AŽ CO ZBUDE.

AŽ CO ZBUDE. 1459. COSIMO Dl MEDICI:
Tož mrtev jest – náš tichý biskup Antonino! Lká po něm chudý lid a teskní všecko město, ač nyní z jara plno květů, krás a vůně, kdy obloha jen jas. Snad tudy spěla duše, kam víra blažená ji odtud vedla k Bohu. Jej vidím – ano, jednou od Velkého pátku tkví hluboko mi v duši obraz jeho svatý. Tiš chrámu hrobová. On u oltáře stojí a v rukou dřevo kříže vznáší zahalené. Pak odhaluje chvějně zející ty rány, jež Pán náš přijal na smír pokuty a viny – a tichem temně duní biskupův hlas hluchý. Jak nával vln by tepal do tonoucích vraků, jak na asylu prahu poklesal by zlosyn a hlavou zoufalou bil do vrat uzamknutých, jak pěst by bouchala mi v hruď, kde srdce zmírá. A svatou hrůzou svědomí mně trne duše, bych pod Golgothou viděl bolem puklou skálu a lkal a klesal mdlobou do mrákotných hrobů? Kříž plně odhalil; skráň Krista hoří v trnech, z nich rubín krůpějí se řine po krůpěji. V tmách nevidím. Zrak plní tklivé slzy náhle, ty sladké slzy úlevy z vin odpuštění a vědomí té lásky, která jímá vesmír – – Hlas jasný biskupův tu vzlétá kathedrálou při slovech posledních, jak anděl by to zpíval; ne anděl Betléma, co zná jen ples a radost a pastorály snivé na kvetoucích nivách. 167 Však taký duch: zla vidí propasti a bolu – a hlásá boží lásku neobsáhlou. Slzu s brv tajně setru teď, tvář bílou vidím a oči zřící kamsi dnem i za oblohu, jimž není závadou ni čas, ni clonou prostor. Jdou stopou jeho chrámem jarního dne jasy, jež venku chmury pronikly a k nám se okny linou? Kříž nese Antonino, pokleká – a pádem tu ulnuv na podlahu, rány Páně líbá, z ran zdrojů patera proud lásky loká žízniv a ruce rozpíná: keř hořící vin našich rve ze skal srdcí v náruč, k nohám Páně klade, by zhasily je krve smiřující proudy; kde v prachu leží Pán, by naše hlavy k světlu se směly povznésti. A duch můj tuší s divem: Ne ruka moje, chrání modlitba nás jeho – jak Mojžíši, my však mu nevzpírali páže... – a pevní Florencii. Blaho republiky vír dávno byl by rozvál podzimu jak listy, vzpour úklady a boji, hladem, morem, hanbou by město hynulo, ba spělo do rozvratu, kdy nebyl by se modlil za nás Antonino! My vedli hovor učený a četli básně i kochali se krásou antického světa, tam hledajíce vzory tvůrčí práci dneška, a duše – zášt a závist tráviíatrávila nám jedem i výsměch tajemstvím, jež nezří oko těla, ač krásu myšlénky duch nevidí, ač chápe – on ruce spínal za nás. Odplať Bůh mu – světci. Duch nezištný i tam snad poklady svých zásluh jen za nás klade obětí v dlaň Soudce jasnou. On světec byl. Již toto divem vedle jeho víry a života: on uče v městě krasoduchů a umělců, dlí v křesťanství svém tichém 168 a pokorném a chudobném a čistém, k všem bez rozkolů stranných, jak ni otec dětem, jsa bez poskvrny styků od tohoto světa, kde vedle krásy klidné i hřích bujný kvasí – jak byl by ani naším nedýchal tu vzduchem! A vizte duší tajnou neshodu a shodu: Sám rád mám nádheru. Však on svým zjevem prostým mně učaroval k lásce, k nadšení a k úctě. Jak v paměti bych neměl slávu velekněze, jak on by nenosíval infule a berly a nebyl u velebě kráčel pod nebesy v kadidla dýmu nikdy o veliké svátky: zřím bílou kutnu řádu otce Dominika a smutné oči veliké, ač na rtech úsměv. GIAN FRANCESCO POGGIO BRACCIOLINI:
