OTEVŘENÍ HROBU SVATÉ CECILIE.

OTEVŘENÍ HROBU SVATÉ CECILIE. 1599. I
Kardinál Paolo Emilio Sfondrato: Svol k nové přízni, Svatý Otče, prosím, co vděkem za purpur se na kolena kloním. Jda před oltář a k oběti, tam slzy roním, zde nestajím, co v hloubi hrudi nosím. Klement VIII.: Mluv, synu! Bůh nám touhy svaté nítí. Kardinál Sfondrato: V chrám svaté Cecilie Panny oltář nový k cti Boží věnuji (i groš Pán chválí vdoví) – kéž hrobku světice smím otevříti! Klement VIII.: Co míní sbor Váš, ctihodní mně bratří? Kardinál Boronio: Tam osmý skoro věk sen klidný dřímá – Kardinál Sforza: Kéž světici lid zbožný v divu spatří! Kardinál d’ Ossat: Bůh učiň div! Mor nevěry zle řádí... Kardinál Sfondrato: Buď Panny vzdor teď příkladem i Říma. Klement VIII.: My k činu tomu žehnáme ti rádi. 263 II.
V dne jasu tonou klenby basiliky, kde v závrať oblouk vítězný se nad apsidou pne oslnně, žhne nad sloupy a lodi přídou, stěn zlaté planou dávné mosaiky. S nich vážně hledí do ticha a světla klid postav nehybných, řad mužů, panen svatých, jež věnce nesou v rukou pod závoji spjatých; kol palmy sní a louka rájem vzkvetla. Dlaň kyne lidu s oblak na zjev Krista, jenž dolů žehná do apsidy zářné; dlí s Agathou mu po bok Cecilie čistá. Zpěv dozněl obřadů a vzduchem sytá vlá vůně kadidla; dým mdlí a bledne, jen pod okny jak nádech perutí se kmitá. III.
Kardinál Sfondrato: Již k dílu, jménem Boha, jenž i mrtvé křísí! Biskup Paolo z Isernie: Buď odvalen již puklý hrobu kámen. Kardinál Boronio: Dím za Svatého Otce: Staň se, amen! Kanovník Giacomo Buti: Hlas varhan Svaté k cti ať v práce ruch se mísí – 264 Kardinál Francesco Sforza: – té pěvkyně, jež prvá tkla se kláves. Kardinál Alessandro Peretti: V úl chudých strdí nosila jak včela pilná. Kardinál Pietro Aldobrandini: I v životě i skonu Písma žena silná. Kardinál Farnese: Kéž nyní žehná svých nám kostí nález! Kardinál Facchinetti: Je míním s oslavou v hrob nový s vámi nésti. Pietro Algona S. J.: Lid, Eminencí, vzplesá nad tou zvěstí! Sochař Stefano Maderno: Ctných prachůtknoutiprachů tknouti se – a mně se ruce chvějí. Malíř Francesco Vanni: Jak vtěliti v div malby martyrium její?... Padre Morra S. J.: Vám vdechne nadšení, jež sama duchem umná – Kardinál Cesi k Bossiovi: Co mluví annály, vy tichá hlavo dumná? 265 IV.
Ant. Bossio, archaeolog: Král Aistulf kámen po kameni zvedal, dav Longobardů město drancoval a plenil – leč nikde, co král v touhách nad poklady cenil; hrob Cecilie lupič marně hledal. V snách k úžasu mu Světice se jeví, ji po bok světlý anděl s palmy ratolestí, z mlh snu dav chudých k ní si cestu klestí a líbá v slzách rudé stopy děví. „Tvá zbojná pěst ni mrtvých mojich údů se nedotkne, neb v krev se pouze noří a lidu běd je k žalu jen a trudu!“ Snu hrůzou barbar na loži se zmítá, jak hvězdný její zrak naň s výtkou hledí v hoři. – Den nad Římem zas volným k jitru svítá. V.
Týž: Věk minul potom. Den se zoří Páně a Paschál i sbor kněží chvály jitřní pěje. Zpěv nadšený se vzdouvá hymnů na peřeje, v jich zátopě ctný papež kloní skráně. Duch ve snu vede k appijské jej bráně. Kde tmou vchod v katakomby Praetestata zeje, tam bílá postava se v slunci mlhou chvěje a závan strun jak zněl by z dálné pláně. 266 „Kam nyní do tmy krok tě vede, paní?“ „Dům v sutinách, jenž útulkem byl hladu.“ „Jej zbuduji; jen kde, mně pokyň dlaní.“ „Tam zbuduj chrám, kde břečťan jen se vije.“ „Tvých poklad ostatků tam v oltář kladu.“ „Ó Pastýři, jsem chudá Cecilie.“ Sen minul... Nad konfessí Petrovou jas ranní. Sen klamem není, ni tuch na záhadu. Dvou sborů chrámem jásá plná harmonie. VI.
Je ticho. Oltář odlámán a zbořen. Viz, v nitru tmavém týří rakev cypřišová, jež v náručí svém vonném tělo svaté chováchová. Žas, ticho. Kde kdo, do modlitby vnořen. Hruď tlumí dech, ret mlkne u vin strachu. Lze slastnou váhati zde bázní ku pokleku, kde náhle budí den sen cudný dlouhých věků a hříchů vzdech v pel dýchne svatých prachů? Van křídel tušených, dech ticha šumí: to anděl chvátá k ochraně jí znovu, co druhdy hlídal její sny a dumy. 267 Vstal kardinál a líbá rakev suchou. Sám chvějnou rukou závoru sňal z kovu a pokleká, v děk nad svých proseb tuchou. VII.
