FRANTIŠEK Z ASSISI.

František Leubner

FRANTIŠEK Z ASSISI. Pauper et humilis. Voce mea...
Toť úděl Tvůj: Cit, soulad se přírodou, sklon lásky k člověku, let v propast lásky k Bohu, jež modlitbou Tě vznáší nad oblohu, zde mluví Tobě ohněm nadšení, slz vodou. A trpěti? Jest noc dni mému škodou? Lkát vigilie, hymnu svátků pěti mohu, klas chudý sbírat, klást jej k dobra stohu, ať živí skřivany, ať v něm i myšky hlodou. Niv duší vypráhlých i své se děsím neúrodou, však plakal Kristus, po něm Ty, jda vnově na úlohu, květ vynutit i trnitému hlohu: ať voní podle cest a Tebe trny bodou! Kde rozpor, sklonit u pokoře hlavu, kde nevděk na Tě kámen vrhne v smíchu, být věštcem Lásky bědnému vždy davu. Zřím Tebe, otče, za večera v tichu, kdy vane ode rtů a z věží duní Ave a rosa kane květům do kalichu. Dík za život a za žní zpěvy smavé, dík za bol – bratra – bez něho svět sirotě byl pustý – dík za sestru mou smrt. Sen vede v hroby tmavé, vzdech s Tebou poslední však ústa líbá v míru: Me exspectant iusti...“ 117