad tupých ve mně nud. Čím plamen opět vznítím? Klam touhy, ducha vzlet a klesání – to žitím? Kam v mraku, samoten? Hlod nitra neustává, skráň těžká – v leb i sopkám k bolesti vře láva? Výš nízkou klečí drásavou si cestu mýtím. Tu v jasu vrchol hory. Mrak lne k její patě. Zřím: Za modrý pruh Sevenn slunce již se kloní, žhne v dálkách moře velebné, plá Rhóna nachy v zlatě. Zrak v barev údivu se chvějnou dlaní cloní. Mám prvou hvězdu nad hlavou, květ bílý v mechu – Ó kráso země, vesmíru! – Dlaň k dlani! Ave zvoní. Kde mraky života? Kdy trud se na hruď sápe, mně k divu v kráse světa mluví na útěchu duch lidský – já, jenž vnímá ji a chápe! 166

AŽ CO ZBUDE. 1459. COSIMO Dl MEDICI:
Tož mrtev jest – náš tichý biskup Antonino! Lká po něm chudý lid a teskní všecko město, ač nyní z jara plno květů, krás a vůně, kdy obloha jen jas. Snad tudy spěla duše, kam víra blažená ji odtud vedla k Bohu. Jej vidím – ano, jednou od Velkého pátku tkví hluboko mi v duši obraz jeho svatý. Tiš chrámu hrobová. On u oltáře stojí a v rukou dřevo kříže vznáší zahalené. Pak odhaluje chvějně zející ty rány, jež Pán náš přijal na smír pokuty a viny – a tichem temně duní biskupův hlas hluchý. Jak nával vln by tepal do tonoucích vraků, jak na asylu prahu poklesal by zlosyn a hlavou zoufalou bil do vrat uzamknutých, jak pěst by bouchala mi v hruď, kde srdce zmírá. A svatou hrůzou svědomí mně trne duše, bych pod Golgothou viděl bolem puklou skálu a lkal a klesal mdlobou do mrákotných hrobů? Kříž plně odhalil; skráň Krista hoří v trnech, z nich rubín krůpějí se řine po krůpěji. V tmách nevidím. Zrak plní tklivé slzy náhle, ty sladké slzy úlevy z vin odpuštění a vědomí té lásky, která jímá vesmír – – Hlas jasný biskupův tu vzlétá kathedrálou při slovech posledních, jak anděl by to zpíval; ne anděl Betléma, co zná jen ples a radost a pastorály snivé na kvetoucích nivách. 167 Však taký duch: zla vidí propasti a bolu – a hlásá boží lásku neobsáhlou. Slzu s brv tajně setru teď, tvář bílou vidím a oči zřící kamsi dnem i za oblohu, jimž není závadou ni čas, ni clonou prostor. Jdou stopou jeho chrámem jarního dne jasy, jež venku chmury pronikly a k nám se okny linou? Kříž nese Antonino, pokleká – a pádem tu ulnuv na podlahu, rány Páně líbá, z ran zdrojů patera proud lásky loká žízniv a ruce rozpíná: keř hořící vin našich rve ze skal srdcí v náruč, k nohám Páně klade, by zhasily je krve smiřující proudy; kde v prachu leží Pán, by naše hlavy k světlu se směly povznésti. A duch můj tuší s divem: Ne ruka moje, chrání modlitba nás jeho – jak Mojžíši, my však mu nevzpírali páže... – a pevní Florencii. Blaho republiky vír dávno byl by rozvál podzimu jak listy, vzpour úklady a boji, hladem, morem, hanbou by město hynulo, ba spělo do rozvratu, kdy nebyl by se modlil za nás Antonino! My vedli hovor učený a četli básně i kochali se krásou antického světa, tam hledajíce vzory tvůrčí práci dneška, a duše – zášt a závist tráviíatrávila nám jedem i výsměch tajemstvím, jež nezří oko těla, ač krásu myšlénky duch nevidí, ač chápe – on ruce spínal za nás. Odplať Bůh mu – světci. Duch nezištný i tam snad poklady svých zásluh jen za nás klade obětí v dlaň Soudce jasnou. On světec byl. Již toto divem vedle jeho víry a života: on uče v městě krasoduchů a umělců, dlí v křesťanství svém tichém 168 a pokorném a chudobném a čistém, k všem bez rozkolů stranných, jak ni otec dětem, jsa bez poskvrny styků od tohoto světa, kde vedle krásy klidné i hřích bujný kvasí – jak byl by ani naším nedýchal tu vzduchem! A vizte duší tajnou neshodu a shodu: Sám rád mám nádheru. Však on svým zjevem prostým mně učaroval k lásce, k nadšení a k úctě. Jak v paměti bych neměl slávu velekněze, jak on by nenosíval infule a berly a nebyl u velebě kráčel pod nebesy v kadidla dýmu nikdy o veliké svátky: zřím bílou kutnu řádu otce Dominika a smutné oči veliké, ač na rtech úsměv. GIAN FRANCESCO POGGIO BRACCIOLINI:
A já zřím jeho osla. – Úsměv potutelný, ni pohled káravý, ctná společnosti vzácná, mně nerozumí dosud. Facetii bujnou tu čeká onen, tento cynismu se bojí, kdež ono tělo mrtvé dosud nevychladlo. Nic toho, moji vzácní! – Prostě: vidím osla, co na něm toulával se k nemocným a chudým náš biskup Antonino. Kdo se míní smáti, dnes vysmáti se chystej smíšku – Poggiovi, jenž volíval si kněze, biskupy a mnichy vždy na cíl žertů, dnes pak – mrtvý mně se směje, což rozumějte ovšem jen cum grano salis. „Smích mrtvého“ by nebyl nejapný však nápis zas nové rozprávky. Jsem stařec povídavý, mně přejte chvilku pozoru. I na podzimu vy sloucháváte dojatě i mluvě zmaru, 169 jež chrastí listím opadlým, však minulosti vám zvuk a květ a barvu vyvolává v duchu. Má věrná Vaggia trhá květy asfodelů už v nivách blažených – chci říci: sní mi v Pánu – a tady léta půl tak ještě čítám sobě, než Manes quisque suos patimur – než umru – dost květných měl jsem jar i bujných vinobraní, než via omnis carnis... Vznešený můj, díky, že otázkou mi poutáš roztoulanou pamět, jak osla tupého, jenž pána v lese zvrhnul. Proč mrtvý Antonín se směje Poggiovi. Jak hostitel, touž chrámu náladou bych počal, já na mrtvého takto vzpomínám: Den chmurný byl jeseně, kdy církev pantheon všech Svatých nám otevírá slavně před památkou mrtvých. Jdu od své villy Valdarniny k Terranově, kde náhle v koutu chrámku stanu ku vzpomínkám. Váš pohled udiven. Ach ano, ano, ano: Když vytrvalé mlhy rozplývají pláčem, že slunné léto doplálo a den se krátí, když – není třeba bouří – podzimu jdou deště: prach, nános lét a mech a květ i símě cizí strž opět odplaví; jest prahor zjevna skála, jež od mladých dob tvůrčích tají zrnko zlaté... Již pust je kostelík a kadidla jen nádech se temnem tetelí, dne vzpomínka jen mlžná. Svěc bledý oharek již hasne před Madonnou a horké slzy roní za svůj život krátký – mnich přede mnou tu leží na dlažicích v kápi, jež halí roucho bílé. Ven jdu, ohlédám se, mně v patách stojí tu kněz biskup Antonino 170 a vodou žehná mne, sám v očích stopu slzy. Mnich Ermolao venku vede mu sem osla. „Ó ctihodný, ty zmeškáš tenebrarum doma!