CECCO ESCULANO.

CECCO ESCULANO. 1327.
Buď noc, buď den – jen ducha klamy! V tmách koutů vlhkých pod klenbami jde bez červánků noc i ráno, kde na popravu trestnou čeká astrolog bludný, Cecco Esculano. „Co mojí vinou? Učím, věře, že vládou quarty v osmé sféře se lidé-bozi rodí zemi a velí druhým rukou mocnou, neb letí nad ně ducha perutěmi! Kdo popírá moc tvůrčí Boha? Dím: o poutech tím neví vloha, jež pohyby se planet řídí, duch tajemství ať hledá nebes, neb po vládě se duchů slabých pídí. Mně nejevte se, jsem-li v bludu, kdo sílíte mě v pochyb trudu! V tmách nade mnou kde meč už visí, veď taký člověk-bůh mě k světlu, ty Mojžíši a Merline i Malagysi! Jsou pravdou dávná slova moje! Hle, jak se noří ze tmy sloje již moudrá hlava Merlinova, běd soucitný zrak na mě hledí a slibně vítězná mi vnuká slova. Ó kouzelníku, Vortigera jsi bretoňského krále sterá 112 ty přání trudná zodpovídal a druidy zval na svobodu, kde v skalách bílého drak rudý hlídal, – ó Merline, co ze zdí starých jsi kouzlil růže vděků jarých a břečťanů jsi bujnou kšticí v dnech ovíjíval znojných žárů svou hlavu, o přírody tajech snící, zde kouzli, čaruj! Vzplane sice mně z vůle svaté inkvisice kol hranice mé oheň všude, však na tvůj pokyn divotvorný ať z ohně vodopád jen růží bude! Slib kyne, mizí – – Nové rysy... Mně v poutech vítej, Malagysi! Ty Karolingů čaroději, měň přírody mi zákon dávný, jak tah a barvu v starém obličeji! Z těch růží ohně – po poupěti vel! – malý plamen vzhůru vzletí, kde města krovy, staré střechy; a co já v růžích budu státi, hub město požár, pomsty na pospěchy! Jde do tmy! Volám na Mojžíše! Co pouta, mně? Hruď volně dýše, však spása buď mi bez pochyby: mně zjev se on, kdo drtil skály, a mocným slovem němé doplň sliby! 113 Mám pravdu, pravdu! Nejsem v bludu, že hvězdy zří nám do osudů a čtvrtá výseč sféry osmé že rodí bohy nadčlověky. Hle, vládný Mojžíš! Ale hledy kosmé?... Mně divy stvrď mou pravdu jasnou! Kdy hranice mi žáry zhasnou, ať dlím i v růžích beze škody; tvá pod ohněm hůl udeř o zem, i květů plamenem ať trysknou vody! Ty’s nad svůj bludný lid byl větší. Mně v tmách mluv mocnou pravdy řečí, v jas okovy mi uvol, mračný! Ty’s v očích lidu stál vždy klidný, kde mraky Bůh se tajil neozračný.“ Tmou hloubavou hlas klidný duní: „Nad hvězdnou noc – jas na výsluní. V hvězd klamu, nevěříš ni sobě, kdež já jsem Bohu svému věřil a tmu svých bludů v tajném zasul hrobě. Ty věříš v člověka, v krok nohou, jež bloudí tudy cestou mnohou, ať pod hvězdou – v pout cizích tlaku! Kde těžký okov jeho rukou má k hvězdám klíče volnosti z tmy mraku? Já volný tím: Jsem Boha sluhou; své ruky vzal mě v kázeň tuhou, mne veda sám až k slunné hoře, 114 kde viděl jsem – a umřel bez pout. Ty věříš hvězdám, nevida dne zoře!“ Mráz ticha zde. Bůh dálkou hřímá. Zjev Mojžíšův dvě desky třímá, jež nyní hněvy na zem vrhá. Zem v útrobách se bouřně chvěje, blesk s hromu rachotem tmy klenbu trhá – a v trosky žaláře noc temná zeje. 115