A já zřím jeho osla. – Úsměv potutelný, ni pohled káravý, ctná společnosti vzácná, mně nerozumí dosud. Facetii bujnou tu čeká onen, tento cynismu se bojí, kdež ono tělo mrtvé dosud nevychladlo. Nic toho, moji vzácní! – Prostě: vidím osla, co na něm toulával se k nemocným a chudým náš biskup Antonino. Kdo se míní smáti, dnes vysmáti se chystej smíšku – Poggiovi, jenž volíval si kněze, biskupy a mnichy vždy na cíl žertů, dnes pak – mrtvý mně se směje, což rozumějte ovšem jen cum grano salis. „Smích mrtvého“ by nebyl nejapný však nápis zas nové rozprávky. Jsem stařec povídavý, mně přejte chvilku pozoru. I na podzimu vy sloucháváte dojatě i mluvě zmaru, 169 jež chrastí listím opadlým, však minulosti vám zvuk a květ a barvu vyvolává v duchu. Má věrná Vaggia trhá květy asfodelů už v nivách blažených – chci říci: sní mi v Pánu – a tady léta půl tak ještě čítám sobě, než Manes quisque suos patimur – než umru – dost květných měl jsem jar i bujných vinobraní, než via omnis carnis... Vznešený můj, díky, že otázkou mi poutáš roztoulanou pamět, jak osla tupého, jenž pána v lese zvrhnul. Proč mrtvý Antonín se směje Poggiovi. Jak hostitel, touž chrámu náladou bych počal, já na mrtvého takto vzpomínám: Den chmurný byl jeseně, kdy církev pantheon všech Svatých nám otevírá slavně před památkou mrtvých. Jdu od své villy Valdarniny k Terranově, kde náhle v koutu chrámku stanu ku vzpomínkám. Váš pohled udiven. Ach ano, ano, ano: Když vytrvalé mlhy rozplývají pláčem, že slunné léto doplálo a den se krátí, když – není třeba bouří – podzimu jdou deště: prach, nános lét a mech a květ i símě cizí strž opět odplaví; jest prahor zjevna skála, jež od mladých dob tvůrčích tají zrnko zlaté... Již pust je kostelík a kadidla jen nádech se temnem tetelí, dne vzpomínka jen mlžná. Svěc bledý oharek již hasne před Madonnou a horké slzy roní za svůj život krátký – mnich přede mnou tu leží na dlažicích v kápi, jež halí roucho bílé. Ven jdu, ohlédám se, mně v patách stojí tu kněz biskup Antonino 170 a vodou žehná mne, sám v očích stopu slzy. Mnich Ermolao venku vede mu sem osla. „Ó ctihodný, ty zmeškáš tenebrarum doma!“ „Včas došed, mroucí bídě zatlačiti oči a slovem těchy nebe otevříti duši.“ „Proč kalí tedy slzou vaše oči smutek? Ač nebe otvíráte, časnosti vám líto, i mrtvých vzpomínkou lká zásvětí vám k bolu?“ Stud z mého úsměchu mi, zákeřného vtipu, jak na mě hledí. V jasné dítěte zřím oko, žal výčitky v něm čtu. Pravd hluboký má soucit a nemluvící bolest nad hrou slov mých bludnou. Jsem básníkem? Slov mlynářem jen pouze? Zrna, jež bez mé námahy mně rodná niva rodí, já melu, přesívám, však nezamísím na chléb? Břit mého péra vedou bubliny, vět proudy, bych nikdy nepomněl, že pod hladinou třpytnou kdys důvěřivé děti tonou zrádným vírem? Dne nad západem nikdy nevlhlo mi oko? Květ trhaje – a z něho nekanula rosa? – vzdech jeho necítím, kdy v teplé vadne ruce? Lze mluvit o člověku písmem, aby v péře vždy zůstalo mi slovo bolest, žal a slza? Pán biskup v kathedrále za svůj lid se modlí: dým stoupá kadidla, skráň pod mitrou se kloní, ač uklání se před ní kněz i lid i jáhen. Pak zuje střevíc hedvábný – – Kdo vidí, kárá, že na dlažbu jde cizí poplakat si člověk? Ty tichou slzu bolu káráš, hrd jsou slzou smíchu, jejž knih tvých slovo plzké láká na rty čtoucích? Svou čekám smrt. Však tady dosud tolik chudých! 