“ „Včas došed, mroucí bídě zatlačiti oči a slovem těchy nebe otevříti duši.“ „Proč kalí tedy slzou vaše oči smutek? Ač nebe otvíráte, časnosti vám líto, i mrtvých vzpomínkou lká zásvětí vám k bolu?“ Stud z mého úsměchu mi, zákeřného vtipu, jak na mě hledí. V jasné dítěte zřím oko, žal výčitky v něm čtu. Pravd hluboký má soucit a nemluvící bolest nad hrou slov mých bludnou. Jsem básníkem? Slov mlynářem jen pouze? Zrna, jež bez mé námahy mně rodná niva rodí, já melu, přesívám, však nezamísím na chléb? Břit mého péra vedou bubliny, vět proudy, bych nikdy nepomněl, že pod hladinou třpytnou kdys důvěřivé děti tonou zrádným vírem? Dne nad západem nikdy nevlhlo mi oko? Květ trhaje – a z něho nekanula rosa? – vzdech jeho necítím, kdy v teplé vadne ruce? Lze mluvit o člověku písmem, aby v péře vždy zůstalo mi slovo bolest, žal a slza? Pán biskup v kathedrále za svůj lid se modlí: dým stoupá kadidla, skráň pod mitrou se kloní, ač uklání se před ní kněz i lid i jáhen. Pak zuje střevíc hedvábný – – Kdo vidí, kárá, že na dlažbu jde cizí poplakat si člověk? Ty tichou slzu bolu káráš, hrd jsou slzou smíchu, jejž knih tvých slovo plzké láká na rty čtoucích? Svou čekám smrt. Však tady dosud tolik chudých! 171 Hlas jeho nevyčítá. Žaluje si, stýská – – Dny smutku takové kdys budou na podzimu, kdy slunce pomalu se k modrým sune horám a země oddaně se dole halí do mlh. Mnich Ermolao hledí urputně a zlobně. Ach, zná mé hříchy as, mé posmíšky, hlod vtipů! Jak za uzdu tu drží biskupova osla – a zvíře trpělivé jenom hlavou k zemi – tak vzíti u úst mne, mne spoutat do udidel! Jak dobra úmysly Bůh druhdy odměňuje! Jen kloním se, jak ruku chtěl bych na rozchodu zde líbat biskupu – ten vděčný pohled mnicha! Jak ale dobré skutky člověk mnohdy trestá! Mně Antonino dává políbení míru bez ruky polibku – ten mnicha pohled hrozný! Jej Antonino stihnuv, s úsměvy dí k němu: „Zde Gian Francesca měj vždy, zbožný bratře, v přízni!“ Kéž jeho ctihodnost mě kochá aspoň tolik, jak osla tohoto, dím. Ale arcibiskup mne prosí soucitně, bych hovádku se nesmál, co hodno bylo kdysi u jesliček státi a Pána v slávě neslo o neděli květnou. Prý písmo varuje, by jako kůň a mezek nebýval člověk s hanbou. Ale osla chvalme: Byl osel moudřejší, než bludný věštec BalámBalám. Zřel zhouby anděla on s mečem proti sobě? Však vidí oslice a jde mu kvapně z cesty, díc panu s výčitkou: „Jsem hovado jen tvoje a nikdy neneslo jsem pána do záhuby“!záhuby!“ Jen osla čelistí, ba oslátka jen oslic Saul pobil tisíc mužů. V příslovích je psáno: Bič na koně a na osla jen ohlav, kdežto 172 prut svižný na hřbet nemoudrých. (Tož vida, vida – dbá osla proto – ptám se – fra jak bratra svého, jak jeho druh jsa moudrý, silný, trpělivý?) I svatý František, ten poverello milý, když o sousto, své tělo nemocné se staral, prý s úsměvem je zval: můj bratr osel. Fra Ermolao prudce do řeči mu padá, zle míře na mě prstem, jako smrtným kopím: „Ser Gian-Francesco jenom o tělo dbá hříšné, jest pouze toto tělo bratrem jeho lásce, a tělo bez ducha jest němá tvář, vzor: osel; jen toto tělo zde jest Gian-Francesco Poggio, jest Gian-Francesco tedy pouhý bratr osel“!osel!“ Mně hořký mnich se mstí tím s patra syllogismem a já se směju, chechtám. Ale Antonino mne hájí k hněvu mnicha: „Přece tedy bratr!“ Hle, moje oslovství ni svatý nevyvrací. Trest diktuje však mnichu: „Tři dny silentium!“ na osla sedaje. Jej prosím, déle přát mi s tím mnichem zábavu, jenž rozesmál mě k hrůze, však biskup dí: „Až jindy; až co zbude chvíle“.chvíle.“ Tak na mě vyzrál mnich. Jím biskup jindy, nechtě. Mou znáte vášeň dávnou, sbírat rukopisy, puch plísně knihoven v tmách lapat, moly plašit, a získat někdy vzácnost pia fraude třeba. Mne Ermolao zbožný zavřel do paměti a k vůli mně též chytrák podvůdku se nebál! Jej potkám náhodou. On zbožně zvrací oči a za svou prostořekost prominutí žádá, bych – kancléř Florencie – nechtěl trestu mnicha; ni z bájky lev prý v hněvu nezahubil myšku. 173 Nuž, slovo dává slovo. Dovídám se náhle: Má naše donna Dada degli Adimari – smrt chotě vzala jí a záhy po něm syna – prý vzácný rukopis, mnich sám jej k ní byl nesl. Ctná paní, vzděláním tak bohatá, jak cností, dlí v těžkém smutku nyní ztrátou drahých srdcí. Mé fabule jí těchou biskup neposílá! Však starý-li to Cicero, či Boëthius, de contemnenda morte v známých Tuscullánách, neb vzácná tohoto de consolatione? Jdu. Vstup mi zjednal pouze Florencie úřad. I moudré sentence i fráse citu kroužím, květ mluvy živých krás, zvuk lahodící hledám. Kdež donna Dada! V smutku duch jest nepřítomen, stín v očích nehybných jak blána bělma leží, tah bolestný kol rtů a na nich němé vzdechy. Ne slovem, dechem úst jen pomním rukopisu – jak do očí se vdově vrací opět život! Skříň drahou otvírá, jak rodu skvost či svátost list ukazuje prostý: biskup Antonino ji těší v zármutku... Mne netkla se ta slova, neb žádná bolestně mi nekrvácí rána, ač uznávám i sloh i moudrost, zbožnost ducha. Co asi četla vdova v sklamané mi tváři? List v rukou mám, čtu krátký citát. Doma Písma se chápu, od posledních vzadu hledám stránek, co apoštol psal Juda, Jezu Krista sluha a bratr Jakubův, těm, co jsou v Bohu Otci. Já – vězte – hlavu starou naklonil