PĚSTI.
Mme. POMPADOUR:
Stud, hnus, ston úděsu – – A tanou na paměti
ta vidma snů. Ni teď se neustávám chvěti.
Vím, kde to bylo, a hned nevím snů zas měnou.
Kraj bílý pod sněhů sní nadýchanou pěnou
– zde rovina, vln onde návěje, les, chlumy –
a ticho strnulé i loskot koles tlumí,
kde dlouhou alejí mé jede čtverospřeží.
Ční topoly jak hroty gotických tu věží
zdob hustě prolamovaných, s nich časem dolů
sníh v kločkách měkce řine do silnice zmolů.
V tom náraz, otřes, pád – vůz bokem sedí v sněhu.
Jen tuším nohou šust. Kams u chvatu a běhu
jdou pro koláře snad, vsi někde ku kovárně,
leč oknem rozbitým kam po nich hledím, marně.
Chlad mrazí mě. Ven z vozu. Bez lidí jsem, sama.
Sníh sesouvá se z příkopů, jak sluje tlama
by pod nohou mi zela, ale bez obavy
hloub do ní klesám: Stříbra hromady, tok, splavy
se pod ruce mi hrnou, stěn kde chytám se a držím,
a padám radostně – toť k peněz hojným stržím!
Co na tom, že mě mrazí ostrý dotek jejich,
když náhlých bohatství jen tonu ve peřejích,
je k sobě hrnu v náručí, v klín, na hromadu,
– ach kdo ví, čí jsou! – hladně za ňadra je kladu.
Mráz břitný klá mi hruď! Což kradu-li? A kradu! –
neb chvátám urvati, co nejvíce jen mohu,
a tajím, ukrývám, ač blednu za tu vlohu,
co sněhem kroky sem zas brodí se, z mlh tápou,
mně ruce pnou se vstříc, ven za vlasy mě chápou – –
325
A budím se, že nevím, k pomoci či trestem
mě dal či vyrval osud oněm těžkým pěstem.
Pak v polosnu a polobdění tuším, slyším,
jak nocí podzimnou jde krokem stále bližším
k nám bouře sténavá, již bez blesků a hromů;
pne s reptavými vzdechy po větvích se stromů,
jak hněvná žebračka: dob mládí zapomněla
a skuhrá řevnivě, by spílala a klela,
že kvetly stromy přec a do ovoce zrály,
ač v létě nad nimi i bouřné mraky vlály,
jí ani pláněte však nyní nenabízí
strom hole obraný – kdo česá jej a sklízí? –
kde zlaté viděla kdys plody v slunci pláti!
Hlad malomocně jimi třese v tmách a klátí,
leč leda hnědě lupeny s nich kanou k zemi,
neb na rmutný je hlen tu chytnou vodojemy,
kde pluly vodní růže – –
Usínám. Spím. Dítě
noc beze snů tak vine v Morfeovy sítě.
Pak sním, že spím. Pak vím: lne na mně plno květů,
v jichž chomáčích a hroznech mazlivě se pletu,
ne, nepletu, jen ležím, vůní omámena,
a nejsem dítětem, jsem oblak jen, sníh, pěna,
ač vlahou lahodou se údy moje něží,
jak pod polibky slunce po koupeli svěží
vod vlažně lichotných – jsou někde blízko u mně,
kde bublinky jich lehké poplaskují šumně.
Zřím víčky očí zavřených: Pod sprchou mživou
jsem na skalisku vodojemu nymfou živou!
Vod jemné krůpěje jen doužkují a svítí!
Tlum amorettů vije do pestrých mě kvítí,
326
jsem z paprsků, tkáň mlhy, z vůní jsem, van dechu
– a žena ve mně procitla, co toto myslím, v mechu
jak bohyně si hovím, v duhy třpytném pelu
dlaň perleťovou volním smavě ku povelu – –
Jsem cudnou Dianou a bráním Aktaeonu?
Jsem svůdnou Kleopatrou, snímám byssů clonu,clonu
(vím – sladkou touhou mdlobně poutány mi víčka:
má vláda lehká pak, jak vnadných svodů hříčka)hříčka),
mně Caesar u nohou? Neb čekám na Augusta?
