SMRT LVA X.

František Leubner

SMRT LVA X. 1521.
Stín smrti váhá, kde práh síně skvělé. Mrak těžkých sněhů nad Římem se válí a od severu bouří vichry smělé. Dny únav mdlých a nocí bdící mdloby! Skráň zvedá s podušek a kyne rukou: „Kdo úsměvů mých lkal kdy do poroby? Ó modlete se o můj život nyní a štědrost moje zahrne vás blahem, mrak – uměn zářný den nám nezastíní! Já na vás, na svět povždy pamatoval, krás vnadou bohatou vám zdobil život, leč na mě smrti žnec jen kosu koval. Co zbylo mně, co od vás na odměnu? Mnich barbar wittenberský s kletbou zlobnou v číš mou svých od čbánů slin dmýchá pěnu. Vás já však jak lev dravý neovládal – ó modlete se, ať můj den je delší, by v sněhu mi a chmurách nezapadal!“ Jsou němy síně, pusty v noc i ráno. Bdí u nohou mu šklebná tváře blázna a dlouho mlčí. Dí Fra Mariano: „Klam života i blázna, Svatý Otče, rmoutí. Mně v tváři ztuhnul smích, vzdech rtů však sténá: Kdy na Boha zas račte vzpomenouti?“ 241 Dlaň tuhnoucí se k prosbám chvějně spíná, vzdech vane siných úst. „Ó Bože, Bože, Bože!“ a vchází Smrt. Jde, sama nezlomná, ni líná. Skráň klesá mrtva do podušek lože. 242