171 Hlas jeho nevyčítá. Žaluje si, stýská – – Dny smutku takové kdys budou na podzimu, kdy slunce pomalu se k modrým sune horám a země oddaně se dole halí do mlh. Mnich Ermolao hledí urputně a zlobně. Ach, zná mé hříchy as, mé posmíšky, hlod vtipů! Jak za uzdu tu drží biskupova osla – a zvíře trpělivé jenom hlavou k zemi – tak vzíti u úst mne, mne spoutat do udidel! Jak dobra úmysly Bůh druhdy odměňuje! Jen kloním se, jak ruku chtěl bych na rozchodu zde líbat biskupu – ten vděčný pohled mnicha! Jak ale dobré skutky člověk mnohdy trestá! Mně Antonino dává políbení míru bez ruky polibku – ten mnicha pohled hrozný! Jej Antonino stihnuv, s úsměvy dí k němu: „Zde Gian Francesca měj vždy, zbožný bratře, v přízni!“ Kéž jeho ctihodnost mě kochá aspoň tolik, jak osla tohoto, dím. Ale arcibiskup mne prosí soucitně, bych hovádku se nesmál, co hodno bylo kdysi u jesliček státi a Pána v slávě neslo o neděli květnou. Prý písmo varuje, by jako kůň a mezek nebýval člověk s hanbou. Ale osla chvalme: Byl osel moudřejší, než bludný věštec BalámBalám. Zřel zhouby anděla on s mečem proti sobě? Však vidí oslice a jde mu kvapně z cesty, díc panu s výčitkou: „Jsem hovado jen tvoje a nikdy neneslo jsem pána do záhuby“!záhuby!“ Jen osla čelistí, ba oslátka jen oslic Saul pobil tisíc mužů. V příslovích je psáno: Bič na koně a na osla jen ohlav, kdežto 172 prut svižný na hřbet nemoudrých. (Tož vida, vida – dbá osla proto – ptám se – fra jak bratra svého, jak jeho druh jsa moudrý, silný, trpělivý?) I svatý František, ten poverello milý, když o sousto, své tělo nemocné se staral, prý s úsměvem je zval: můj bratr osel. Fra Ermolao prudce do řeči mu padá, zle míře na mě prstem, jako smrtným kopím: „Ser Gian-Francesco jenom o tělo dbá hříšné, jest pouze toto tělo bratrem jeho lásce, a tělo bez ducha jest němá tvář, vzor: osel; jen toto tělo zde jest Gian-Francesco Poggio, jest Gian-Francesco tedy pouhý bratr osel“!osel!“ Mně hořký mnich se mstí tím s patra syllogismem a já se směju, chechtám. Ale Antonino mne hájí k hněvu mnicha: „Přece tedy bratr!“ Hle, moje oslovství ni svatý nevyvrací. Trest diktuje však mnichu: „Tři dny silentium!“ na osla sedaje. Jej prosím, déle přát mi s tím mnichem zábavu, jenž rozesmál mě k hrůze, však biskup dí: „Až jindy; až co zbude chvíle“.chvíle.“ Tak na mě vyzrál mnich. Jím biskup jindy, nechtě. Mou znáte vášeň dávnou, sbírat rukopisy, puch plísně knihoven v tmách lapat, moly plašit, a získat někdy vzácnost pia fraude třeba. Mne Ermolao zbožný zavřel do paměti a k vůli mně též chytrák podvůdku se nebál! Jej potkám náhodou. On zbožně zvrací oči a za svou prostořekost prominutí žádá, bych – kancléř Florencie – nechtěl trestu mnicha; ni z bájky lev prý v hněvu nezahubil myšku. 