MNICH PAPEŽ PSANEC.

MNICH PAPEŽ PSANEC. 1294.
V hor vůkol samotách měl nebes obzory a jasný pro ně zrak, byť nad hlavou i noc. Však stoje na vrchole skály Kristovy, zem viděl sobě u nohou, ač v mlhách jen, i nebe pod mraky a ve tmách cesty cíl, kam odtud putoval již osmdesát lét. Krok holí eremity pevně podpíral, leč klíče Petrovy se chvěly v rukou mdlých. * Žár červencový žehne bílé boky skal, kde vzhůru klikatou jen stezkou pastýřů tlum stoupá poselstva. Jak v horečných jdou snech, neb mžitky oslnné se v očích tetelí jim od stěn vápencových slunce odrazem, až k závrati jest hlavě v bázni úpalu; krok klesá únavou a žízní práhne ret. Zpět pohlédnou – jak mělnil by se křídy prach tam po vzduchu v mlh lehkých opar modravý; kde strže klín, jen stíny barev mlhavých stěn průrvou chvějí se, ač tichý sálá dus; a před nimi – háj buků. Jak jich láká stín hruď k oddechu! Kdo v modlitbách tam spíná dlaň, kde tuší, s požehnáním velekněze dnes těm na hlavách že ruka jeho spočine, kdo nesou mu sem volby pergament a zvěst: Mnich Pier z Morrone jest Říma papežem! Jen chudá chata tulí u výlomu skal se pod kořeny buků v korun podstřeší, kdež okna náhradou jí rohož děravá. 145 Buď eremita, cizí hluk jej láká ven: kmet obličeje bledého, kde vrásky ryl věk dlouhých strádání a těla úmrtvy, až plísní pokryly se divý vlas a vous, jenž na hrubou mu splývá kutnu kosmatou. Ač mraky obrví mu stíní vpadlý zrak – v snů nehledívá hrůzách do pekla a tmy, leč nebe do jasu; kde poután k země dnům, zří s mírnou dobrotou a péči oteckou jen do radostných tváří bratří oddaných; s ním tělem samotu a duší dělí ráj. Však nyní ulekaně plachý těká zor zde po neznámých postav rušném výjevu: Kněz, pastýř, senator a šlechtic, kardinál se hroutí na kolena k starce údivu a tlumu hlas: „Habemus papam!“ jásavě jak hlahol hromu bez mraku zní bučinou, až bratří samoty sem kvapí ze slují a chat. Kol otce v kruh. Co tady zní ten ples? Zvěst dlouho želanou proč hlásá Řím též jim? Jich otec pomateně, vida před sebou dav klečeti, sám kleká také k pozdravu, až dotýká se půdy čelem pokorně. Vstal. Jemu u nohou však leží poselstvo a svaté římské církve sloup a kardinál Pier Colonna celuje mu opánky – věch oslí šedé kůže – s úctou obřadnou, ač mnich se brání, couvá v okruh bratří svých, co Jakub Stefaneschi, senatorův syn, se za ním po kolenou plaze, vnucuje mu do zdráhavých rukou pod pečetí list. Dle na kolenou stále, mluví kardinál: „Můj otče ctihodný, mých rukou unikáš; 146 však dojde kdekoli tě Boha kyn a hlas, a z našich úst i toužné církve volání: Již ujmi klíče Petrovy a kormidlo, by hladinou zas klidnou spěla pevná loď! Vstav z mrtvých, Pán se bránil touhy objetí, kdy Magdalena po něm v divu pjala páž, a přec ji těšil: „Jdi a oznam bratřím mým, že předejdu je tam, kde všichni uzří mne!“ Mým ustupuje svatých nohou pocelům, slib aspoň k útěchám krok našich po stopách, kam za křesťanstva otce svatý zve tě sbor: „Náš pozdrav synovský a siré církve vzkaz – mnich Pier z Morrone jsi volbou papežem. Vol jména proměnu a žehnej Řím i svět!