V NEPAMĚTI.

V NEPAMĚTI. 1376.
Ne vůlí velký ten, kdo kotví ve přístavu, když lodí poslušnou vln zdeptal bouřnou vřavu, leč více ten – ač nyní vod jej urval nával – kdo s klidnou odvahou nám život v oběť dával. Já Juan Fernandez de Heredia prosím – ač jako prior tvůj a Johannitů nosím kříž pokorně, leč bratru poroučeti mohu – piš takto paměť mou: Byl hrd jen na úlohu, v Řím Otce svatého kdys veda z Avignonu, a Pánu děkuje, že zdařil cestu onu. Mně větu jedinou! Však slávy do koruny list vavřínu měj od nás mužný biskup z Luni. Řím dlouho opuštěn, lká Italie k otci. I spěchal Urban Pátý církvi ku pomoci, však opět svár jej vítá, zloba, plen a stony, že nevděky štván vrací ku břehům se Rhony a žalem umírá. Kam položiti hlavu, kde buď jí lehčeji běd tížných za únavu, i dobrotivé zemi aby měla blíže? Tam bude hrob, leč není tiary, ni kříže. Jak vadily by nebi palácové krovy, kde mlknou v komnatách i výstrahy té vdovy: „Tam navrátě se, umřeš!“ do bratrova domu dal donésti se, do sadu již holých stromů, kde v chýži zahradní a na chudobném loži svou čekal smrt a soud a milosrdí Boží. Jen vetchá říza z otce Benedikta řádu, v níž chodil jako mnich, než ujal církve vládu, 195 již údy halí tuhnoucí. Kříž tiskne k hrudi. A otevřenou síňkou bohatí a chudí, mnich, kněz a kardinál, pán, měšťan, lid se tlačí, kde soucitným jich slzám papež mroucí značí už bez výmluvných slov, jak velikost je ničím. Van větrů zimavých hne pavučiny smýčím mu nad hlavou..hlavou... „Kam jdeš, tam umřeš!“ slova věstná mu nejsou děs. Kam nyní, není dráha scestná. To jisté proroctví ctná Brigitta mu děla, ta žena severu a bílého vždy čela, jak lnul by na něm sníh té dálné vlasti její; sen v očích nebeských, klid v chladném obličeji, přec tolik lásky v ní! Žebrala v Paneperně a chudým dělila almužny svaté věrně, vždy dárky líbajíc, co do rukou jí padly, i chudé celujíc, když ruce její kladly dar vymodlený na cizích i dary vlastní v dlaň bídy; tak Řím ochudlý svou láskou šťastní! Co nadšení v té vdově Ulfa Gudmarsona, by nebyla měst vdovou slavná druhdy Roma, ni kámen na kameni aby nelkal k nebi, že papež sám si kuje do rakve již hřeby! Kdys měla vidění. Hlas duněl: „Slyš mě, ženo!“ jí s oblaku. Co jí tam duchem pověděno, když váhal kardinál kněz Roger Beaufort říci pak od ní papeži, šla sama s pevnou lící jej varovat, by nepoutal se do zajetí, kde žal a výčitky a smrt má utrpěti. Ó Montefiascone, Urban tam byl hluchý! Zde tobě, Avignone, pravdou, tam co tuchy. Pak Řehoř Jedenáctý církve lodivodou i skálou zároveň, kam dále vody hlodou. 196 Hlas opět volá, zve, lká, zapřísahá, touží, jak Kateřina Sieny se do modlitby hrouží a jasným vidí pohledem k dni budoucímu, až Svatý Otec odhodlal se navrátiti Římu. Já ku přeplavě moře galér velitelem k cti rhodských rytířů. Již v četném tlumu skvělém loď Provence a Španěl, Genue a Pisy a Neapole, Rhodu, ode břehů mizí kde truchlí Francie, Řím v ústrety ač plesá. Řiď loď, měj pozor vod, hleď vpřed i na nebesa, – byl Svatý Otec požehnal ty pláně vodní, však jest už podzim vrtkavý – den klidný po dni my dopluli až do Genue. Tam na odjezdu jak neblahou by věstně uhodnul nám hvězdu, pan biskup z Luni ode dvora papežova se loučí nevlídně. Co za úmysly chová, či plaché nedají dál obavy mu plouti? I Svatý Otec tomu bolestně se rmoutí: „Vol, synu, pevninu, co já tu věřím vodám. Svou kořist moře chtěj, já oddaně se podám jak Jonáš kající, kdo uzná vinu na mně, ač Bohu modlím se: Blud nevoď krok můj klamně. Jen k Pánu ruku pnu i za vichru, vln víru. Tys odsoudil mě, vidím. Jdi, měj pocel míru i s nehodného Petra úst. Již ave, vale!“ Pan biskup mračný mlčel dosud vytrvale. Jak před papežem dvorně na kolenou klečí a béře polibek – tvář stáhla se mu křečí a vráska zhyzdila mu krásné mužné čelo. My mnili: Hněvy v něm a k výbuchu to vřelo, jak lapenému pirátu, když v poutech mlčí, ač k hryzu lomcuje zlá povaha jím vlčí; to sketa, Jidáš bázně, Jonáš bez proroka! 