Nač marně vzpomínám? Cos mlha tlumí hustá,
v ní oči po světle až námahou se šíří – –
Chlad cítím opět na prsou – – Sjel, do vod míří
s nich slizký plaz, had černě skvrnitý a oblý,
a já jsem já ubohé ze snů šťastné modly!
Ač hrudi dotknouti se bojím v úděsu a hnusu,
ni vzbudit nemohu se z útlaku a rdusu,
zrak musí vidět zhnusený, jak na dně písku
had stočený si mrštně hloubí mělkou mísku
a čirá voda náhle háďat potěrem se mrví – –
V tom budím se zas těžce s mraznou v těle krví
a ony hlasy vichorné jsou víc, než lkání,
štěp bohatý že k tomu plody svoje sklání,
kdo nesázel a k hnusu nadbytkem se dusí.
Sem lampu! Oheň do krbu! Den přijít musí!
Co nocí venku kvílí větrů vzdechy kalné,
jak těžké slzami běd bdělých hymny žalné,žalné
(teď kdybych měla dojem hlubých oněch zvuků
si vyvolat, jen s bázní pod chvějící ruku
bych vzala starou loutnu venkova kdes potmě
a do strun vlhkých sáhla neochotně
– ty struny napjaté jsou omžené, jsou vlhké,
327
jak jíní pod obalem sivou plísní křehnou,
a prasknou po doteku, po rukou mě šlehnou)šlehnou,
což praská v krbu vesele a hlučně hučí
ven plápolavý oheň! Teplo do náručí
mě jímá hřejivého, oči světlo líbá
a zvuk i svit mě v nově lehce ukolíbá
jak vetchou matronu, kdy v jeseň odpoledne
si pod jasany žloutnoucími sama sedne,
co parku drobná mládež vede hry a reje,
a slunce dobrácky jí svadlé ruce hřeje.
Ó Foebe zvlažnělý, jsou bohové i muži
k nám klidně úsměvni, když nevidí již růží!
I do nového snu zas ony vidím pěsti?
Ne doma, v paláci sním o hrdobném štěstí,
král výše uvede-li ženu svojí volby;
zas dole do bran buší kameny a kolby,
že prchám světlou chodbou do alkovny tmavé,
však za mnou, po schodech, už davy pádí dravé,
bych vydala jim vládce, důchody a berně,
pot mozolů, krev země, co jest nepopěrně
prý hlav těch šumilebých, neodbytných rukou,
jež lámou parkety, rvou čalouny a vásy tlukou,
kde tajím poklady, mé skvosty, plen a dary
– vin Herodias – jeho vášní za rozmary.
Ty postavy jsou stíny; rány – skutečností.
Rvou, lámou, tlukou, šlapou, klnou běsů zlostí.
Kam do komnaty tajné k záchraně své vpadnu,
jak v hluché propasti kdes ulnula bych na dnu.
Kam ruce napřáhnu, v tmách táhnu na se kožich;
mním – teple choulím se kdes na zvířecích ložích.
Vím, nejsem v hlubinách. Jsem vysoko. A k prahu
blíž duní nemylné sem kroky snad i vrahů.
328
Ston úděsu, ba křik. Jen ve mně však to křičí,
že v puchu vedle mne tmy ohava se týčí,
jak zloboh pohádek, jak zvíře by mě tisklo –
a dvéře rozvrhlo. Tmou rudé světlo trysklo – – –
Sem hlava nad hlavu se valí vypoulených očí
do krve zlobou strhaných – můj lokaj, kočí,
a kuchtík, pradlena – dav, davy ulic chásky,
kde odvracela zrak jsem od nich za procházky.
Mé oči v sloup, co nade mnou tvor trpasličí
a velký hned – teď op, teď obr – řičí, syčí,
chrup smíchy vyceniv, mna radostně si ruce,
k mé na mě ukazuje potupě a muce.
Hmat pěstí, pěstí, pěstí – –
Lékaře! Jsem chora.
Což dosud nesvítá ni kalná listopadu zora?
