FRANTIŠEK Z ASSISI.
Pauper et humilis.
Voce mea...
Toť úděl Tvůj: Cit, soulad se přírodou,
sklon lásky k člověku, let v propast lásky k Bohu,
jež modlitbou Tě vznáší nad oblohu,
zde mluví Tobě ohněm nadšení, slz vodou.
A trpěti? Jest noc dni mému škodou?
Lkát vigilie, hymnu svátků pěti mohu,
klas chudý sbírat, klást jej k dobra stohu,
ať živí skřivany, ať v něm i myšky hlodou.
Niv duší vypráhlých i své se děsím neúrodou,
však plakal Kristus, po něm Ty, jda vnově na úlohu,
květ vynutit i trnitému hlohu:
ať voní podle cest a Tebe trny bodou!
Kde rozpor, sklonit u pokoře hlavu,
kde nevděk na Tě kámen vrhne v smíchu,
být věštcem Lásky bědnému vždy davu.
Zřím Tebe, otče, za večera v tichu,
kdy vane ode rtů a z věží duní Ave
a rosa kane květům do kalichu.
Dík za život a za žní zpěvy smavé,
dík za bol – bratra – bez něho svět sirotě byl pustý –
dík za sestru mou smrt. Sen vede v hroby tmavé,
vzdech s Tebou poslední však ústa líbá v míru:
„Me exspectant iusti...“
117