ŠVÉDSKÝ TRUŇK.

ŠVÉDSKÝ TRUŇK. 1640.
Ach ty český sedláčku, otloukaná hlavo, jak ti jí též točili na levo i pravo! Jednuška, či lutryjan, nebo brášek sprostný, jak tvůj pán, ty také věř, pak jdi k nebi, k peklu měř, jen se dři! – jsi cnostný. Nejdříve ti u Lipan páni vzali tipec, poté s městy trp a mlč, mluv, kdy lehtá skřipec. Páni s králem v mumraje – vari stranou, cháme! Za to z muzik naposled pod bohatou selský hřbet výsluhou se láme... Vyzvoníme ji, s hor k nám bouřka-li se hrne, ale host-li odtamtud, hřeb i ve zdi trne! Ovázaná hlavičko, stonánku ty český, to je Švejda felčar jen, odvine ti hlavu z plen, drž jen, drž ji hezky! 307 Na rány ti lékuje, mluví slovo Boží: Lazar spí... Ba zatím lež, než on lup si složí! Nač ty knihy, pergament, papeženské bludy? Zlato, sochy, obrazyobrazy, hlízy morní nákazy a zla na popudy! Jedou, táhnou od Prahy, na Mělníku staví. Neděle, den Páně dnes, však jen lenoch slaví! Vozy plny pod šperloch kořisti a lupu, padá potah. Na přípřež, sedláče, a hajdy, spěš, pomoz na ústupu! Hradby města skopali, brány vysekali, červeným se kohoutem mlýn a sýpka vzňaly. Na lodi a přes Labe. Pálí zas i lodi, rejthar, lancknecht, kůň a vůz k Žatecku, jak mračno hrůz! A sám zlý je vodí. K noclehu kam zapadnou, Sodoma tam holá, až tu nářek do noci 308 o mstu nebe volá. Na cizí tu kvasí řád, chlévy místo jatek, spáleništěm ráno ves, kdo se bránil – na závěs na strom křižovatek. Den a noc a noc a den kolikátý asi? Sedlák s nimi na přípřež div si nerve vlasy: Teď jsou jarní semena, on se toulá světem! Z čeho bude na rok živ a kdo půjčí na osiv aspoň doma dětem? K podvečeru v podálí velká ves se bělá. Ochraň Bůh! – k ní vzduchem kříž obryšt na smích dělá. Nevyschlými cestami pomalu a blíže. Sedlák hlavu v ramenou. Ať hrá Švejda honěnou – kdo mě lýky víže? U rychtářů mráz a třas z náhlých návštěvníků, kdo muž – pod stráž krýgsmanů, z komor – plno křiku. Hladný Švejda čenichá v komíně a peci, 309 láme víka u truhel, klepá na zdi – Bohu žel, vše jsou berné věci! Sedlák s koni ve stáji u žlabu a jeslí, na chvíli dbá k útěku, Jenom jest-li, jest-li... Za tmy noci spitý hlas od prahu mu velí a pěst hromská na pohroz: „Do světnice slámy nos – pečeni chci k zelí!“ Půjdou spat už ďábli ti, není peřin dosti, vytopí si nadto pec k ohni opilosti? Přípřežníček otepi do jizbice vleče – Ký to ryčný skřek a smích, koho v kruhu knechtů zlých padoucí rvou křeče? Rychtář v poutech na zemi. Chodidla mu solí drábi bosá namnuli – nebolí a bolí: ovci, hloupé hovádko, uvázali blíže; věrná ovce beze lstí do lehtavých bolestí líže sůl a líže. 310 Rychtář svíjí se, ni červ, křiví tvář a šklebí – kde prý chová zlaťáky, v zemi, na půnebí? V druhém koutě rychtářka, palce na mušketě: žoldák tiskne jazýčky a krev tryskne z pánvičky, slzy s očí tetě. Uzené a máslo, chléb a co v peci skryto, vyloupili, shltli už, a zas jinak hbito. Rychtáře a rychtářku v kozelci tam vrhli. „Slámu v pec! Louč! Zatop jím, ať chutnají pekla dým!“ na sedláčka trhli. Chudera... Tkví jako sloup, pouze oči zvedne. Drábů zrak – smoud, temný žár, jeho – nebe ve dne. „Snad jsme, páni, křesťané. A dí zákon Páně – –“ Halas, hrom: „Ctný sedláčku, švejdskou poznej omáčku, k písma suché bláně! Neviňátko nekřtěné, však už my tě křtíme! Jednuška’s? My lépe v tom: 311 pijeme, když jíme! ĆechČech – a věrný císařský! My vám za obejdu, ač tvé hájci patrie, v děk jen rvouce, co čí je! Truňk ty chutnej Švejdů!“ Na tmavý dvůr odvlečen, ač se pne a proučí, na hnůj hozen v provazech, kolem drábi s loučí: v ústa roubík vetknuli, chlap kat hnojnou jíchu – milosrdný marketán – dojačkou mu leje v chřtán, pánům knechtům k smíchu. „Andělíčky polýká, kalnou hnojku zvrací, koho zastal, s nimi sem, ať jsou rovně tací! Topme je jak koťata, otravme je hnojem české země lvíčata – nač je jinak bohata, nám buď zlata zdrojem!“ Rozvázaných odešli, zbednili se v statku, k okenicím závory – kdo ví, nač to v zmatku... Chám se k ránu umyje, rychtář slíbá babu – 312 ještě koně vyčeší! Jiskry hněvu nekřeší oči těchhle rabů... O půl noci do polí sedlák vede koně, opatrně, bez podkov; měkko na průhoně – – Z rána až má zdraná ves splanout Švejdů víchem? Rychtář hněv a obava – Šlehla ohně záplava, hučí noci tichem. 313