“ Dům dlouho sirotný jde k pádu bez otce. Řím bez papeže. Bez koruny z jeho ruky jej smrtí předešel i císař na severu Alp – svět bez slunce a měsíce: den noc, noc hrob. Nám Accon vyrván z rukou, v dálné Syrii tvrz kříže poslední. Náš obzor úží se (dvě století zřel meč a na praporech kříž) a z mocné budovy se drolí kameny. Řím nyní bez vlády. Tlí mezi otci spor – kde vidoucího klamat bělmem svatých shod? – neb dlouho senatora neměl Capitol, a truchlí Lateran, včel vymřelý to úl. Boj stran rve šlechtu, zmítá v proudech krvavých. Lid běsní, hladoví, mstou ruje paláce a vraždí poutníky, v plen chrámy pustoší. Sbor kardinálů v útěk... Jest nás dvanáct jen, leč ve hlavách a srdcích není dohody, kdo hlavou jedinou buď nad zápolů vír a srdcem srdcí v jedné hrudi Kristově. 147 Náš brat Latinus Malabranca z Ostie, jenž tebe zná a ctí, můj otče blažený, kdys vyprávěl nám v divu o tvých viděních – tu k jeho popudu my volbou v Perugii jho vlády na tě klademe a na skráň tiaru. Buď otcem nám! Král Sicilie Carlo sám sem chvátá se synem, a nových davů lid“.lid.“ Co mnich? Čte listinu mu kleče kardinál, kol ticho napjaté – – Než očí pozdvihnul, kmet zmizel, dávno již, co jeho prostá bratř jen trne nadšením a pýchu blaženou, kam církve na svícen jich světlo staví Bůh. Jest světcem onen Abbruz nepohledný syn? I rouchem otce Benedikta pohrdl a sytou mísou mocných jeho klášterů, co vládnou okolí jak šlechty hrad a tvrz; v nich dílna umělce, ni koba plná knih vhod není přísníku, že hledal horstva chlum, kde Duchu svatému svou poustku roubí s druhy – sněm duchů blouznivých, jimž odcizen je svět a oni cizí v něm sic hříchů nástrahám, i doby potřebám? To lesní včely jsou – však živí tajně Křtitele už nových dob? Je světcem svatý muž, jenž nepodjímá jha, co klade Kristus naň, že po Hossanna kříž ční nedaleko k hrůze slunných klidných cest? Jsou světci pro lidstvo. V tmách lámou kameny a prácí úsilnou je kupí na chrámy, kam vedou zástupy, jimž rukou světců křest prach skrání umývá snah svatých ku vznětu. Jsou světci pro sebe; ti boží království jen sebou, v nitrech duší, Kristu budují, 148 by samo z uchystaných rostlo balvanů, jak prvky chaosu kdys tvůrčí pojil tmel. Kým světcem – světcem-li – je Pier z Morrone? Zde k spasné práci druží učně svatosti; však před očima celou církve vinici – kmet podivín jak dítě strachy utíká. Či – studem v myšlénkách kněz kardinál se rdí, neb sám jej volil též – se děje tuto div? Plul vzduchem prorok druhdy v rukou anděla, kde ve tmách jámy lví den čekal Daniel – již nový stanul papež v Perugii snad, by přijal svěcení, a nový vstává den? Tak do úvah se hloubil kardinál, dle sám, kde Pierovy chaty práh, co stinný háj zněl zmatkem kroků hledavých a voláním, ba chvěl se tichý chrám, jak v chudých prostorách vzat útokem byl chvatným kde jen který kout. Kde hory druhý svah, sem vzhůru jásot zní. Král Sicilie! Dole koně nechali a pěšky do strání se dere s družinou, jimž nevědom se plíží eremita vstříc; jat jimi, s hlavou v úklonu jde klesle zpět, hor plachou tišinou co bouří plesů hlas, an kmeta za ruce jal dvorně král a syn, jak slepce bez vlády jej pevně vedouce, by v úraz neklopýtnul nohou o kámen a loutkou podajnou byl zítra v rukou týchž... Chrám Ducha svatého se zavřel za mnichy, co král a kardinál a kněz i pán a pastýř vše venku střeží vchody toho conclave. 