Antifona mlčení z úst pěvců: „Ó lilíelilie, kde vane dech tvůj vonný, sníh bělí ráje luh, krev růží plá mu z niv, – zde svadlou lodyhou tlí cudné údy ony, květ Jericha jimž není klam, ni div! Ó pěvkyně, v nás bolů kvílí stony, kde s písní oddanou ty v spár šla netvorů. Jak rád by jásot bouřil varhany a zvony, žas kdyby nevelel jen němou pokoru!“ * Vrou z varhan zvuků prameny a zdroje, proud kvapí slapy, záplavy se vinou, vln pádem veletok hřmí ozvěn do příboje. Bouř zvonů duní ulic nad hlubinou, den hlaholí, s tmou dávné slaví boje a hymny dnů v den pod oblaky plynou. VIII.
Sochař Stefano Maderno: Lze zkoumavě se tknout i stínu těla Té, jež i pohledům se v nachu studu rděla? Má dlaň se chví, ač vodou svatou očistěna... 268 Hle, rakev zelenou je látkou vyložena, již lodyh spleť a květy rudé protkávají. Jak cudné údy ty rouch cudných řasy tají a po nich brokátu mží zlatých vzorků měna! Jí s hlavy sklonu dlouhý závoj splývá, k snům hlavu mdlou jak do fial by vesny kladla, jichž květ ni barva věky nepovadla. Jen drsné oplecí prach pleti skrývá. Na pravý bok se mdlobně hroutí tělo, páž napjata, dlaň k dlani na kolenou, k dnu rakve v ostychu lne tvář i čelo. Proč hlava svatá na hruď nachýlena? Tak o mdlobách tři dny – a bílou plenou tři pruhy meče stírala Jí žena, než Pán dal v Edenu jí dvojí vínek věna. Mně promiň, Svatá, pohledy a slovo nudné – tak z ruky mé znej v mramoru věk ostatky Tvé cudné. IX.
Malíř Francesco Vanni: Lid plní chrám, vchod chrámu pln je lidu, kol rakve na kolenou zádavou se tlačí, vždyť lásku k nim zjev mrtvé Světice jim značí, jež blažila svou láskou trudných bídu. Dnem dýchá z rakve balsamická vůně. To lilie tam sní, kol s růží krokus hoří a viol stud v stín hořký vavřínu se noří. Ráj květův úctou vadne v rakve tichém lůně. 269 Ruch zástupů... Mne mráz tu jímá v klidu, jenž na pokleku dlaně k čelu spínám: zjev jasný tane v snů mi bájném vidu. Jmen kletba neznámých, v nichž touha slávy stůně! Van ducha vzývám... Lkám a tuchou sinám: Teď ruku vztáhnu palmy po koruně? X.
Jeptišky kláštera Sv. Pavla v Miláně: Ó sestry, vizte, pustnou smutné sady, kde stezky, žloutne opadalé listí, vlá větvemi jen větrů hvizd a svistí – smích nad odranou zdobou jarní vnady. Svět nemá květů... Rouch my tkáme květy, jež na údy ctné Světice tam přilnou: ta pohrdla myrt mládí zdobou mylnou a nyní hvězdné otvírá nám světy. Kmen zahrad našich vonné dřevo dodal, by dřímala v něm sladce věky příští – to pevnou dřeň, již marně červ by hlodal. Co pod stromy tu svatě my kdy snili, co s rtů nám druhdy písní tady prýští, kéž sny a písně ty se v rakvi u ní skryly! 270 XI.
Den září jesenní a sady v Borgo, Trastevere jen hoří pod pocely vlažných jeho svitů, dni hlahol zvonů jásá bouřně ku blankytu, lid po ulicích. Svatý Otec se z Vatikánu bere. Mše slavné nádhery dnes v basilice Paschálově: dým kadidla se vzdouvá, zvuky varhan pějí a papeži se v očích perly slzí chvějí, když kladou světici v hrob nový k spánku vnově. Řad kardinálů, prelátů a kněží; tlum šlechtičen, dav rytířů, sbor dětí; lid v tísni drží gardy Švýcarů jen stěží. Pér pštrosích oblak cloní nosítka, v gard pýše velekněz pod tiarou k davu pestré změti teď zvedá ruku, žehná Urbi et Orbi s výše. XII.
Fr. Vanni před svým dokončeným obrazem sv. Cecilie: Skon Světice: Sní bílém na mramoru a něžné údy tonou v květech zlatohlavu, skráň cudná v závojů vln lichotných sní splavu. Mír po bolu, sníh – tváře zhaslých zorů. Tři paní vážné v soucitu a bolu krev ran jí kmentem jemným s úctou utírají. Kde roucha nasáklá jich tklivá péče stají? Viz urnu zlatou s laurem do okolu. 271 Stín vzadu tlumený, jak tál by v plochu hluchou. Jat něhou bolestnou, tam chmurně bdí a střeží klid Mrtvé přísný anděl, halen v zářném nachu. Sklon řas mu hrůznou zachvívá se tuchou: Jen vzhled a vzdech – sklán u nohou Jí leží a blahem slz mře bez perutí vzmachu... 272