tu smutně, čta o bezvodných oblakách, jež honí vítr, čta o podzimních stromech, mrtvých, bez kořenů, o bludu hvězd, jež bouře temna rodí věky, čta o budoucím soudu. Soud jen příštích věků – – 174 Klid jasný antiky mám rád, tok vět, slov pochod, by čtoucímu klid taký mírem poutal duši, jak druhdy pohled na Zéva prý olympského. Však ony věty Písma neladné a chmurné jak úryvek mi zní kés dravé zimní bouře, kdy nahé větve stromů nocí v okna tlukou jak hnáty kostlivců. List onen někdy čtěte. Mne chladnou mlhou jal vír mystiky a děsu – zřím rub a temné stíny patnáctého věku... Jak den se po dni sune, tak můj hovor nudný. Zas jindy chodím villy zahradou. Jde hlavou mi stará báje o Vertumnu, o Pomoně. Tu snítku ulomím, jež od jara mi chřadne, stvol jinde narovnám, jenž váhou květů klesá, ni nevida, že nohou jiné kvítky hubím, co stezkou volnou samy hodily své símě. Má pustne zahrada a divočí mi planě. Tu stanu u branky. Zde topolnice pestré stvol dlouhý nesou hrdě, jiné pokáceny.pokáceny jak po turnajích slavných dřevce opentlené a pohozené v okol, vábný věnec paní co na pavlánu zdobí vítěze. Ven hledím: Vsi děti plenily mi nehlídané kouty a květy lámaly a kradly. Jdu jich stopou, ne, že bych miloval tu snědou havěť drobnou. Bych nestyděl se honby, pružnou metlou na ně! V tom stanu mlčky, hádám: Hlas, to biskup Antonino. Kde hledím větvemi, zřím Ermolaa, osla – – Náš arcibiskup s dětmi rozmlouvá, jich kárá pych sadu cizího. Jak hledí rozpačitě a lítostivě teď ti kazisvěti malí! Per Baccho, nevím, zda v jich očích není slzy! 175 I biskupu jich nyní líto. Hledá, hledá, kým dárkem utěšiti ubolněná srdce. Nic v rouchu, v tlumoku, vše asi rozdal jinde. I pokleká vám na zem před tou drobotinou – vždyť mohl by jim rukou požehnati s výše – a líbá je. Kol hrdla kladou ručky jemu – I spatří mne. Tak neslušel by purpur jemu, jak náhlý ruměn ostychu té bílé tváři! Jak dívka v stoudném zmatku při polibku prvém, jejž na chladné ji rty jen údiv krásy tiskne, kdež Amor v srdci dosud nevidomě dřímá. „Má Clementia Tvá i pro mě trochu lásky?“ Dí na otázku mou: „Až po dětech – co zbude.“ Můj Ermolao třímá stvoly topolnice jak thyrsy ověnčené, vede osla pánu a lupem z rukou dětí mává mně už vale, ten v bílé kutně Silén askése: „Francesco, až z lásky zbude co. Rád nemáš dětí vlastních!“ – a bolestně až do dnes pravdy cítím výtku, ač rukou hrubou se mi hříchů mládí týká... Dí chmurně biskup, pěstoun dětí z lože hanby, svých zvaných infantů: „Trest – tři dny silentium.“ Věc obce kvapná jindy k biskupu mě vede. Hned u chudého stolu návštěvu mou vítá, jen misku bobů odsunuv: „Tvá Milost, pane, dnes bohatých snad hodů učiní mě hostem.“ Však oba vidíme – a rty nám vlní úsměv – jak zbytky honem sklízí Ermolao hladov: „Dím sám: Jen – až co zbude! Tři dny silentium.“ Pan jemu žertem velí: „Skoupý Ermolao, co po mně jednou zbude, nedědí již chudí; 176 ser Gian-Francescu věrně dodej na památku. I zlomky antikvit on bohatě prý platí!“ aA zbožná lest mu tuším hraje v očích jasnýchjasných. Dnes mrtev jest náš tichý biskup Antonino a na rtech bledých prý mu tane tklivý úsměv... Já vidím však ten ondy krásný úsměv lestný. Jdu s písaři a stráží přijat jeho závět a peníze a skvosty vzíti pod sigillum. Ta rušná Florencie! Krev jí tepá v žilách jak o dnech jiných též, páž dělná v práci nemdlí, ať tesá mramory, ať ryje hlínu sadu, dlaň obchodu se dále rozvírá a svírá, jak tovary a zlato mění ruka v ruku, zde plynou nosítka, tam u chrámu kdo žebrá, – však jiné jsou dnes tváře, pohledy a slova. Jest mrtev, mrtev jest náš milý Antonino! Až mraky chudiny se u paláce kupí a zde lká žehnání, běd obava, pláč hlasný. V před razí cestu stráže koncem halaparten, kde brána tmavá zeje dokořán. V ní stojí můj Ermolao, slzy chudou kutnou stírá, ač proudí stále z věrných očí volný příval, však ústa na zámek vstříc dotazům jsou davu. Mním, před smrtí as páně volnou mluvou chybil! Snad nářkem bolestným, snad otázkou jen trapnou sny jeho nebeské, klid odchodu mu kalil, že velela mu silentium ústa mroucí... Jak zástupy se tísní před úřadem stranou, zřím: Ermolao v rukou hlíněnou má misku a s uzdou vedle něho stojí šedý osel – svou sirobu snad chápe, moudrou kloně hlavu. Mně kvapně naproti jde bratr Ermolao 177 a úzdu osla tiskne do ruky mi chvatně i misku hlíněnou, z níž biskup chudě jídal – Já studem ruku zpět – máš na dlažbě hrst střepů! Mnich žalostivě hledí na památku drahou a vyčítavě po mně; ale ústa – němá. „Jdu jménem obce slavné, kancléř republiky –“ a vznáším sigillum, co halaparten dopad hřmí třeskem dlažbou ulice. Mnich u vrat – socha. Prst jeden na ústech, tři jako ku přísaze, co v očích zarudlých vrou bohaté mu slzy. Jen stěží jménem obce uvolním mu jazyk a pouta mlčení mu na dvě sejmu věty. Tu plačky on mi tiskne úzdu osla v ruku: „Zbyl osel jen a vám, můj pane, na památku, neb vaší nedbou nevděčnou jsou z misky střepy. Jsem poctivec. Jest příkaz: Nepožádáš vola ni osla – –“ A zas pláč. Ni pohled škodolibý – – Vím, na smrtném i loži o chudé se staral a na mněmě nezpomenul mroucí Antonino. Leč vzpomenul-li, pak již modlitbou a vzdechem. Vždyť jeho Pán a Mistr na dřevě se schýlil, kde lítost sténala. List apoštola Judy dnes doma otevru. Náš velký mrtvý nikdy kmen nebyl bez ovoce. Já – strom vetchý, stařec, i ted’‘teď, co kvete jaro, hledím do jeseně jen v stesku tázavém: Co zbude, jako po něm, jenž po hojné žni dnů teď budí slzy vděku? COSIMO DI MEDICI:
Slyš.... Jemu na pamět, nám na odvahu dobra zvon kathedrály volá: Mrtev, mrtev – není. 178

ELELETH. Ascone... ... stella rubra, quae fuit praesaga multorum. A. D. 1316 a 1337.