149 Kol otce Piera kruh učňů oddaných. Ač v odporu je obavách též jímá děs, zrak plane radostí, chví nadšením se hruď, co otec němě slouchá jejich domluvám, by vstoupil tam, kam z prachu povolal jej Bůh, kam velí povinnost a služná pokora i vůči hlavám moudrým, na nichž církve krov jak na mohutných sloupech žuly spočívá. Co bláznivé jest u světa, kdys volí Bůh, by moudré zahanbil; co u světa je mdlé, Bůh volí kdys, by silné hanbou třel. Viz povolání své! Což chce-li nyní Bůh, by vešla v život ona říše prorocká, již Joachim de Flore viděl v touhy snech? Bůh Otec vládl věkům přísným zákonem, nám sladkým řádem milosti Bůh vládne Syn, Bůh Duch nám bude vládnout láskou dokona. Věk minul otroků, věk míjí synů mdlých a svolá den a dobu duchů svobody. Noc byla tmy a hvězd; již blednou červánky a třetí uzří věk už jasný plný den, v němž po býlí a růžích kvetou lilije! Jich kmet se modle v duchu bez pohybu rtů, kles’ na dlažbu, jak šíj by pod sekeru klad’. Vře v tepnách nejistot mu prudká horečka, pleť vrásčitá až hoří, sině bledne zas. Své svrasklé ruce lomí na hruď sepjaté, v muk bolných rozpacích a zmatku myšlének, jak byl by zapomněl i mluvu v samotách a k Bohu v modlitbách měl hluboký jen vzdech. Zří k nebi o pomoc. Tvář krásou vzplanula a v úsměv anděla žhnou rysy stařecké – strach mučivý mu klidní tichá oddanost. 150 Jak dělil by se nad ním oblak bělostný, jenž k zemi snáší se, kam vločky zářivé by sypaly se hustě s květy lilijí, až bují kolkolem jich trsy v záhonech, a tiše s azuru dští k zemi zlatý jas, v němž holubice vane sněžnou perutí, co nad ní v trojhranu plá oko vševědné a zbodlá ruka dolů vínky bodlivé dle vzoru tiary mu splétá, ostnů kříž – – Mnich po něm ruce pne – v tom taje vidina – a pěje v slzách pohnutí: „Přijď, Duchu svatý...“ Sbor mnichů za ním jásavě. Chrám dokořán, kam v proudu světla od vrat kvapem radostným se valí zástupy. Z úst jejich kypí Tedeum, v němž podléhá zpěv mnichů k Ducha vzývání. Zpěv doznívá, mnich žehná bratřím naposled Svátostí velebnou, a hasne kadidlo. Co na památku nechá bratřím sirotným? Zda náhlý div se stane, čeká kardinál, (jak před Řehořem kdys týž Pier v Lyonu sňal kutnu s těla, na paprslek pověsil, jenž okna skulinou se do komnaty chvěl a utkvěl na stěně jak hmotný zlatý hřeb) an Pier za oltářem před papežským nachem svou kutnu svléká. Na rozmysli stanul však – – Zas pevněji se hale kutnou chudobnou, by provázela jej i lesku vyhnanstvím, hrst vlny hrubé vytrhnul z ní na hrudi a klade do hasnoucí pánve kadidla, kde prudkým ruky vzmachem uhlí nítí v žár. Vlas vlny vzňal se, škvíří; hasne lehký troud. 151 „Viz, bratřibratři, má,má tak mine světa moc i vděk!“ Kde stojí, na zemi se vrhá hlavou svou: „Kde noha, tam i hlava: dost jim země píď.“ Vstav, na chrám ukázal i na ně, z brány ven: „Chrám Ducha Božího i zde i v nás i tam. Nach předem neberu, buď lehčí odchod můj. Bdi světlo v chrámu! Vím, kam zpět by vedla noc. Jsem tělem prach. Přej prachu Dárce duše mé, svět pro pouť její prach by Coelestinem zval. * Zní hudba pifferarův ulicemi Napoli až do zimavých nocí. K době adventu jdou z Abbruz dolů s hudbou k poctě Madonny a betlémského Dítěte, co andělé mu pěli nad jeslemi chléva – Bohu čest a lidstvu mír – a zvouce oněch luhů pastýře, by oni nejdříve šli k Pánu s poklonou. Jdou z hor, jichž rodákem i Svatý Otec jest, by sladkým pozdravem byl domova mu zvuk – jest vězněm prý, ač na paláci králově. Jsou na výzvědy s nimi bratři z Morrone, zda pravdou jest: jich Svatý z církve lodičky jak Jonáš bude vmeten do vln úkladů pěn rmutných; světec modlí se, vod žehná svár, loď na kormidle však ciť pevnou povždy pěst... Lid Neapole kvasí hněv, že do Říma jim bude papež odveden