197 V tom taje tklivě tváře tvrdý tah – a z oka slz kane valný proud, ač on se hanbí za ně. Muž přemáhavě tu jak dítě štká – – Kde ku obraně jen slovo omluvou? Blíž podlahou se vláčí a na klín Otci svatému skráň tulí v pláči... Jsou ovšem muži skalou, ač v nich srdce tklivé. Cit křesej z nich, jak Mojžíš pramen vody živé... Nás teskných údivů jen těžké slovo zbaví, co biskup s námahou a kleslým hlasem praví, jak za cit by a zbožné úmysly se styděl. Nám bouře hrozí prý. Kde, jak a kdy co viděl? Ne v noci bludných snech! Sám seděl na palubě. Kdes úporně jak červ by v pevném hlodal dubě, zvuk vnímá tlumený; leč dubem tím jest hlava, v níž bolest vrývavá mu dlube zlá a dravá, že pohleděl cize kolkolem. A v tom vidí loď v troskách, jen sebe tonouti... Dlaní klidí si s očí obraz mátožný – – A vidí jiný – sám bez obrany tona moře do hlubiny –: loď papežova volně kymácí se bouří, vře pod ní náraz vln a nad ní mrak se chmouří, až potom klidně kotví u Ostie břehu. Dva letmé úkazy v dvou blesků hluchém šlehu, ač pouze v plavém přísvitu a bledě siném... Ty biskupovi byly povelem a kynem. Slib učinil: Bůh přijmi jeho smrt a moře měj tělo jeho k oběti, vod po prostoře pluj Svatý otec jistě do věčného města! Chtěl tajně na loď jinou vsednouti, by cesta – co jemu k záhubě – nám všechněm byla k blahu, a s námi se jen loučil u věčnosti prahu, jenž pod ním kolísá. Jen hanby podezření jej nutí k doznání, v déšť slz mrak obav mění. 198 Však propustiti jej se zdráhá Otec svatý. Kněz biskup domluvou, ni prosbou nedojatý chce Bohu státi ve slibu, ať Leviathan už vody bouří od hlubin, rve mraky Satan, ať mocné vichory stan nebes na cár derou, a blesky bičují ran metlou tisícerou v tmách mraků zlobné obludy nad vzdutou vlnou, hnou základy se hor a živly zhoubou klnou, ať Věčný hromy burácí a s oblak chvěje hlas mluvy jeho úžasný, kde propast zeje vod prameny se pohnou, sloupy pevnin třesou – i na perutích mraků Cherubi Jej nesou, Bůh jenom rukou pokyna, hned tiší vřavu, loď pod ochranou Jeho míří do přístavu. Kde víry pěn však tichnou nade troskou hluše, vstříc anděl ruku podává a vzhůru vede duše! Já na bezpečnou biskupa dav brigantinu – ven kotvy! plachty směr! – již ku odjezdu kynu. Dech větru, šelest plachet. Lodi vpřed se hnuly. Pan biskup v brokátu a s berlou pod infulí na přídě nové brigantiny pevně stojí, dlaň na hrudi. Pluj! – není živlům k boji. Mrak nikde zlověstný. Jdou lodi naše k jihu, břeh v levo k dohledu a snadno ku dostihu, kdy číhala by bouře snad. Kde nebezpečí? Jen očím nezvyklým a zbožných obav řeči. Ač vodám uvyklý, já přec byl tehdy v bludu. Jen den, směr obrátil se větrů nepobudů: jak supající psi k nám hnaly mraků stáda, z nichž bouře vichorná nám padla v bok i záda. Velekněz Řehoř klečí v lodi na kolenou, my plachty vineme, vod šleháni už pěnou, 199 jen bujné brigantině křídla neklesají, jak plachty nadouvá. Tak labutě si hrají hrou vábně velebnou kdes v tichu vodojemů, kde kvetou lekníny vod u stojatých lemu – však tady bouře vír! Roh hlásný povel zvučí – též plachty svinuli. Van duje stále prudší, loď kostra dřev, mříž lan – jen harcuje a těká, jak hbitým trupem lehkým po vodách se smeká, hned plyne houpavě, chlum sjíždí, stoupá, řeže vln čeřeny a brázdy kýlem kuté spěže, v lan kotouči co biskup stoje u stožáru pěl žalmy mohutné dvou živlů hře a sváru. Nás prudký vichor šlehá, dme se vlnobití. Jak buran tepe nás a spoustou vod se řítí, loď kolísá se, zmítá, tane nad propastí, co tamo břehy skal jsou nástrahy a pasti. Skok vln jak černých obrů s hlavou kučeravou nás obemknou-li, mrští tamto patou hravou – dřev puklých náraz lomozný, a trosky tonou... Tma, tma a tma... Tak bylo s brigantinou onou – Když bouře k ústupu pak mlkla, mraků vlání, my loď už nezočili tichnoucí vod plání. Pan biskup z Luni za nás obětován moři, by satan za návrat se nemstil na Řehoři... Dne západ krvácel, jak na podzimu bývá, kde v kupách mrakavých pruh světla rudý stlívá a člověk v hrůzách mní: tak od Edenu prahu meč výstrah šlehal ohnivý k hor temných svahu, kde Adam hledal domova a k zemi padal – – Ctný papež Řehoř Jedenáctý ruce skládal nad utichlými vodami, pěl exequie, kde z Luni biskupa dno hlubiny as kryje. 200 Kdy z Egypta Bůh vedl národ Israele, zpět moře couvlo, Jordán obrátil se cele – a papež věrné duše při návratu tratí... Ne pýchou jméno mé se v knihách řádu zlatí, kdež jméno biskupovo neznámo... Jsou svatí již obětí svých životůživotů, chrám Kristův drží a jmény skromně tonou v nepaměti strži. 201