SKORO VŠICHNI.

SKORO VŠICHNI.
Den májový, kraj po dešti zas umyt do barev a krásy. Hoj, letí tvrdou silnicí jak orli čtyři vraníci, vůz – na hedvábí poduškách Louis Patnáctý si hoví a jemu šťastna po boku madamme de Pompadour, co v poklusu ořů a poskoku jich pánů skvělý dvůr hned za nimi, hned vedle nichnich. Zní hovory, žerty a smích. Král upjat, chladný, lhostejný, ba nuda do očí mu psána: Byl mrak. Co teď mu oblak let? Kde strom a luh, co květ a květ! Kam měkkou vlnou po jaři dech vánku plyne jemu? Co jeho poutej vděk a vkus, stůj tam, kde velí on, však pole, mez, háje – mdlo, nuda, hnus; strom trčí, bez poklon, jak tamo ovcí pastucha vsi u stáda chám bez ducha – – Zvon nedaleko: „Jdou, kam jdou –“ a hlas mu tone umlkavě. Král na svah onam pohleděl. Jak černý kříž by tam se tměl; 332 kol nízká zídka sesulá. Stráň pustá, smutná, chudá, z ní vlny rmenu s peluňkem čpí hořce po dešti. Král kočár tu staví jen posuňkem. Co srdce do kleští mu jímá z toho pohledu? „Vicomte –“ Ten jede na zvědu. Jen pohled. Koně obrátil, zas u vladaře, klesle smeká. Nuž ano, ano – s námahou dí chvějně pravdu neblahou – jest vesnický to hřbitůvek. „Hrob zasypán?“ – „Bůh promiň; dvé otevřených dosud jam – – “ Král bledne. Odtud! Zpět! Vůz úprkem. Cestou jen nepolam, veď otěž jistě! Klet, kdo dnes ty vrance zapřahal! Snad zradu zábav přísahal – – Krásnou hlavu sklonila markýza truchle, sní a mlčí. Ké prvé slovo útěchy dí králi s divu úspěchy, by do večera přízně jas tvář jemu zjasnil mračnou? Buď ona jeho pod stráží, kdo muž! Zlo mimo leť! Co pohled-li jemu pak uráží, on v oči jí zas hleď: i v tmách, což není záře hvězd? Však – dnes jen, proč nutkala na odjezd? 333 A jako dítě v tmách a snech, blíž Ludvíku se k boku tulí, co kočár pružných otřesů zpět kvapí z léček úděsu, jak moru by k nim supal dech a vrahové se po nich suli. Dnes nedojedou do Crecy, kde cestou číhá rov. Zapadá slunce už nad lesy. Markýza hledá slov, ač ji též dosud jímá děs: Jde jindy, co není-li dnes. Vůz volně. Chabne koní cval. Vsak neklidní se její tíseň. Z dum těžkých sobě šepotá: „Ach, toho trudu života! Kde kdo, my všichni umřeme – –umřeme – –“ Louis odsedl. Zle, přísně ji měří hněvným pohledem, že provinile v úleku zrak ona klopí zas; lže bázlivě z pravdy mu podřeku jí lichot měkký hlas: „Ach skoro, skoro všichni jen! Hle, sire, ten západ nachu změn!“ Tlum oblak bílých blankytem, co lilijí kde v modrých vodách; jen k obzoru – tam hlouběji nach obláčkových peřejí dne tajícího pod zlatem se táhlou klade vlnou. 334 Žhnou, planou, hoří ze zdola, jak tryskala by krev, ač do zlata slunce mrtvola hor klesla u rakev; až bledne, vadne do nebes mdlá zlata i nachu směs. 335