i vlády dvůr. Běh, shluky, nevole, křik, zbroj, ruch odboje a vlomu výzva, han a žalob výbuchy tmou noci halasí a bouří zjitřeně, kde brána paláce už pevně na zámky a stráže uvnitř, v rukou s meči k výpadu 152 ven na rmut města, mnichy, divé hudce z hor, co hvizdy píšťal svých a temným hukem dud v proud útoku snad vedou krok, pnou rvavou páž. Již bullu papež potvrdil, v níž naposled i pod olovem těžkým jména velekněze sám sebe přísně soudí mluvou cizích pér jen k nápovědem úst, v nichž neměl shovění. Zbyl v celle u něho jen Pier kardinál. „Jsi z rodu Colonna, tož Anagni se boj, by nový pastýř pod hůl nevedl tvůj rod“,rod,“ dí papež: „Po mnichu jde vládce na stolec; ten zvedne dvojí meč a jeden ztratí z nich, co v rukou nevládných mu ryb se trhá síť. Pojď! Dokud otcem stáda jsem vám ještě dnes, krev za mě nerdi se ni z rouna ovcí zlých. Zdej sprostným se ti nápad starce onde z hor – hrál pastýř králi kdys – zve hudce papež dnes, vám cizinec, s jich zpěvy aby doma byl“.byl.“ Lid zbožně na kolena, vida papeže, v němž naposledy dnes jim žehná velekněz, ač oni toho dosud nevědí. Jdou zpět, již uklidněni pouze jeho purpurem, jak odliv vln: jen na klam polekaly břeh k dne východu, zpět nesou svůj a břehu rmut – a slunce s tmou a mraky bojuj o svůj den... Tři hudci od Sulmone – ne však mnich těch hor – jen pějte starci podivínu na chodbě své písně vánoční, až vlno hostinné vám hlavy opojí, kvik umlčí vám dud, by nebyl svatý otec v pozdních modlitbách 153 ni zvukem maten, s nebem hovoří-li sám, ni králův sen, v němž odpočívá páž i skráň, ta od koruny tíhy, ona od meče. Jak přál si svatý otec, v novém paláci má cellu sroubenou jen z břeven tesaných, jichž plní štěrbiny jen schnoucí chvoj a mech, by dlel i tělem u vzpomínkách sluje hor. Třem kardinálům vládu církve odevzdal a bděním, posty, modlitbou jak jindy mnich svůj tráví advent, toužnou vánoc naději. Mnich budiž andělem; nic neměj svého, nic! Měj v srdci pouze k Bohu lásku bohatou a na rtech zpěv a hlas, by „Svatý, svatý“ pěl a z lidí světce budil slovem soucitným; měj pro vše pohled účasti, co stvořil Bůh – – Víc nežli svět a země, nebe jeho jest! Ať dozněly i dole písně horalů a nocí od moře jen vichru táhne šum, mnich papež v tmách a tichu slyší písně dál, jež dávno doma slýchal matky na klíně a v zimním buranu pěl samot u ohňů jich něhu dětinnou a teple domáckou, kdy z chrámu dozněl do hor ohlas antifon, kde křehne pod sněhy v chmur tichu temná chvůj. Čím bělejší vlas hlavy, k mládí dále zpět jdou její vzpomínky. Kmit nedávných však dní jí tane v paměti jak u vod zrcadle svit soumraku, kdy zlatý západ hasne mdle. Den každý má svůj trud. Ty k jitru nebuď ho, když ani s večerem ho nikdy nezaspíš. Jdou mlhy večerů, jdou hlavě vzpomínky. 154 Jen v hrubé kutně eremity na oslu pán papež Coelestin jel od hor Morrone. Dva králové mu vedli osla za uzdu, mrak třpytný rytířstva kol od zlata se skvěl, hlas mnichů, kněží jásal v hymnách. Kudy jdou, lid zbožný cestou poklekal – a papež mnich chvěl v obavách se: jest to květná neděle, kdy pokora se sluní v slávy paprscích, či u vleku jde satana a jeho lsti na horu pokušení? Tam jej volá Řím, tam v Perugii čeká kardinálů sbor, tu do Aquily král mu řídí zrak i krok. Kdys trojímu Pán svodu v poušti odolal – a posléz andělé mu kvapí k úsluhám... Kde mnich byl Pier, byla samot jeho druž; kde papež