Jitra mrazivé mlhy lnou k země obzoru v sněhu, k dni okna chrámu vysoká nítí se prokmity lamp. Kdo za prací opět už pílí, kdo z orgií domů se motá, ni k nebi, ni ku chrámu v mhách nevzhledne kalný mu zor. Má duše, k půlnoci bděla’s a údivů pouty tě rdousi,rdousil v tmy hluchu zas ten bolný žas: hlubinou prostorů, tmou zem v okruhu slunce jde sirá, jen s dálných průvody planet... Vstaň! Z oblastí závratných k nám putuje vesmíru host! Nad mlhy západu hleď! Zda vstává tam jitřenka nová? Ač dní se, ba zlata záplavou slunce již nad sněhy plá – třpyt nad lemem země se chví tam z daleka tajemství hvězdných a vítězí nad bělí dne křišťálný jeho lesk. Nový rodí se svět? Je z dálky to věčnosti úsměv? Či příštích trestů výstrahou hrot meče brousí tam Bůh? Zda konec to znamená, zmar a nové obrody jinde? Jest budoucích soudů to zvěst, Gehenna řítí se k nám? Hvězda míhavých třpytů prv jiskří hranolu břitem, den po dni roste do kruhu, vstávajíc váhavě z tmy. Toť krvavá tarče: kdos nese ji proti nám, zbrocenou krví k mstě za ní se skrývá a k nám ohňové šípy metá. Den po dni zde davy slov zvědavých výměnou v hluku se jitří.jitří, smích i děs hledí v obavách, jak jitro příští mu vzplá,vzplá. 179 Jde ovšem jitro a noc, však plamenná hvězda jí roste a měsíc na plně jest blednoucí bludičkou k ní. K bouři to v étheru vlnách blud ohnivé signály nítí? Toť požár světů! S Neptunem jak dvojí krvavá pěst hvězd utkal se vetřelec bludný. Žár, plameny, výbuchy hluché – a s tlamou krvavou zmok supá nám ohnivý vstříc. Planý tu lhostejna klam... Děs do hlubin duše mě protknul! Toť skon! Zmar těla, pozemské snahy a práce a tuch! Chvěl kronikář dávných se dob kdys před letem Askony bludné, mně teď Eleleth – Marnost – jest jménem i významem v děs. Marnost, marnost a marnost! Rod země tu nadarmo bydlel, snil, hloubal, toužil nadarmo, nadarmo budoval, bděl, pnul nadarmo k strmým se cílům, k nim slzou a krví se brodil, a nadarmo otloukal rab o skálu okovy běd. Buď jedinci trudná smrt – jeť zákonem spravedlivým, neb nade hroby vyrovná k smíru blud, dobro i zlo. Však záhubná Eleleth všemu je bezprávným katanem země, jenž životu za život jest života zhoubou a mstou. A já tady, nač jsem byl já? Kleč jenom, druh palmou byl jihu. Jen kahan plachých snů a chmur, jiný byl sluncem a dnem. Druh vichornou bouří, já vzdech, nit pavučí na lanu zvonů a skromnou přec těchou se pjal: neskanu, nesvanu v tmy. 180 Jsem na lidstva kmenu list. Jsem atomem v prahorách lidstva – v suť padne skála zvětralá, v kosmu se rozplyne prach! Prach... Kroků v něm našich ni stopy. Hlas pádu ulehne v hlucho. Jak před dávným stvoření dnem bude jen chaos a Bůh? Čemu, ač vidím zmar, vzrůst hvězdy Eleleth stíhám? – Noc. Ze spárů Lva uniklá ku hlavě Panny jde blíž a blankyt se modrá, jak úhor když modravou hadinců kvete. V něm hasnou promyky hvězd. Sirius – vadnoucí květ. Žeh ledovců – kalená ocel. Stín úvalů modravě hoří, jak bez plamenů doutnavě tetelí síry se svit. Tmy prosvitem lidské tváře jsou larvy hnijících mrtvol. Jak příkrovem kajících dnů zemi jest modravý sníh. Zvony k pokání zvou! V dřív pustých chrámech dus k mdlobám. Bouř modliteb duní k Bohu. Stony a zvony jím hnou? Dmou hlaholnou vlnou se touhy, bol úpí kovovou mluvou, co v hluboku prostoru vrou pohromy ze zřídla běd. A Eleleth ohnivý kruh jde nebem nad krovy chrámů. Dál pádí k objetí slunce nestihlý, plamenný let! Bol tuší s ním země a děs jí útroby úlekem bouří: z dna vulkánů – vyhnilých ran – horoucí chrlí se krev. Děs do hlubin třese jí horečně, lomcuje. Slzy jí v proudech se hrnou tváří vrásčitou z bystřin a ručejů hor, kde odvěkých ledovců štíty už pukají, tají; z nich řítí se dolů lavin pád s rachotem, praskotem drv. 181 S hromovou bouřkou mrak tmy se láme nad zemí znojnouznojnou, blesk dělí mraky schoulené, dusna však neochladí, neb sálavým vedrem schne země: vláh sotva k ní krůpěje padnou, již mění je vedro a znoj na chumle syčících par. Jen s východem slunce chlad dýchne, jak jindy k dne západu býval. Teď není však už noci, ni dne tady k dílu neb snům, kde krvutná Marnosti hvězda jde s bledým měsícem spolu a nítí a pálí a žhne, co země uchoval třas. Nad oceánem z vod jako klenba ohnivé brány půl Hvězdy na hlaď vyplulo, pekla to chlemtavý chřtán; dmou vody se příboji z dna, smršť obrovská krouží je z hloubek, rve ostrovy, pevniny mys... Smetla a shltnula hrou, kde v přístavech břehů strach lid pudil do nitra lodí, by prchly na sláň ochrannou. Pralesy hoří. A poušť písková taje na sklo. Vod sítí a rákosí džunglí jam plápoly planou jak pýr, pekou poplachů zvěř. Zvíře, tvůj druh, ó člověče, kdys, co lhostejně zřelo dřív k hvězdě nesoucí zhoubu, hrůzou se pominulo; zvíře, tvůj vrah, ó člověče, kdys, nač teď by tě dralo, an jímá i tebe tu s ním zvířecí pud jen a strach. Z ohňů se do moře vrháš, kde u pradob života původ jsi hledal v tůních prvých vod. Pěn po něm klokoty vrou a sloupy houstnoucích par z dna tryskají vroucího kotlů, sláň vzdutá jde do ústí řek, do pevnin zátopou hřmí. Vlnami potopy tona, kdo uvidí potom v hrůze, jak jednou dobou měsíc i slunce i Eleleth vzplá? 182 Jdou v ústrety sobě... Chvat... Den jediný pospolu planou a pojednou splynou – jen mih! – v jediný žhoucí kruh! V plamenech zásnub tří světů! Mraky tu halí zemi, hrom temnem ráz, ráz burácí, žíhavý myká tmou blesk, kol potopa oblačných vod. A vedra jí netuchnou žáry, ni vulkánů nemlkne hněv: zemi rvou otřesy dál. Kde, kde jest pohled, tu spoustu by zřel? Co uvidí potom ty bludné tlupy zděšenců, uniklé záhubě – kam? Kde jara již taví se sněhy, v nich nehledej otisku stop svých, ni pyramid nehledej hrot v rozpadlých mraveništích. Ač Eleleth zmizela s nebe, kde v nitru splanula slunce, ač plane slunce jasněji, větší jsouc o její kruh, ač tají ledové póly a jara teplejší vanou – zde hledáš ach! nadarmo stop po kroku minulých dob. Vnově počni zas člověk! V snách buduj novou si báji o našem věku. Zlatým jej jmenuj – a v troskách jej viz! Snah jeho to soud byl. A po nás rod lidský snad šťastnější bude? I jemu ten úžasný děs: práce věků jde v zmar! Nedošlo před zhouby dny lidstvo čile svých bolestných záhad, však blíže bylo tajemstvím; ta vnově v dáli teď jsou, kdy hlad těch bědných se po chléběchlebě pouze jim tázati bude a toužiti po dávných dnech; hody se budou jim zdát. Kéž aspoň pak hlavy v div zůstalých věštců jim poklady duchů z dob uchránily minulých, odhaly bádavých snah, dech našich by rozevlál pravd jar budoucích mlhy, by po nás jen mythem nebyla v nich věků práce, trud, zdar. 183

SLEPOTĚ. 1365.
