STARÁ PLAKETA Z A. D. 1547.
VivltVivit post funera virtus.
Mdlá stříbra šeď... Zda šlechtična či patricijka bohatá?
Skráň – měkký baret s perlovci, dlaň pevně k hrudi upjata.
Tvář mladá, ale truchle vážná, jemných rysů mateřských,
ret – znal snad tklivé dobra úsměvy, však nikdy jasný smích.
V rouch tuhé zálomy se tulí zimomřivý štíhlý chrt
a za ní článkované kůstky prstů vzpíná kostra Smrt.
Kříž prostý, klekátko. Však neklečí, jen stojí paní ta,
stisk dlaní zrnka páteře ač nevolky jí počítá.
Kam na modlitbách nevědomky utkvěl její smutný zrak?
Co ona svíce ohořelá, u nohou ten puklý znak?
Jest rodu poslední to sirota? Či vdova? Choť a syn
jí hrobem urván, ona sama hledá u nich odpočin?
A nyní z okna hradní kaple hledí ven a po kraji,
jí po plném než létě planém mlhy rubáš utkají,
až nad Labem se vzedmou těžce v listopadu sychravém,
dech zalknou jí, by mlknul ston i v mladém srdci bolavém?
Teď léto dosud. Vedry plane do daleka tichý dol,
jak pod únavnou dřímotou. Žeň chudá dávno do stodol.
Žluť plavá holých strnisek jak pod náplavy hlinitě
se kalí už, kde klasy dříve zlatem plály očitě.
302
Kde skřivan jásal ku blankytu, kosy žitem šuměly,
ni o dožinkách lidé letos hlasů zpěvných neměli.
Kde brázdu novou oraninou naschvál mělko táhne pluh,
jam nedotknout se z jarní vojny – z hlíny páchne krve puch.
Jen krákot vran hod hnilob hlásí, jak jdou v patách oráči,
a černý shluk a kruh jich mrakem k horám až se zatáčí.
Pne témě do vysoka jasna klidný v dálkách oblouk hor,
kdež tady Bellona se rvala, kudy teď se toulá mor.
Jde slunnou zemí rána morová, stín černých přízraků,
ač nad ní plynou slavným mírem kupy bílých oblaků,
jak vzduté bílé korouhve a sněžná roucha andělů,
co nad zemí se objímají v blahém lásky pocelu,
pnou bílá křídla osluněná, vanem volných perutí
výš, výše vanou nad rmut země – – Ocelí však okutí
rvou s kletbou, plení, vraždí, pálí lidé bratry, druha druh,
by slovo Páně žilo věky... na štítech a třásni stuh,
kam strana nad stranou je ryje, do hedvábí vyšívá
jen záminkou a zámluvou zlob, svád a vášní přediva!
Jdou nebem oblaky a stanou. Tamo vrhnou lehký stín;
zas jinde světlo plným proudem na kraj kane od výšin.
A na hluboku, daleku, hor strážných k městu v úpatí
strou tenký závoj modravý, až tone dřímnou závrati.závratí.
Proud Labe pod ním nehnutě jsmejme v olovo se tuhnouti,
kol dvojmou řadu topolů žal staví dlouhé na pouti,
303
a blízké chlumy zelené skráň hustých lesů zachmuří.
Hnul oblak sebou – zlatě srší domy, hradby, cimbuří.
Kde táhlou vlnou s rovinou hor povlovný se snoubí spád.spád,
mží vápnitě věž církvičky, jak vybělený kostnic hnát.
Jdou, strou se, kupí oblaky, jim slunce zlatí lemů sníhsníh,
čas věstí trvalý... Už nebuď zhoubných bouří posledních...
Už bouře po veliké noci v druhou dubna neděli –
jak její letmý blesk a hrom jí na paměti utkvěly!
Byl krátký boj, jen čepely se skřížily – jen ráz a kmit –
jest jeden vítěz, druhý padlý. Jásot tam, tu mrtvol klid.