dlí, pojď k němu moudrých rádců sbor a spolu spějme k nebi stezkou života – krok jemu po zemi však cizí vede král... Zdi města Aquily by tísní pukaly, kdy brány vpustily by sta a tisíce tam diváků. Tož pod hradbami tiaru mu na pokornou hlavu vložil světitel a na bělostném nyní mimochodníku, jenž pokrývkou se pyšnil z peří cyperských, jel papež po svěcení, davům žehnaje, v rouch zlatohlavu, v stínu baldachinu zdob tkaných zlatem na květ látek hedvábných kol něho plynoucích řas těžkou oponou, až pod korunou Silvestrovou starce skráň se kloní úmdlobou a hruď mu tísní dus, ač vánky do tváří mu vějí flábelly z pér pštrosích na stříbrných žerdích jáhnové, 155 co před ním daleko tam v čele průvodu kříž v rukou podjáhnových mizí v oblaku i prachů zvířených i vzdouvy kadidel. Pak vláda krátká jen. K ní reptá curie. Co zmůže světec víc, jenž zapomenul svět, zde mezi lidmi, slabý stařec bez vůle, než k prosebníků slovům hlavou kývati, klást podpis na breve a dělit odpustky a výsady a dispense a obročí? Až tone v piklů osidlech a lstí a zrad, kde odměnou mu potom nevděčníků smích a repot věrných vyšší církve úloze. Jak žádá král, kmet kardinály jmenuje, ba druhou hlavou Říma byl by jim jen král. Noc dlouhou v modlitbách bdí papež Coelestin. Jest k nebi poutníkem a země cizincem i tam, kde vládnouti jak královský měl kněz – leč kámen úrazu a skála úhonu byl těm, kdo urážejí se i o pohled. Den druhý v konsistoři bulla přečtena, kde skromný výtkou sobě na věků jde soud. Vstal s trůnu pokorně, hor dumavý zas mnich: „Řeč umělá buď učí, nebo k činu zve. Mně, sbore ctihodný, však není nutno již vás vybízeti, břímě sníti s ramen mdlých, když nyní s vaší radou složil jsem je sám. Jen prosbu maje k vám, ji prostým slovem dím: Mne neodsuďte! Ani za to, prosím vás, 156 že po rozpacích krátkých vládu ujal jsem, ni za nespěch, s nímž vracím nenadálý dar. Já z marnivosti souzen byl, že jak můj Pán jsem na oslátku jel, prý líče pokoru, ač úlohou jest velekněze: státi výš, plát světu v údiv jasnou slunce velkostí; a souzen opět z pýchy v lesku tiary, jenž nedávno se halil šerou kuklou jen – vímť já, co hlavu tíží níže! Vinen jsem, že Petra rybáře jsem prostým nohsledou. Však není má to výtka, moudří otcové, že do stop slavných Innocence Třetího z vás nikdo nestoupil, by vládce velebě a kněze zbožnosti se kořil v divu svět. Jsem nevýmluvný, dvorných mravů neznalý. Jsem slabý stařec: povolím, co žádá kdos – prý macecha dá rváti sousto z dětí úst... Však znám to místo Písma, žena z Kanaan kde mluví Pánu o štěňátkách pod stolem. Kdo žádá jindy cos, já mlčím v pochybách – prý stařec tupý, tvrdé šíje, skoupá dlaň. Mně útěchou: ni přízně vdovím halířem, ni psaním v prach, kde kletba kupí kameny, chrám církve nebořím. Jsem stařec bez vůle – i opět odmítal jsem králi příznivci čest senatora Říma... Kořen viny mé, že jinde koření mých povah starý kmen. I oliva si zvykne chudou půdu skal, žeh slunce, větrů svist a tiché světlo hvězd a vánků ševely, kdy zemí kráčí Bůh, v snech noci neviděn krom oka modliteb. Kdy sekera ji skácí, oheň řežaví jí uhel černý k vonným v chrámu zápalům, jak doutná klidně! S dechem kadidlových zrn 157 by k nebi vyvanul i o zemi v ní sen... Zde na mě pokušení dopustil-li Bůh a já mu na čas podlehal, dnes minul svod i tížný lesk a muky pěti měsíců. Mám bratra-mnicha v horách. K slunce východu kdy