V rukou – pod pečetí úmluv list, čeká na podpis, už kliden, jist. Dubrovníku obec ctná i rada volila slov lichotných jej hada, zlatem zde a lstí by svobodu vyjednal jim cest a obchodů po Balkánu v přízni moslemínů, Muradův kde vládne půlměsíc, co mře Byzanc chorá v mdloby stínu, pevnin už ni moří neděsíc. Mlčí Ragusy už vyslanec. S úctou kloní skráň a hrbí plec, v nitru pýchou zloráda hrd plana: z podelbí jemjen mžikne na sultana kradnýmkradmým občas letmo pohledem a zas oči rychle klopí v zem. V novém serajlu svém v Drinopoli sultan Murad stojí u oken na rozmysli; za hory a doly pohled jeho letí odtud ven. Rok co rok sta zlatých solidů splatí Dubrovník, by v poklidu cizích od zbraní dál kupčil volně. Křesťan jinde krvácej, mři bolně, spahů pod hroty i jenčarů, však co různých světa tovarů obec svobodná tam u přístavě 184 na lodích zas pro svět hromadí, putuj po zemi, pluj mořem hravě, na lup jen když Turka nevnadí! Zpod nadvlády slavných Benátek Ludvík Uher město ujal v děk; ale teď už bez pout, sobě žije po rozumu moudré signorie, jež se volí z měšťan vlastních řad – kvete strom, vaň mimo bouře chvat! Bulhary a Byzanc u vír mete; blíž a blíž mrak supá Osmanů... O píď země, krok – vy tři se rvete, nám v klín zlatý plod těch bouřných závanů! Na bílý tu den a pravdy trh posel nekladl smluv u návrh žistné obmysly své domoviny, nepřátel jen vyčítaje viny, prose pokorně a k zdaru smluv vládce velkosti se léčkou tknuv. Nedlel marně v Benátčanů škole návnad, zrad a piklů, pružných slov. Moslím – stepí syn; v děv lepých kole hýřivě mdlý po bojích si hov – – Murad myslí na Zlatý však roh, Bospor, hradby, boj. Krev, mrtvol stoh – – Mávnul rukou; daleko ty vidy! Meč co podmanil, vstaň z pohrom bídy! Kde kůň pole deptal v Rumili, kéž se zas jen klasy rodily! 185 Vzdorná Čepina kde vzata námi, nad zlato mi dítě – z něho muž! Měj tam džaur i mluvu svou i chrámy, místo daní v mých pak vojích služ! Kde ční kříž, tam pod ním stín, tma vin, než i můj tam vojům velí kyn. Bulhar Šišman poutá u vězení vládce Byzance; kraj Strazimíra plení Ludvík Uher k hradbám Vidinu; Štěpán Uroš kdež má krvinu, když mu čelnik Vukašin je vrahem? Jedna zátopa kal uklidí, skvrna krve pod kterým kde prahem – – Přes ten práh dnes nikdo nevidí! Roger de Loria od Athén s Benátky spor vedl o část lén na ostrově Euboji loni a mne volal na rozhody o ni; díky Allahu! – nač krve brod? Já i na zdi Théb jsem bunčuk vbod’, až kněz křesťanstva se děsil v Rumě o Acháje pod mou rukou střep – – Mlátím zrno na vad cizích humně, že džaur chlubný zlobou slep jest, slep! Slep jest Frank, mně otvíraje zrak, na něho my kam a kudy pak! Rychle, jistě pod Balkánu stíny na vše strany topory a klíny! Můj tu man i onde, pod můj soud, potom do okovů rab a pout! 186 A kde zlata prameny se řítí samochtě mi v dobrovolnou daň – žízně v úpalu, bloud váhá píti, plna vod ač nastavená dlaň! Obrátil se po vyslanci zpět sultan Murad. Vrhnul bystrý hled, listina kde na stole už leží k jeho podpisu. Psát nezná, stěží, – Dubrovničan v duchu směje se – v rozpaku a studu, v úděse po jakých ji kejklech jménem značí? Destičku snad klada, sloní kost, prořezanou řádkou péro vtlačí; skráň mu potem svlaží námaha a zlost... To zrak není plachý, ponurý – – Murad na stůl vylil z lastury klidně černidlo; dlaň, prsty smočil, na list otisknul, by slep ji zočil – co jen úsměch bradu vlní k rtům: „Zde má tughra – podpis, sigillum! Vám kdys oči kalí do slepoty zášt a prorada, vám k záhynu. V oči bij ta skvrna, křič v ty vaše psoty – Dej sem svou, mou vezma listinu!“ Do Ragusy domů, domů již! Rychle tam, lsti k ústrahám se bliž! Osman ovšem stojí nepopěrně nad Byzanc a nás i v slovu věrně, však i ve zbroji! Dva vzory viz – – 187 Posel v tváři hořký bázně rys: Pevnou ruku těžkou skrvavělou, na vše strany prsty mířící jak by viděl nad Thrakií stmělou – – V západ den, krev na půl měsíci. 188

ODTÍNANÉ KOŘENY. 1463.
Noc letní dusná nad táborem, a pouze bílých jenčarů bdí stráž. Kol stanu vládce věřících jest mrtvo. Však těžkých látek oponami i hlídku šálí ticha klamy; vnitř občas nadšený a prudký hlas, kdy s dotazy se tlumenými střídá, jak bouřka tichu odpovídá. Co hřímá horám na úžas? Kdy blesky chvějí lůnem skály? Jí vděk, kde bok jí lehčí lom: pád balvanů, kde lesy stály, i hrdý kácej strom! Stan vedle stanu, vládcův harem. Tam ticho, tma. I nad sny hurisek bdí KislarKislar, aga černých eunuchů. Cos tuší napřed? Z truhly vonné háv rudý hledá huri oné, jež hlásila by oheň sultanu – kdy nenadále vypuknul by kdesi – jak velí mrav. Co na úděsy, ret vnadný nes mu do stanu, kde s ulemou se pán jich radí, blah budoucích tká osnovy – – A lstivý úsměv tane kradí i na rtech agovi. Dí Mohamed: „Jest Allah mocný! V mých rukou odtud pevný hrad je Kljuć, 189 neb vyschly bažiny, co ochranou kdy mu byly Sávy na poříčí; hrad zdi a valy vzdorně týčí tu králi Bosny leda u žalář. Lid – můj, i země má, kam vedu kroky. Sto tisíc raje na otroky z psů nevěřících. Co jich psář? Viň v okovech se živ a chropti, v tmách volně sám hyň od útrap –“ Šejk Ali Betsami však soptí: „Ty zab jej, zab jej, zab!“ Zpět sultan dí: „Bůh milosrdný! Já na jeho jsem jméno přísahal: Ač jatec můj, jist král jich Tomaševič! Svou hlavou jist až do dní starých. jak třicet tisíc hochů jarých, co jeho lid mi dodá v jenčary, kde kříž a jazyk léty zapomenou; boj – s kletbou na svou krev se ženou v brod jedné krve s handžary. A vítězí, krev rodu zrádná!“ Šejk volá Ali Betsami: „Zab krále, zrádcům rodu vládna, jej zradě na klamy!“ Mnou imam Henefi tu fetvu dnes vládci věřících ti vzkazuje: „Slib neplň tomu, kdo jest nevěřící!“ Kmet nad surami alkoranu noc hloubal mnohou, pravdy mannu by svolal tobě s nebe. Bez bludu jdi z pustin pochyb, útěch ku oáse, 190 kde klid a oddech po tvé dráze blah údělem ti z osudu. Ty’s dluhu Bosny hlavu ručil. Jí nekřivě i jeden vlas, děl od ní trup! Co Moudrý učil, dím věrně jeho vzkaz!“ Dlí v rozhrnutých plátnech stanu, jen dlaněmi jak tleskl Mohamed, hned Sedmi němých mračný aga bdělý. Zem čelem bije po rozkazu a ven se vine s hladem plazu – – Dlaň po šerbetu vztáhnul Mohamed; jak teplou krev by lokal do nechuti, šťáv bez ledu mdle sladkou rmutí jen na splach výtek vlaží ret. Již potoky se krve třísnil, ni tajné vraždy nelekal. Co fetva dovolí, kdo plísnil by zrad mu v hrdle kal! Noc dusných oparů i hvězdy jak do mdlobných by únav jímala – hned mlží se, hned hasnou usínavě. Dus po stanu; jen světlo jedno, že oko v oku nedohledno, jak v stínu řas chví tlumeně se troud lsti plamenů, tmou číhá nedočkavě, kam po spící kat němý hlavě teď sekerou as chvátá tnout – – Dřív Osman slovo plnil čestně, kmet-dítě ústy, pěstí muž; pěsť ochabne – mluv jazyk lestně, i slovo ruce služ! 191 Šejk Ali Betsami tak učí a ticha plaší tíseň nevolnou, klid nedbavý ač chladně líčí sultan. „Svět na oblasti dělme dvoje: Tam Dar-ul-harb, to země boje, již teprv podmaní náš meč a prut; zde Dar-ul-islam, vláda Allahova, dům jeho vůle, jeho slova – buď prorok blažen, proklet blud! – kde víry zákon uskuteční v těch, kdo je plní ku blahu. Slyš, mueddinů rtové vděční tmou pějí „Allah hu!“ Mluv muslim modlitby, hleď k Mekce, dar dávej chudému, včas měj i půst, jdi na pouť, bojuj s lájí nevěřící! Dím u noci, jež nad námi je, dím u dne, jenž nám světlo sije, dím u člověka, jenž je krve tvor: Hle, různý jest váš dech i vaše snahy. Čiň ono však, čiň bez úvahy! – jsi pravý muslim, skála hor, kdy dmou se vlny nepřítele. Jsi emir, sultan, padišah: lij krev a rdus a top, bij směle! Jsi čist, kde džaur je vrah. Čiň dobro, ač ne pro odměnu; jen z touhy, jasnou vidět Allahovu tvář. Mzdou jeho spokojen pak budeš potom!“ Zas opony se stanu hnuly. Dlaň o dlaň se jen lehce tknuly – u vchodu němých aga, ledu sloup. 192 I pohled sultanův se táže němě. Kat hlavu mrtvou na dlaň temně – mrak tupý očí kalná hloub, rty na půl úst, zrad na výčitky, vzdech o matku, ston o ženu, ač hned je přerval čepel břitký – – Kyn katu v odměnu. „Jak hlavy padnou nevěřících, tak hlavy těch, kdo rodu tvého kdy ti závidí, syn tvůj to buď, neb otcův, a bratr tvůj. Sám, tvá ti spása! Mnou Henefi ti dále hlásá,“ dí Ali zas, „i druhé fetvy řád: Tvých stanů bude krov Pán jitřní zory! Zlo tebe miň – těm na úkory, kdo závistníci tvých jsou vlád! Pryč od zla, měsíc na úplní skvrn zatmění kdy hlodá svrab! Jejž na soupeře moc tvá slní, buď syn, buď bratr – zab! Ptám u palmy se, u olivy, mním u Sinaje a cest do Mekky: kdo spravedlivý, nemá příčin k díkům? Co Henefi ti hlásá imam, vděk toho za tě do slov sury jímám: Ó jméno Onoho, jenž milostiv! Hruď my ti v pochyb otevřeli mdlobě a ulevili břímě tobě, že přímíš týl, jenž byl by křiv! Co těžko, kvap ti lehčí kroků. Kde váhá dar, dík neřečen. I ořům, rychlým do útoku, jest vítěz povděčen.“ 193 Ne chudou rukou vděčí sultan se za dlouhou mu cestu, fetvu obojí. Jen dotaz ještě na pochybách váží, ač nemluvě. Šejk po něm bádá, ví, o rod Osmanův se vkrádá lét příštích do mysli mu obava. Křik táborem. Pnou okraj stanu stranou – Kljuć hoří požárem, zdi planou, tmou žhavá sálá záplava. V hedvábí rudém s hlavy k patě vně vchodu huri stanula – jak ochvěvy by ohně v šatě krev po ní planula – a k nohám pánu v bouřném chvatě vnad vlnou skanula, krev sultanu že nítí varem. Šejk na obav mu němých van teď odpovědí dechnul: „Harem!“ a zavřel po nich stan. 194

V NEPAMĚTI. 1376.
