DO DALEKA.
Kde pod útulkem sester svah květný na zahradě,
tlum bratří mlčí dvou srdci ku poradě.
Jal smutek bratra Františka. Jen Bohu
by sloužil rád, jen Bohu, Bohu pouze!
Výš k němu vzlétat v radosti a touze,
dál od země se nésti nad oblohu,
zde nedbat dne, ni vesny květů cudných,
ni slunce zářného, kdy klesá v moře,
ni bílých oblaků, tmy stínů bludných,
ni bratří – ptáků na alvernské hoře,
ni sester – hvězd vesmíru po prostoře,
ni lásky nedbat milovaných bratří,
ni stesku Klářina, jež smutná patří,
co bratru svatému zas duši hlodá,
a hlavně nedbat neřesti a bídy,
co oči klá a do srdce jej bodá.
Svět vrakem jest; ni stěžně nemá, přídy,
a marně cílí ku přístavu spásy,
kdy s bouří vichornou a s víry hrá si,
an paže neposlouchá u kormidla.
Vrak topí se.
Kam on má k letu křídla,
ač na nich pouta? Jest to láska čistá,
jež oddech všemu v srdci jeho chystá,
a přec jej souží, tiskne k této zemi,
kde duše vlá již k Bohu perutěmi.
Duch odhoď pouta, vížící jej k hroudě!
Dbej o svou vlastní odměnu a spásu
a blaho čistých snů, by nebes krásu
zde duše tušila a jednou v soudě
119
tam nad hvězdy se touhou jasu nesla,
kde na Kristovu hruď by žhavou láskou klesla!
Ó horo ekstasí a modliteb a vzdechů,
La Verno tajemná! Tam Bohu blíže!
Tam padni s beder života mně tíže,
by duše sladkou lokala tam těchu!
Prach setřes obuvi, v snů tiché kobě
se do modlitby noř a sobě žij, jen sobě!
Co kloní skráň, dlaň vzpomínek se bílá
mu čela dotekla, mlh clony odestýlá – –
Tam jitra jiná, jiná noc se kloní,
ač tytéž hvězdy, jasněji tam planou,
z trav jiné květy dechem ráje voní,
neb rosa do nich jiná slzami se roní,
strom jinak šumí, jiný hlas tam zvěře,
jež k němu tulí se a vine u důvěře –
i zlaté červánky tam dlouho tanou,
kdež dálky u hlubin svých zvonů hranou
jen marně po nich touží v modrém šeře...
Ret nevysloví, co tam srdce cítí,
jak dojmů vzpomínkami jme se chvíti.
Dlí na té hoře požehnané v duchu:
Ni světa vzdech tam nedolétá k sluchu,
zrak nemá tuchy, co se temní dole.
Vzduch vane čistý hory po vrchole
a vírem závratným tam duši sebou béře,
kde slunce otvírá dni k ránu dvéře.
HleHle, duše chvátá onou zlatou branou,
vstříc andělé kde perutěmi vanou,
až ona vchází k Bohu hvězdošatá,
mrouc ohněm touhy, slunnou láskou vzňatá,
ač mlčí, z úst ros krůpěje jí kanou,
– dík nevýmluvný; ač pak chce i více,
120
neb do sedmera proudů hrouží se a noří,
by nepomněla těla na příkoří – –
Jest možno kdy, by plachá holubice
sny světce plašila, ač sama také
kdys do výšiny mizí podoblaké?
Dí sestra Klára bratru Františkovi:
„Můj otče, bez oddechu, bez pohovy
dbáš o jiné. A sebe nevzpomeneš?
Kde jiným nad hlavami nebe kleneš,
k snu nemášnemáš, kam bys naklonil jen hlavu.
Kým divem nedbáš nohou na únavu?
Co v bolestech ty chodíš trním tady,
by jiný krok se toulal růží sady?
Proč ruce ukrývají rouch ti řasy?
Bych neviděla dlaní mozol asi –
Ó ruce pomocné, kdes v chudých práci
vám od únav se krev a síla ztrácí!
Tvé oči od slz bolavy... Můj bratře, otče,
z vin tvých slz tolik nikdy nekanulo;
hřích cizí k pláči tě, zlo cizí hnulo.
Kam opět jdeš, k nám sotva z cesty kroče?
Zde odpočiň, jen o sebe tu dbaje.
Noř v nebeských se vidin svaté taje,
neb duše tvá ať chvalou boží plesá,
zpěv nadšený ji nes i nad nebesa.