173 Nuž, slovo dává slovo. Dovídám se náhle: Má naše donna Dada degli Adimari – smrt chotě vzala jí a záhy po něm syna – prý vzácný rukopis, mnich sám jej k ní byl nesl. Ctná paní, vzděláním tak bohatá, jak cností, dlí v těžkém smutku nyní ztrátou drahých srdcí. Mé fabule jí těchou biskup neposílá! Však starý-li to Cicero, či Boëthius, de contemnenda morte v známých Tuscullánách, neb vzácná tohoto de consolatione? Jdu. Vstup mi zjednal pouze Florencie úřad. I moudré sentence i fráse citu kroužím, květ mluvy živých krás, zvuk lahodící hledám. Kdež donna Dada! V smutku duch jest nepřítomen, stín v očích nehybných jak blána bělma leží, tah bolestný kol rtů a na nich němé vzdechy. Ne slovem, dechem úst jen pomním rukopisu – jak do očí se vdově vrací opět život! Skříň drahou otvírá, jak rodu skvost či svátost list ukazuje prostý: biskup Antonino ji těší v zármutku... Mne netkla se ta slova, neb žádná bolestně mi nekrvácí rána, ač uznávám i sloh i moudrost, zbožnost ducha. Co asi četla vdova v sklamané mi tváři? List v rukou mám, čtu krátký citát. Doma Písma se chápu, od posledních vzadu hledám stránek, co apoštol psal Juda, Jezu Krista sluha a bratr Jakubův, těm, co jsou v Bohu Otci. Já – vězte – hlavu starou naklonil tu smutně, čta o bezvodných oblakách, jež honí vítr, čta o podzimních stromech, mrtvých, bez kořenů, o bludu hvězd, jež bouře temna rodí věky, čta o budoucím soudu. Soud jen příštích věků – – 174 Klid jasný antiky mám rád, tok vět, slov pochod, by čtoucímu klid taký mírem poutal duši, jak druhdy pohled na Zéva prý olympského. Však ony věty Písma neladné a chmurné jak úryvek mi zní kés dravé zimní bouře, kdy nahé větve stromů nocí v okna tlukou jak hnáty kostlivců. List onen někdy čtěte. Mne chladnou mlhou jal vír mystiky a děsu – zřím rub a temné stíny patnáctého věku... Jak den se po dni sune, tak můj hovor nudný. Zas jindy chodím villy zahradou. Jde hlavou mi stará báje o Vertumnu, o Pomoně. Tu snítku ulomím, jež od jara mi chřadne, stvol jinde narovnám, jenž váhou květů klesá, ni nevida, že nohou jiné kvítky hubím, co stezkou volnou samy hodily své símě. Má pustne zahrada a divočí mi planě. Tu stanu u branky. Zde topolnice pestré stvol dlouhý nesou hrdě, jiné pokáceny.pokáceny jak po turnajích slavných dřevce opentlené a pohozené v okol, vábný věnec paní co na pavlánu zdobí vítěze. Ven hledím: Vsi děti plenily mi nehlídané kouty a květy lámaly a kradly. Jdu jich stopou, ne, že bych miloval tu snědou havěť drobnou. Bych nestyděl se honby, pružnou metlou na ně! V tom stanu mlčky, hádám: Hlas, to biskup Antonino. Kde hledím větvemi, zřím Ermolaa, osla – – Náš arcibiskup s dětmi rozmlouvá, jich kárá pych sadu cizího. Jak hledí rozpačitě a lítostivě teď ti kazisvěti malí! Per Baccho, nevím, zda v jich očích není slzy! 175 I biskupu jich nyní líto. Hledá, hledá, kým dárkem utěšiti ubolněná srdce. Nic v rouchu, v tlumoku, vše asi rozdal jinde. I pokleká vám na zem před tou drobotinou – vždyť mohl by jim rukou požehnati s výše – a líbá je. Kol hrdla kladou ručky jemu – I spatří mne. Tak neslušel by purpur jemu, jak náhlý ruměn ostychu té bílé tváři! Jak dívka v stoudném zmatku při polibku prvém, jejž na chladné ji rty jen údiv krásy tiskne, kdež Amor v srdci dosud nevidomě dřímá. „Má Clementia Tvá i pro mě trochu lásky?“ Dí na otázku mou: „Až po dětech – co zbude.“ Můj Ermolao třímá stvoly topolnice jak thyrsy ověnčené, vede osla pánu a lupem z rukou dětí mává mně už vale, ten v bílé kutně Silén askése: „Francesco, až z lásky zbude co. Rád nemáš dětí vlastních!