červánky se rdí, on chvátá ze sluje, kde nad ní v jitra zoři svatý tmí se kříž. To králové prý země odívají nach a na hlavy si kladou slávy koruny, by klaněl se jim svět, byť ku dne západu sám v hrůzách krví jimi prolitou se rděl, v níž temná kříž až k hněvům nebes plamenným – – mnich De profundis volá k slunným výšinám a leží na modlitbách v slzách pod křížem, až pod paprsky slunce zlatě zaplane. I mne jen kříže stín tam opět volá zpět; sám, na výšinách, z hloubi, mám k říši ducha blíž. Zde pro ni – výtkou mi – jsem chudé zrno sil. Mne souží poznání a láme stařeckou mně zbylou odvahu snah pracných o lidstvo – co dal mi Bůh: i modlitby jsou úkon snah – že stále vidí strmé kříže dobra, krok však pomalu a v stínu dolin za ním jde, ač jde-li za ním, ne jen za červánky zla. Zas eremitou budu. Z minulosti nic se mé tam nehlas paměti; i ozvěn zvuk tam tichni v dálavách, kde oněmí i vzdech. Vaň klidu výšinou zas má jen modlitba! Můj vládni nástupce! Vím, trpět bude též. Kněz, světec, mudřec, vládce povždy bývá sám, sám s nitra hovory, byť kolem něho dav; ten blah, kdo vládcem sobě, oněch jednotou, ač pod oblohou Kristovou, však jádra svéhostro m.svého strom.“ Sňal zdoby papeže. Zas chudý stojí mnich 158 zde v rouchu, co vždy nosil nachu pod hávem; své berly poutnické se chápe od jáhna. Hlas prvé se mu třásl od slz tlumených, by klidněl k posledu. Jen provinile zrak a s prosbou prominutí plaše podíval se kruhem kardinálů kolem v stínu stěn – tvář jeho vlastní jeví únavu, ač klid a tichou důstojnost, co úcta s lítostí i údiv, bázeň, soustrast kloní hlavy kol, když namáhavě volným krokem odchází kmet do nejistot cest a zimních nepohod, jak v toužných myšlénkách by k oltáři se bral dva kroky ve dne jas, ven z temné zákřiště – rouch slavnostních tu sklad, však u oltáře Bůh. Dmou odboj vlny – venku reptá temný hukot dud. * Kdo sluhou sluhů zval se, Pátý Coelestin – dne štědrého byl po té zvolen nástupcem mu papež Bonifác; též kmet, však vlády chtiv, čin – vůle, aby plula loď, kam velí on. By nebloudila mlhou rozkolů a vád, z nich obou kdo jest církve lodivodou teď a zdali může Petrův řádný nástupce klíč brány dvojí vrhnout do nejistých vln jak pouta rzivá: byl kdys papež Coelestin a teď zas pouze fra jen Pier z Morrone jak téměř jatec poslán napřed do Říma, kdes v tichu kláštera by dosnil svoje dny. Ne lstivých bez obmyslů horských hudců dav jej provázel. Zvěst klamná dolétla jak sup houf zbrojný k překvapu, že nový papež, kmet, byl pod tiarou smrtí náhlou skosen v hrob. 159 Šum bezradný, spor, spěch, kde kam, krok zpět a vpřed, a z poplachu mnich-papež byl tu hudci z hor – v nichž pod přestrojem tajil mnohý mnich se též s hor sulmonských – jak dítě do hor unesen. Mráz, vichry, sníh štvou v zimě kmeta bludného po Apulie stezkách k sluji od sluje. Když k Sulmoně se blíží s hudců družinou, jež taje jako sníh, kde blíže komína jich teplých jihne rodných chat, kam zve je vchod, tu zbyl mu leda věrný mnich. Jde z výzvědy, že v městě papežovo čeká poselstvo – dál od vlasti zas k moři chvátá Coelestin, by hlavu zděšenou až v Dalmacii skryl. Chce moře oběť svou? Vzad mizí břehu pruh a bárka rybářská vpříč brázdí Adrii pod vesly pevných plavců – – Vlny pění se, žluč zelenavou dáví hněvné hlubiny, jak povrch plání vodních vichor bičuje od pohostinné země v dálkách pod mraky, jež oblohou se řítí tahem oblud