Choť její mroucí na kůň vsazen od přátel a věrných sluh –
spí u onoho kostelíka. Milostiv buď duši Bůh!
On také v nové religii vzácnější jen vida květ,
choť mladou vodil v nové sbory, nové víry na přezvěd,
co vírou jí, on pověrou zval; láskání, hned úsměch měl,
slz nedbal tklivých v očích věrných, daných slibů nepomněl.
Ač manželské byl péče dbalý, jak je milost pojila,
proč jednou láskou spolná srdce pouze víra dvojila?
Byl šťastnější on pravdou novou, lepší byl i boží svět,
když nejvěrnější srdce k němu hlodal z obav žalu hnět?
Což také její plebán starý nežaluje: Blízko Pán! –
svět konci blíže, neb je ve zlu hříchy k pádu podhlodán?
304
Svár, nepokoj i těl i duší. Věštci pravdy nepraví
jen kacířstvím a klamů bludy pravdu boží ohaví.
Svět nepřijímá lásku Boží, kupí viny na chyby,
ač mnoho věrných srdcí lká, jež zákon Páně oblíbí.
Žel, kněžikněží! Běda, bratří hříšní! Pro hříchy jich bludové
a kacířstva jsou velká vznikla. S hlavou choří údové.
A bez ornátu zdob, kde nové religie kazatel,
jsou kde kdo z kůrů andělských a beze jha i hříšných těl?
Kdo pán, dře chudinu a loupí, pije krev, jí mozoly,
ač napájí a krmí jinak příští červů mrtvoly,
štve na roboty bezprávné a tuhou berní ukládá,
rve odúmrť i sirotečkům statky bez práv popadá –
nač toto vše? Měj nápoj drahý, víno silné! Z hustých piv
a tučnými a kořennými by byl jídly syt a živ.
Své, cizí projed, v rejtharství se dává, kvalty, loupeže,
sám odrán na lýko, i sedláčka co vrbu ořeže.
Kdy sněmují a rokují a namlouvají k jednotě,
jen každý na svou mísku táhne, jiný hladuj o psotě!
Co nezvolností, půhonů a soudů! Smlouva – zrada, svár.
Zde měří na sněmu a nezdrží a brousí v nově spár.
Meč kují, brousí, kalí střely, natahují lučiště –
ej, dýmá satan, na duše si pekla plete chvostiště.
Ó křesťané, ó křesťané, jen pohané jste pokřtění!
Jen zbraň, jen prach, jen houfnice! Brat bratra s láskou necení.
305
V nic blahozvěstí osmero. Řkou: umění jen sedmerá!
Když není lásky, život zlo. A umy – k zlu běd zástěra.
Kde spása z nich? Což nutí z hesla k víře své, co pán a kraj,
a nikoli, jak volá Kristus! K němu! Svět i haň i laj!
Hlas stařecký jak teď by mluvil k paní hradu v myšlénkách.
Jí z víry živé za čin lásky žehná lid i krov i práh,
kdy sama nešťastna, by aspoň chléb měl robotníka chlap,
jak vojna vzala zrno k setbě, bez dobytka stáj, pust žlab.
Jí ku blahu a věčné spáse pouť-li vede necestná,
když Pán jí dlí vždy na paměti, žen vzor – Matka Bolestná?
Mžik pomyšlení... Také jí byl Velký pátek, v hodině,
kdy dítě pohrobek jí chladlo siré vdově na klíně.
Dlaň k očím zvedá paní hradu, prudký pláč jí lomcuje:
zde kámen náhrobní co dlaň a pod ním dítě nocuje,
co v lokty se jí netulilo – jeho dní tak na málo –
jež jména matky nepřeneslo a nikdy se nesmálo.
Jak objímá ten kámen bílý, stín i za ní pokleknul,
jak dlažbou chřestí růženec – jak kostlivec by prsty mnul.
A venku nebem oblaky se sunou bílé, bělostné,
zem přeletavý stín a jas. Kde ráje pohostné?
306