ROH.

ROH.
Zvuk rohu ze sloni se od hor chvěje a láme o hrad bílých stěn – – Noc pod lunou. A do peřeje jí svitů bledých touhou pěje roh bílý, kvílí Jaa paní hradu budí sen. deJde na pavlan a naslouchá a bád ábádá, co nocí vlá z těch divných sloh. Vlas hlavy volný zlato spřádá jí v roucha běl, co tucha skládá i slova, znova čím plesá, lká a hrozí roh. „Ó paní má, tvůj choť plul mořem blíže a pouští písku putoval, kde na obranu Země kříže meč tasit velel nebes kníže, krev Iítilíti, mýti pak v Jordanu vin rmut a žal. Již rány zhojeny, ni viny není. Zas domů Pán mi pokynul. Ač v bouřném živlů burácení sláň pod lodí se zlobou pění, Bůh se mnou! Temnou i nocí jist já k břehu plul. Dík jemu v modlitbách! Však nepoklekal jsem v cizí vlasti k povděku, 61 jen o domov se v touhách lekal – – Bych jasný den a zoru čekal zde doma, rtoma lnu k rodné půdě v pokleku. Jsem doma opět, po bojích a trudu, kde svatá země otčiny! Jsem doma, dní svých po osudu i tichý hrob kde žehnat budu! Kam vidím, klidím a síti budu pro syny! Co čeká as tu po dlouhých však létech můj čistý štít a hrdý znak? Sní v bohatých mé luhy květech – chví lásky dech se na tvých retech? V dní mihu z jihu zval návrat můj tvůj slzný zrak? Slyš, čarovný zvuk temný mého rohu jak dálných kleteb vanutí! Kde žena manželu i Bohu snad nevěrna cti pod úlohu – mstí zlobu k hrobu, roh k vyznání ji donutí!“ Tiš před bouří vlá po noci a tuchne. Hrom bez blesku ji rozeklál: roh zuní, duní, umlká a hluchne, stesk, třesk – div peklo nevybuchne, a v lomu hromu řev kletby nese ozvuk dál – – 62 Až ticho, ticho. Háje oněměly, skal z ozvěn sipí zmijí syk. Žel rosy kane po krůpějích, až květ se láme tíží jejich, noc tichá vzdychá a dálka tlumí pláč a vzlyk... Jde z háje pěší, na boku roh bílý a brůnu veda za sebou. Tam v dálkách bílá paní chýlí se nad propastí skal a kvílí, ač v šeru věru jen andělskou plá velebou. „Až k zemi svaté, odtud ku domovu, kde láska zradu nehostí, Bůh pro slzu kde touhy znovu by odvalil i kámen rovu – nač tedy zvědy, když ani tucha věčnosti? Nač pouti tam, kdes nepoznal, že věky plá lásky víra nad hroby, že krásny jsou i rozluk vděky: vzlet touhy světu na útěky ráj vídá, hlídá v snech cudných svaté siroby! Co čas, co chvíle? Kmit – co rosa hlásí, kdy slunce vzplane nad nivou! Co život plní divem krásy, i duši světí slzou spásy, že vzkvétá, vzlétá duh cestou k blahu zářivou! 63 By méně bylo blaha pod hvězdami, vel, umru touhy odvahou! Kam nad života toužím klamy, jest touha vítěz! Rohu hrami znám z touh se čistých, pnu rámě k nebi přísahou – –“ NeNe, bílý oblak s pavlanu se kloní v pád do propasti pod hradem – – Jen na kůň! Ostruhy v děs koni, křes jisker od podkov se roní, roh puknul, zmlknul msty trestným do skal dopadem. Co údolem to lká, kde propast zeje? Tlum z hradu žen, jich kvil a sten... Svit měsíce se hrůzou chvěje, kam jezdec pádí bez naděje a šílí, kvílí, leč nebudí již paní sen. 64