Jen s námi zůstaň! Den se připozdívá...
I matka země po žních odpočívá.
Ty odpočiň, kdy opět jaro nyní
jde od jihu. Již vůně květů hojí.
Ty odpočiň i drazí bratří tvoji.
Přej sobě oddechu a klidu dobrodiní.“
121
Den jarních půvabů se k noci blíží.
Kraj pod zahradou do šera se níží
a vonnou dýchá ovlahou, dne zvuky
už tlumí ticho večera; ni hlasu.
Tu prokmit hvězd, tam prvá třpytných jasů –
Než plně kvetou bájné nebes luky,
vstal František, jde dumně ku své chýži.
Sny jeho uhodnul a přec jej tíží
ten sladký hlas. I teď jej vyprovází,
mu domlouvá a slibuje a radí.
Kde olivy, rév platany se řadí
– buď pozdě, radost má, kdo s láskou sází –
dech v korunách: strom družně s vánky šeptá.
Co touží – rozumí mu, ač se neptá –
šum domluvný: „Ó zůstaň, bratře, s námi!
My tvými prvotně též byly chrámy,
pak vedle nás jsi bratry jiné sadil;
zda strom kdy nevděky tvou lásku zradil
a nedá stínu, sladkých nedá plodů?
Však lid – zřel’s mnohdy slov svých neúrodu.“
Jde, k nebi pohlíží. Ó sestry hvězdy,
výš ducha zvoucí, mlčící však vezdy,
k vám pohlížel už mnohou nocí dlouhou
a srdce marnou tesknilo mu touhou,
k vám vyletět! Však aspoň do dna duše,
jak do průzračných vod kdes v květů skrytu,
mu čistých od vás napršelo svitů,
z nichž jako ve škeblích se perly rodí.
Vy hvězdy nemluvné, zda víte,
že v duše květech se mu zrcadlíte
vždy rosou soucitu?
Hle, na blankytu
122
jen mih a mih – a jasnou křivkou táhle
kam hvězdná jiskra dopadnula náhle?
Zda anděl tuch tou stopou s nebe chodí,
ať z hvězdných snů i zemi den se lidstva zoří
a noc běd klesá do nezvěstných moří?
Jde ve vzpomínkách František a vidí
se u Greccia pohostinných lidí.
Brat Vallita dle vůle dá mu zemi,
by vystavěl tam klášter Bohu k slávě,
však blízko Greccia. Jdou z města, právě
jen před bránu, i dárce s dětmi všemi.
Jest večer. V údolu, zde, hradby blíže
stoj bílá stavba pod znamením kříže
a souzvuk s města zvony z kampanilly
ať tvetvé Avesladké line touto chvílí,
kdy dojatě si ruce spíná v klínu
člověk i k modlitbám i k odpočinu.
Tož dítě nejmenší si doma s krbu
louč roznítilo; kam jen dohodí ji,
tam klášter buď a tam ať bratří žijí.
Však František se modlí, neporoučí...
Hle, dítě čtyřleté kam žhavou vrhlo loučí?
Jak vlasatice do vysoka letí,
kde za vavřínů, dubů temným lesem
a za údolem klesá nad útesem,
kde Chudý chtěl a v duchu místo světí...
Jen dále, světa od hluku a ruchu,
ať zbožný duch se v tichu koří Duchu...
„Hoď řeřavý ten zážeh do daleka“ – –
tak prosil tehdy, vzpomněl s hvězdy pádem.
Slz radostných mu neuhasí řekařeka,
123
žár srdce, stesk je neumrazí chladem
a krokům v před už není do rozpaků,
an k bratřím mluví, hvězdy lásky v zraku,
neb pro jiné zas bude žíti dělně:
„Co hvězdou jeví Bůh nám viditelně?
Viz, bratři moje, svět nás ve tmách čeká.
Nuž, lásky zážehy my do daleka
jak hvězda házejme, v tmy padající!
Kde ona světla svět, my buďme aspoň svící!
Hle, buďme tmám byť loučí nepatrnou,
kde nohy chodců nejistotou trnou!
Svěť hvězda těchy – bídy nad údolem!
A nám-li srdce lká i sténá bolem,
že nejdou za námi, nás nevděk stíhá –
tím větší zář ať soucit pozažíhá!
Ne sobě žij! Dli v ústraní jen duchem,
ač nohou krok tě vodí světa ruchem:
v tmy plamen lásky vrhej do daleka.
Kde tvrdá bída lká, buď dlaň tvá měkká!“
124