“ – a bolestně až do dnes pravdy cítím výtku, ač rukou hrubou se mi hříchů mládí týká... Dí chmurně biskup, pěstoun dětí z lože hanby, svých zvaných infantů: „Trest – tři dny silentium.“ Věc obce kvapná jindy k biskupu mě vede. Hned u chudého stolu návštěvu mou vítá, jen misku bobů odsunuv: „Tvá Milost, pane, dnes bohatých snad hodů učiní mě hostem.“ Však oba vidíme – a rty nám vlní úsměv – jak zbytky honem sklízí Ermolao hladov: „Dím sám: Jen – až co zbude! Tři dny silentium.“ Pan jemu žertem velí: „Skoupý Ermolao, co po mně jednou zbude, nedědí již chudí; 176 ser Gian-Francescu věrně dodej na památku. I zlomky antikvit on bohatě prý platí!“ aA zbožná lest mu tuším hraje v očích jasnýchjasných. Dnes mrtev jest náš tichý biskup Antonino a na rtech bledých prý mu tane tklivý úsměv... Já vidím však ten ondy krásný úsměv lestný. Jdu s písaři a stráží přijat jeho závět a peníze a skvosty vzíti pod sigillum. Ta rušná Florencie! Krev jí tepá v žilách jak o dnech jiných též, páž dělná v práci nemdlí, ať tesá mramory, ať ryje hlínu sadu, dlaň obchodu se dále rozvírá a svírá, jak tovary a zlato mění ruka v ruku, zde plynou nosítka, tam u chrámu kdo žebrá, – však jiné jsou dnes tváře, pohledy a slova. Jest mrtev, mrtev jest náš milý Antonino! Až mraky chudiny se u paláce kupí a zde lká žehnání, běd obava, pláč hlasný. V před razí cestu stráže koncem halaparten, kde brána tmavá zeje dokořán. V ní stojí můj Ermolao, slzy chudou kutnou stírá, ač proudí stále z věrných očí volný příval, však ústa na zámek vstříc dotazům jsou davu. Mním, před smrtí as páně volnou mluvou chybil! Snad nářkem bolestným, snad otázkou jen trapnou sny jeho nebeské, klid odchodu mu kalil, že velela mu silentium ústa mroucí... Jak zástupy se tísní před úřadem stranou, zřím: Ermolao v rukou hlíněnou má misku a s uzdou vedle něho stojí šedý osel – svou sirobu snad chápe, moudrou kloně hlavu. Mně kvapně naproti jde bratr Ermolao 177 a úzdu osla tiskne do ruky mi chvatně i misku hlíněnou, z níž biskup chudě jídal – Já studem ruku zpět – máš na dlažbě hrst střepů! Mnich žalostivě hledí na památku drahou a vyčítavě po mně; ale ústa – němá. „Jdu jménem obce slavné, kancléř republiky –“ a vznáším sigillum, co halaparten dopad hřmí třeskem dlažbou ulice. Mnich u vrat – socha. Prst jeden na ústech, tři jako ku přísaze, co v očích zarudlých vrou bohaté mu slzy. Jen stěží jménem obce uvolním mu jazyk a pouta mlčení mu na dvě sejmu věty. Tu plačky on mi tiskne úzdu osla v ruku: „Zbyl osel jen a vám, můj pane, na památku, neb vaší nedbou nevděčnou jsou z misky střepy. Jsem poctivec. Jest příkaz: Nepožádáš vola ni osla – –“ A zas pláč. Ni pohled škodolibý – – Vím, na smrtném i loži o chudé se staral a na mněmě nezpomenul mroucí Antonino. Leč vzpomenul-li, pak již modlitbou a vzdechem. Vždyť jeho Pán a Mistr na dřevě se schýlil, kde lítost sténala. List apoštola Judy dnes doma otevru. Náš velký mrtvý nikdy kmen nebyl bez ovoce. Já – strom vetchý, stařec, i ted’‘teď, co kvete jaro, hledím do jeseně jen v stesku tázavém: Co zbude, jako po něm, jenž po hojné žni dnů teď budí slzy vděku? COSIMO DI MEDICI:
Slyš.... Jemu na pamět, nám na odvahu dobra zvon kathedrály volá: Mrtev, mrtev – není. 178