Můj listopad... Svět závisti zří vílu ve mně
– ne zlou, ne dobrou – vládnoucí však vílu země,
jež velí z útulků svých bájné tuto skrýše,
zde čestné dělí úřady, svá práva píše
kdys krásou vítěznou, dnes intrikou, zas duchem,
rok z roku blažena dní slavnostních jen ruchem,
jdouc po skloněných hlavách dvořanů a loutek,
jež plní předsíně, kde který schodů koutek,
zde pod stinítky lamp a v pohledů mých svitu
sní o zářícím slunci nebe na blankytu:
trůn modrých hedbávů a lilije v nich tkány,
Louis Patnáctý kde slýchá preláty i pány – –
Zas vidí ve mně temna upíra a zmiji,
jež trávím země tuk a krev jí hladně piji
a v plných pokladech se plnou rukou hrabu,
jen loupíc z útisků tam země dělných rabů,
v dek šlechty plýtvajíc je z marné tuto přízně,
až oni tlumí vzdech, ti kletbou šlehnou řízně.
329
Ach, znám tu Semiramis, bakchantku a vílu,
znám chudý křídel rub tom skvělém na motýlu,
znám toho upíra, rty krásnými jenž loká,
co sama hltá s ním i závist mnohooká – –
jsem bídný tvor! Ne choť, jen děvka unavená,
jež ruce lomí potajmu, lká, prosí, stená,
dnes moc, líc – úsměvy, rub – klam, lest oklamaná,
zášť na mě supí se, zlost pomluv, nevděk, hana,
i těch, jimž dobře činím; hynu stálou péčí,
již mně jen sokyň boj a rozčilení léčí,
mdlá, znuděná, kdys nemocna až k smrti,
den – hlodá obava, noc – trapné sny mě škrtí.
Jen dívka komorná zná bez lhavé mě masky.
Ač nevím: pro mamon, či lne-li ke mně z lásky.
Svůj deník píše pokoutně, jak u své vídá paní.
Ty pravdu piš, ať slovo – jak mě znáš – i haní!
Vím, pravdou jest – a blednu – znova jsem se lekla? –
jen letmo z Mirepoix co maršálkova řekla:
„Král rád má Vaše schodiště. Rád tudy chodí,
ač nahoru i dolů dnes jen zvyk jej vodí.
Však ženu najde-li jak Vás tak trpělivu,
– hněv mimo, markýzo! Jste dobra ku podivu –
jej věčně poslouchat jen o honech a lovu,
den třetí zapomene Vás.“
Žeh v pravdy slovu.
Jak jinak poutati jej? Ochladnul, mře nudou,nudou
(dí, v zemi za něho i žně i setby budou,
již kouzlem jeho jména vítězí nám voje,
jest kramář ministr, kup! chválí zboží svoje.
Smích tísní jej a pláč jej uráží jak slina)slina),
pes, les a pole, obora a doubravina
zní v jeho hovorech – já, já se vděčně bavím,
děs líčím k nehodě, zas nadšenou se stavím,
330
ptám po psech se; lov, střelce dvornou láskám řečí –
co srdce divně buchotá, snad umru křečí...
Jdu smavě z komnaty, jdu prosíc o prominu,
však v jizbě komorné se cloumám, dusím, vinu,
krev plvu tajně, ústa essencemíessencemi myji,
zpět, pěji sladkomroucí oper melodii,
neb deklamuji verše. Žárlivost mě mučí,
kde šťastnější kdy sokyni jme do náručí – –
Král líný, bez zájmu. Já sobecká jsem, podlá:
buď moje, nevládni, ta mrtvá živých modla – –
Děs mluví Quesnay: Bouře„Bouře vyvrátí, rve, zlomí.
Zem velkým v nitrech převratem se od pohromy
pak obnoví. Ač běda Astartě a Bálu,
i národ bude pykat za viny svých králů.
Však budou léta, léta; dlouhá bouře duje,
lid sám než od trestu se k dobru vzpamatuje.“
Již duje? Bouře podzimu! A chvěji se? Snů pěsti.
Lid? Pohrdám! Jen svůj zas volám den a vzývám štěstíštěstí.
Jest ve mně tma. .tma... Sij aspoň sníh, tmy blabolná ty sílo!
Výš oken záclony! Ach venku den a bílo!
Van větru umlkne. Klam lekal sluch. Klam oko ve tmách četlo.
Klid svatě sváteční. Dech tepla. Ticho. Světlo!
331