Ne vůlí velký ten, kdo kotví ve přístavu, když lodí poslušnou vln zdeptal bouřnou vřavu, leč více ten – ač nyní vod jej urval nával – kdo s klidnou odvahou nám život v oběť dával. Já Juan Fernandez de Heredia prosím – ač jako prior tvůj a Johannitů nosím kříž pokorně, leč bratru poroučeti mohu – piš takto paměť mou: Byl hrd jen na úlohu, v Řím Otce svatého kdys veda z Avignonu, a Pánu děkuje, že zdařil cestu onu. Mně větu jedinou! Však slávy do koruny list vavřínu měj od nás mužný biskup z Luni. Řím dlouho opuštěn, lká Italie k otci. I spěchal Urban Pátý církvi ku pomoci, však opět svár jej vítá, zloba, plen a stony, že nevděky štván vrací ku břehům se Rhony a žalem umírá. Kam položiti hlavu, kde buď jí lehčeji běd tížných za únavu, i dobrotivé zemi aby měla blíže? Tam bude hrob, leč není tiary, ni kříže. Jak vadily by nebi palácové krovy, kde mlknou v komnatách i výstrahy té vdovy: „Tam navrátě se, umřeš!“ do bratrova domu dal donésti se, do sadu již holých stromů, kde v chýži zahradní a na chudobném loži svou čekal smrt a soud a milosrdí Boží. Jen vetchá říza z otce Benedikta řádu, v níž chodil jako mnich, než ujal církve vládu, 195 již údy halí tuhnoucí. Kříž tiskne k hrudi. A otevřenou síňkou bohatí a chudí, mnich, kněz a kardinál, pán, měšťan, lid se tlačí, kde soucitným jich slzám papež mroucí značí už bez výmluvných slov, jak velikost je ničím. Van větrů zimavých hne pavučiny smýčím mu nad hlavou..hlavou... „Kam jdeš, tam umřeš!“ slova věstná mu nejsou děs. Kam nyní, není dráha scestná. To jisté proroctví ctná Brigitta mu děla, ta žena severu a bílého vždy čela, jak lnul by na něm sníh té dálné vlasti její; sen v očích nebeských, klid v chladném obličeji, přec tolik lásky v ní! Žebrala v Paneperně a chudým dělila almužny svaté věrně, vždy dárky líbajíc, co do rukou jí padly, i chudé celujíc, když ruce její kladly dar vymodlený na cizích i dary vlastní v dlaň bídy; tak Řím ochudlý svou láskou šťastní! Co nadšení v té vdově Ulfa Gudmarsona, by nebyla měst vdovou slavná druhdy Roma, ni kámen na kameni aby nelkal k nebi, že papež sám si kuje do rakve již hřeby! Kdys měla vidění. Hlas duněl: „Slyš mě, ženo!“ jí s oblaku. Co jí tam duchem pověděno, když váhal kardinál kněz Roger Beaufort říci pak od ní papeži, šla sama s pevnou lící jej varovat, by nepoutal se do zajetí, kde žal a výčitky a smrt má utrpěti. Ó Montefiascone, Urban tam byl hluchý! Zde tobě, Avignone, pravdou, tam co tuchy. Pak Řehoř Jedenáctý církve lodivodou i skálou zároveň, kam dále vody hlodou. 196 Hlas opět volá, zve, lká, zapřísahá, touží, jak Kateřina Sieny se do modlitby hrouží a jasným vidí pohledem k dni budoucímu, až Svatý Otec odhodlal se navrátiti Římu. Já ku přeplavě moře galér velitelem k cti rhodských rytířů. Již v četném tlumu skvělém loď Provence a Španěl, Genue a Pisy a Neapole, Rhodu, ode břehů mizí kde truchlí Francie, Řím v ústrety ač plesá. Řiď loď, měj pozor vod, hleď vpřed i na nebesa, – byl Svatý Otec požehnal ty pláně vodní, však jest už podzim vrtkavý – den klidný po dni my dopluli až do Genue. Tam na odjezdu jak neblahou by věstně uhodnul nám hvězdu, pan biskup z Luni ode dvora papežova se loučí nevlídně. Co za úmysly chová, či plaché nedají dál obavy mu plouti? I Svatý Otec tomu bolestně se rmoutí: „Vol, synu, pevninu, co já tu věřím vodám. Svou kořist moře chtěj, já oddaně se podám jak Jonáš kající, kdo uzná vinu na mně, ač Bohu modlím se: Blud nevoď krok můj klamně. Jen k Pánu ruku pnu i za vichru, vln víru. Tys odsoudil mě, vidím. Jdi, měj pocel míru i s nehodného Petra úst. Již ave, vale!“ Pan biskup mračný mlčel dosud vytrvale. Jak před papežem dvorně na kolenou klečí a béře polibek – tvář stáhla se mu křečí a vráska zhyzdila mu krásné mužné čelo. My mnili: Hněvy v něm a k výbuchu to vřelo, jak lapenému pirátu, když v poutech mlčí, ač k hryzu lomcuje zlá povaha jím vlčí; to sketa, Jidáš bázně, Jonáš bez proroka! 197 V tom taje tklivě tváře tvrdý tah – a z oka slz kane valný proud, ač on se hanbí za ně. Muž přemáhavě tu jak dítě štká – – Kde ku obraně jen slovo omluvou? Blíž podlahou se vláčí a na klín Otci svatému skráň tulí v pláči... Jsou ovšem muži skalou, ač v nich srdce tklivé. Cit křesej z nich, jak Mojžíš pramen vody živé... Nás teskných údivů jen těžké slovo zbaví, co biskup s námahou a kleslým hlasem praví, jak za cit by a zbožné úmysly se styděl. Nám bouře hrozí prý. Kde, jak a kdy co viděl? Ne v noci bludných snech! Sám seděl na palubě. Kdes úporně jak červ by v pevném hlodal dubě, zvuk vnímá tlumený; leč dubem tím jest hlava, v níž bolest vrývavá mu dlube zlá a dravá, že pohleděl cize kolkolem. A v tom vidí loď v troskách, jen sebe tonouti... Dlaní klidí si s očí obraz mátožný – – A vidí jiný – sám bez obrany tona moře do hlubiny –: loď papežova volně kymácí se bouří, vře pod ní náraz vln a nad ní mrak se chmouří, až potom klidně kotví u Ostie břehu. Dva letmé úkazy v dvou blesků hluchém šlehu, ač pouze v plavém přísvitu a bledě siném... Ty biskupovi byly povelem a kynem. Slib učinil: Bůh přijmi jeho smrt a moře měj tělo jeho k oběti, vod po prostoře pluj Svatý otec jistě do věčného města! Chtěl tajně na loď jinou vsednouti, by cesta – co jemu k záhubě – nám všechněm byla k blahu, a s námi se jen loučil u věčnosti prahu, jenž pod ním kolísá. Jen hanby podezření jej nutí k doznání, v déšť slz mrak obav mění. 198 Však propustiti jej se zdráhá