AMEN.

AMEN.
Pan hrabě Shrewsbury klobouk sňal, pan Kent jej na hlavě ponechal, a na křesle opřena rovně tkví paní v kruhu sluh plačících, jen smrtelnou oddanost na lících – – Čtou ortel Stuartovně. „Královno Marie, na úskok nyní ti k volnosti váhá krok jen přes práh a po schodech dolů? Dáš bílý tam šáteček na oči – klid srdce, ač hlava poskočí, a nebude, nebude bolu.“ „Mylorde Shrewsbury, k Bohu duch splatiti chvátá již viny dluh, kde na mně kdy která lpěla. Však na tyto modlitby přísahám: tvé královny o život nástrahám já nechtěla kynem ni čela! „Jsou papistů blud a hříchů svod tvé modlící knížky; jen ohni vhod!“ pan Kent se bouří vztekle. „Pryč mnich a římská suttana! Já našeho vedu sem děkana, bys nesmahla za blud svůj v pekle!“ Stuartovna klidně dí: „Kdo dědí nebe, nedědí, vím z učení víry svojí. 299 Ni nad hrobem měniti nebudu, co těchou mi bylo dní ve trudu a povede k spásy mě zdroji. Prosbu mám, pánové, poslední: Můj služný lid k popravě dohlédni, že umírám u víře rodné, pak ve Francii hostinné nechť ubohé tělo mé spočine; tam pokoj měj soudného do dne.“ Zní umíráček posupně, co královna stupeň se stupně jde přízemí do dvorany. Nač atlas a samet a hermelín? když plíží se za tebou temný stín, ne věrný stín jen Kennedy Jany... Kam naposled oko ti pátrá ven? Den únorový mlhou zavalen, síň černými sukny se halí, kde na podlaze jí zvýšené ční kati dva – sochy kamene, v tmě příkrovů špalek je znalý. V modlitbách tichých snímá plášť královna Marie. Hněv a zášť, či soucit – slov vtíravých domluvy vnuká? Svou děkan jí útěchu vnucuje: „Jen s naší kdo vírou na smrt se hotuje, v ráj vede jej andělů ruka! Nač, paní, ta modla, ten kříž vám ve dlani? Co papežských modliteb šepot a vzdychání? 300 V též religí – jak má se královna modlí – vy za viny své proč nejdete před Boha, by usmál se on i obloha, že věrou jste v něho se shodly?“ Královna Marie pohledem promíjí, s hrdla si okruží sama již odvíjí, s modlitbou svojí u špalku kleká, oči si váže bělostným šátečkem. Chví tlumené vzlyky dvořanstva rtem, pan hrabě Shrewsbury čeká: „Ctná královno, prosím v ostychu: mně modlitbu aspoň dovolte po tichu, i odpustíc, co úřad mi velí.“ Svou duši už Bohu poroučí Marie, líc hrabě Shrewsbury dlaní si pokryje, dva blesky – – A hlava se od trupu dělí. Kat s poklonou hlásaje do světa: „Ať žije královna Alžběta!“ sám omdlévá pochopu v objetí ramen. A volá pan děkan: „Nechť pod vinou jí nepřátelé všichni takto zahynou!“ Kent nadšeně hřímá: „Amen!“ Pan Shrewsbury, oči ku nebi: „Kat královnu paní tak velebí, jak soudní mu káží tu zvyky. Však, doktore písem, kdo Kristův kněz, ne kletbou zem burcuj, zva duše do nebes...“ Kol mrtvoly pláč a vzlyky. 301