Otec svatý. Kněz biskup domluvou, ni prosbou nedojatý chce Bohu státi ve slibu, ať Leviathan už vody bouří od hlubin, rve mraky Satan, ať mocné vichory stan nebes na cár derou, a blesky bičují ran metlou tisícerou v tmách mraků zlobné obludy nad vzdutou vlnou, hnou základy se hor a živly zhoubou klnou, ať Věčný hromy burácí a s oblak chvěje hlas mluvy jeho úžasný, kde propast zeje vod prameny se pohnou, sloupy pevnin třesou – i na perutích mraků Cherubi Jej nesou, Bůh jenom rukou pokyna, hned tiší vřavu, loď pod ochranou Jeho míří do přístavu. Kde víry pěn však tichnou nade troskou hluše, vstříc anděl ruku podává a vzhůru vede duše! Já na bezpečnou biskupa dav brigantinu – ven kotvy! plachty směr! – již ku odjezdu kynu. Dech větru, šelest plachet. Lodi vpřed se hnuly. Pan biskup v brokátu a s berlou pod infulí na přídě nové brigantiny pevně stojí, dlaň na hrudi. Pluj! – není živlům k boji. Mrak nikde zlověstný. Jdou lodi naše k jihu, břeh v levo k dohledu a snadno ku dostihu, kdy číhala by bouře snad. Kde nebezpečí? Jen očím nezvyklým a zbožných obav řeči. Ač vodám uvyklý, já přec byl tehdy v bludu. Jen den, směr obrátil se větrů nepobudů: jak supající psi k nám hnaly mraků stáda, z nichž bouře vichorná nám padla v bok i záda. Velekněz Řehoř klečí v lodi na kolenou, my plachty vineme, vod šleháni už pěnou, 199 jen bujné brigantině křídla neklesají, jak plachty nadouvá. Tak labutě si hrají hrou vábně velebnou kdes v tichu vodojemů, kde kvetou lekníny vod u stojatých lemu – však tady bouře vír! Roh hlásný povel zvučí – též plachty svinuli. Van duje stále prudší, loď kostra dřev, mříž lan – jen harcuje a těká, jak hbitým trupem lehkým po vodách se smeká, hned plyne houpavě, chlum sjíždí, stoupá, řeže vln čeřeny a brázdy kýlem kuté spěže, v lan kotouči co biskup stoje u stožáru pěl žalmy mohutné dvou živlů hře a sváru. Nás prudký vichor šlehá, dme se vlnobití. Jak buran tepe nás a spoustou vod se řítí, loď kolísá se, zmítá, tane nad propastí, co tamo břehy skal jsou nástrahy a pasti. Skok vln jak černých obrů s hlavou kučeravou nás obemknou-li, mrští tamto patou hravou – dřev puklých náraz lomozný, a trosky tonou... Tma, tma a tma... Tak bylo s brigantinou onou – Když bouře k ústupu pak mlkla, mraků vlání, my loď už nezočili tichnoucí vod plání. Pan biskup z Luni za nás obětován moři, by satan za návrat se nemstil na Řehoři... Dne západ krvácel, jak na podzimu bývá, kde v kupách mrakavých pruh světla rudý stlívá a člověk v hrůzách mní: tak od Edenu prahu meč výstrah šlehal ohnivý k hor temných svahu, kde Adam hledal domova a k zemi padal – – Ctný papež Řehoř Jedenáctý ruce skládal nad utichlými vodami, pěl exequie, kde z Luni biskupa dno hlubiny as kryje. 200 Kdy z Egypta Bůh vedl národ Israele, zpět moře couvlo, Jordán obrátil se cele – a papež věrné duše při návratu tratí... Ne pýchou jméno mé se v knihách řádu zlatí, kdež jméno biskupovo neznámo... Jsou svatí již obětí svých životůživotů, chrám Kristův drží a jmény skromně tonou v nepaměti strži. 201

JOHN HAWKWOOD REPUBLICE FLORENTINSKÉ 1376.
Jsou doby zlé. Dnes přítel vzácný jest a cenný, sám Říma velekněz kdy vydal na vás klatbu. Boj hlásá vám a okovy a smrt a pleny. Kdo padne v poli s ním, zde nemá odpuštění, kdo dá se na milost, buď za otroka prodán, kdo po obchodu jde, haj svobody a jmění. Já nesoudím, co s otcem křesťanstva tě dvojí, teď slouže vám. Jdu vaším jménem na odvety: boj, lup, měst zážehy mstu vaši upokojí. Jak orel hor spár brousím tvrzí o balvany, jak sokol ve křoví rvu bílé holubice; jsem strakou na zlato, výr – Říma na havrany. Plať! kdo chce duši tuto uchovati v těle, plať! kdo chce míru doma, plať! chtě válku v poli, plať, obci svobodná, jsem tvůj, hrom v nepřítele! Kdo platí poctivě, mou pěsť má i mou péči! Proč Pise lakomé jsem služby vypověděl? Jen tučnou náplastí se jízvy meče léčí. I onen Samaritán – z Písma důkaz vedem – lil raněnému do ran oleje a vína, ba nadto krčmáři zaň ještě platí předem. Plať! Pak mou rukou veden po svém soku šlapeš! Mám tlupy oddané a vítězné. Chtěj s námi: tvým pověžným buď císař, kaplanem tvým papež! 202 Jen k spravedlivým potom údělům mi kročte! Vy žold, my pěsť a hlavu. Krev jest vláha těžká – i vítěz nezištný si každou krůpěj počte! A měl by po právu si čítat dvojnásobně! Krev za vás padlých – tolik přátelů vám méně, krev padlých proti vám – a nepovstanou zlobně. Jsem žoldák poctivý. Váš! Nekupčím už: Kdo víc! Kdes padna s tlupami, nic potom nechci na dlaň, jsa ovšem vítězem, plen dělím na polovic. Dva constablové moji po Faenze pádu – krev chladná englantská, jak ona v mých i žilách – mně o zajatou mnišku vedli spor a vádu. Jest onoho i toho mladá panna cudná. Což metat los, jak pohan o Kristovu sukni? Jsem poctivý, chci kázni. Pochyba miň bludná: Jak na kolenou klečí beruška ta stichlá, já rozvrhnul ji dýkou od hrudi až k lůnu bez necty panenství; mrouc, jenom vděčně vzdychla. Dím bez chlouby ten doklad slavné Signorii: Hle, není ve mně lsti. Kdy kořisti se dělí, ni svojím nejdu po zvůli; v jich úctě žiji. Mé hvězdy smrt-li velí ve vašich mně službáchslužbách, buď psáno kancléřem též do závazných úmluv, co jako křesťan chovám v posledních pak tužbách: 203 Mne jednou pochovej dóm Florencie skvělý! Hrob v lodi tam se znač mi zlatou jména stuhou, kde psanci Dantovi Jste pohřeb odepřeli. Já rodem cizinec, jsem vaším věrným sluhou. 204

PEVNOST. 1378.
Kde u svatého Petra vždy jindy jen hlaholí zpěv, dnes bude prolévána snad katem a sekerou krev? Kov prostřed chrámu svítí už na špalku. Bude tu sťat, kdo volbu papežovu by mátl a úvahy rad. Však hrozby neposlouchá ni samotná obloha dnes, neb prvé bouře jara se k večeru nesl jí běs a do zdí Vatikánu hned prvý vjel k úděsu hrom, když nad modlitbou conclave tichnul již po zvonu zvon. Bdí hlídky městských vojů, bdí měšťanů oddaná stráž, i místo berly mečů jen udatná chápe se páž: pan biskup z Marsilie a z Todi i z Tivoli s ním jsou na ochranu noci, v níž o volbě klidně spi Řím! Ač mraky jarní bouře dál odvlály Campagnou v tmách, lid do zbraně! Tmou v hluku chrám oblehnul,oblehnul paláce práh, žhnou smolnice mu v rukou jak hrozivých podžehů blesk, až vypudili stráže. Zní bez krve zbraní jen třesk. Hlas davů nyní nocí hřmí v conclave zlekaný sluch a zdola do podlahy ráz oštěpů duní, co kruh by řetězů to řinčel, jímž otřásá poutaná pěst: „Vol! Říman nebo Ital ať jednou zas papežem jest!“ Sbor kardinálů hloubá. Dva z Říma; klíč komu z nich dát? Jest Tibaldeschi kmet už, cti žádostný Orsini mlád. Dva jiní z Italie; ten – Florence sočivé syn, a onen z města, kde tyran Bernabo čeká jen kyn... 205 Hle, církvi Bartoloměj de Prignano papežem služ! Kněz učený, duch moudrý a svaté již pověsti muž, ač nepřítomen tady a v Bari jen biskupem jest, budbuď otcem nám i církvi! I Bohu množ chválu a čest! Jest dohod volba tichá, jen Orsini odpírá hlas. Již o půlnoci. Ticho. V tom do podlah dvorany zas hřmot oštěpů a tlukot. Klest povenku okolo stěn dav nepokojný vrší a zapálit, upálit jen! Den ráno na poplachy zvon budí, klam od rtů jde k rtům: Řím, Tibaldeschi hoden tiary! Hned plení mu dům lid v jásotu – vždyť domov mu Vatikán... K němu, tam zpět! Ač nevěda proč volán, i Prignano za nimi v sled. Vchod do conclave vlomil proud nezdolný nadšených hlav. Sbor kardinálů do kaple, Prignana za sebou jav, mdlý Tibaldeschi venku co u stěny chvěje se bled. Lid poklekaje, nedbá, co siný jim šepotá ret. Snad pohnutí, vděk, radost... Trůn, mitru a berlu a kříž! Syn Říma žehnej Římu jak otec, i láskou mu blíž! Kdo na útěku, hlásej, věz dálný to v okruhu svět – – Až náhle pravdu chápou, že papežem není jich kmet. Zvon opět na postrachy. Zpět pod klenbu ctihodný sbor štvou bez úcty a s hanou. Však zlomí jich nedbu a vzdor, kdo papežem buď Říma! Zas odboj a nátlak a svár: vám na svěcené hlavy tam sekera čeká, zde žár! 206 Což není mezi vámi ni jediný velebný kněz, že mimo zemi rodnou jen cizinou bloudíce kdes vy hledáte si hlavu, nám k žehnání laskavou dlaň? Dost Avignonu, cizin! Cti zásluhám doma se klaň! Kmet Tibaldeschi jde zpět. Teď neklesá, nejeví strach: „Slyš pokrevný lid Říma! Mzdou pravdy kdo bude mi vrah? Jak svědomí mu velí, sbor volí. Slyš volby ty zvěst, jež platna byla již prvé: Ctný Prignano papežem jest!“ Vzruch po zástupech bouřných. Čí prvá kde uklidní krev, co ve sklamání běsní lid hladový, co hlaholí řev! Kdo z kardinálů tajně již uniknul v Andělský hrad, neb kmet, jenž mdlobně stoje, zde úcty se neleká zrad? Kdo zůstali, jdou chodbou, jak pod kata kajících tlum. Páž nevpřáhla se po nich. Ni kletbou, co lidu dí šum. Jdou tiše. Po nich s úctou zrak hledí, ač chmurný a zlý. Kmet Tibaldeschi i nový papež Urban tu bez obav dlí. 207

HNUS. 1414.
Jen mrákotné dusno, síň vůně a puch, jak na pokosech luk mdlí oparu vzduch a otvory hrobek čpí v podmračný den. Noc. Na stole lampa. Dvě hlavy. Kde sen? Cín lékařských nádob mží po stěnách kol, schnou v truhlách květ bylin, list, kořen a stvol, až mdlobno. Však na oknech závory. Tiš. Zpod záclon jen z kouta dech sténavý slyš. Skráň šedá se zvedla: „Jsi nadějný syn, co dcera mně umírá za velký čin. Jda od mistrů škol, znáš ne tajemství věd: kos plevel – chvat utne i nevinný květ. Král Ladislav Uher mře v Napoli též. Lhal sestře tvé milost. Ví mládí, kde lež? Jak do hříchů objetí loudil je žár, já lůno jí otrávil. – Mlč! Mlád jsi, já stár! Co jindy jsem tajil ti pod sponou knih, sám lékař teď hledej, kde výklady v nich, ni bratra tě nejímej úlek a děs, že vrahem jí otec. I svůdce mře dnes.“ „Snad proto jsi na něm lsti úklady mstil, že poupěti neviny na svody byl muž cizinec?“ Lékař jen mlčí. Zas dech – kde lože v tmy koutě – jak v bolestných snech. 208 „Snad proto, i Římu že hanobil chrám, tam jeda jak do stáje na koni sám, by hlavy mu Petra a Pavla jich kněz jak Vandalu bez úcty na zvědy nes’? Že dvakráte do Říma v triumfu hřměl, kam bandita Sforza mu po boku šel? Král hrdý a drvoštěp! Romy ctné vzdor a papeži hrůza, běd lidu zlý mor!“ „Mou vlastí je Perugia, vlastí je tvou. Zde Pavla Orsini a Orsu nám jmou a k popravě v poutech je vlekli... Mou vlast mnou mstila má krev! Trest i za bludu slast... Tu Judithu hříchu což marně jsem dal své k oběti vlasti? Mne nerval tu žal, kdy spícímu květu jsem nákazy jed jen na pomstu domova ronil? Tys bled... Jsi mladý a malý. Buď velký, jsa muž! Zlo o pomstu volá; zlem hub je a kruš! Cíl před tebou velký: lid volný, sám svůj. I tvoje krev obět, meč bez odměn kuj! Dny čítám a týdny. Dvě smrti. Dnes. Teď. Ji bez soudu anděl už do ráje vedveď! Kde v Napoli nákazou uhnívá král, kéž na levo Soudci k vin prokletí stál!“ Vzdech poslední s lože a ticho. Ni sten. Lékař hlavu naklonil na stůl si jen, co víno syn mísí, hned u dvojí číš: „Pij posilou! Zatlač jí pohled! Či spíš?“ 209 Zrak vytřeštil otec. Zda chvěje jím strach? „Tys bratr, tam sám jdi. Ač nejsem jí vrah – hle, ve truhle tamto je králův jí dar i od obce zlato mně za jedu zdar – –“ Syn přesunul číše, jak uštkla jej zmij: „Pij odměnou ode mne, odvahu pij!“ Jen doušek tu otec: „To jed jest, mně hnus! Úd ochromí – – Jinak mě! Dýkou bij! Rdus!“ Syn uchopil lampu a k loži. Jen hled – – Krev k hlavě mu buchotá, na hrudi hnět, stud, lítost a hnus, vzteklé slzy žeh – Síň dusná od lampy v plamenech. 210