zlých vstříc kolísavým bokům bárky. Kupy vln rvou křehkou kocábku vod vzdouvou vzdorně zpět. Kde rozerve šleh větru mraků vál a shluk, mdlé světlo chvíli žíhá kalnou žlutí skvrn hřbet moře štítnatý jak krunýř netvora, co v slizkých bahnech dna se válel od pradob a tlamou hltavou teď chlemtá vzduch – – Jen mnicha kyn, zvrat plachty, svist – a letem racka šipká loď zpět po větru, jak rovnou v rozeklaný chřtán proud vzduchu ssající – Až u Vieste klidný břeh. Mnich neznámý tu v městě tichým světcem ctěn. Jen podesta bdí nad ním okem pátravým – 160 Král Sicilie brzy s péčí synovskou dbá cizince, jejž nebe samo chrání zla, a posílá mu s listem čestný průvod vstříc, by do Capue byl mu strážným andělem pan biskup Radulf, Vilém z Villaretu mnich a rytíř Ludvík de Roheriis. – Kdes noc je stihla cestou před městem. Jen bídná ves jim k noclehu. Kdo kam, chat nízkých dělí kout; tu koní stáj, tam čeleď, onde tlumoky. Pak v bázni o posvátnou jatce osobu – by k nebezpečí svobod nelákala noc v tmy starce slabého; jest nejist cizí kraj – mnich, rytíř, biskup sedli strážnou besedou, kde psanec bez nástrah dlaň hřeje u krbu a chválí bratra-ohně lásku hřejivou jak otec Chudáček; mu zbožná pamět buď! Tah větru nad chatou – a jisker žhavý roj v klín Coelestinu víří, srší na prsa. On křížem značí je a hasnou v zapětí, ač divákům se zdá: snad neletěly zpět, jak do česna se tísní kvapný návrat včel, když květy rosí venku nenadálý déšť! „Žhneš touhou po nebi, leč krok tvůj – zemí blud a rukou kyn a kříž ti hrudi hasí žár. Proč, bratře svatý, bráníš ohni volný let, ač ty-li světcem jsi a oheň bratrem tvým?“ „On s rukou netav mi těch neviděných pout, jak mládencům je pálil v peci výhnivé“.výhnivé.“ „Ti pouta nesli zřejmě“.zřejmě.“ 161 – „A vy v tlumoku je tajíce, přec pohled kocháte jich rzí“.rzí.“ Dí rozhorleně biskup v zbožném zápalu: „Mám chrámy plny v zlatě svatých ostatků. Však ssebous sebou nosím jen svou berlu, infuli a bullu papežskou, kde hrobu Božího jsem strážcem patriarchou města svatého“.svatého.“ – „Ó město Pokoje, blah nebes vidina“!vidina!“ Dí rytíř pyšně: „Hrady, role, brav a skot, mám syny, sluhy, sokoly a koně, psy – a sebous sebou mám jen zlato, helm a štít a meč“.meč.“ – „Čtu k Efesským: Meč ducha slovo Boží jest, helm – spásy naděje, a víra šípům štít“.štít.“ Dí mnich: „Mám žaltář; ne můj, ten je bratří všech“.všech.“ „Jest tvoje, čeho pěje pamět Bohu vděk“.vděk.“ Mnich Coelestin dí s pokory pak úsměvem: „Zač komu z vás dám leda uzel cingula?“ a na něm desátky svých Ave šepotá. Hněv, úděs, rozhořčení ze slov rouhavých hluk venku ruší poplachem a ohně zář tmou noci sálá. Hoří kvapným požárem tam chata z proutí, hlínou omítnutých stěn, kde pánů tlumoky. Než odpoutali pás, kde uzel k uzlu tísní chudý světce bok, by do plamenů mnich jej hodil na zázrak: 162 cti rytířské a biskupovy svatosti haj v ohni poklady! – kles’ dávno v popel žár. Ne zbožná slova laje rytířův tu vztek. Vzal papež mnicha za ruku a trpce dí: „Jest marno, poutem chudob poutat oheň pout, k nimž láskou světa plápolá jen lesku chtíč. A Bohu rouhá se, kdo volá nebe div a tupí chodce k nebi pouť a zemí blud; ni jiskru soucitu v nich nenítí můj věk... Mně promiň, bratře! Po pelyňku hořký dech. Pěl kohout, Petr plakal, zapřev Pána kdys. Já Pána nezapřel, ni Petra v pokání, a v Římě ochotně bych podstoupil i kříž, však touha hor, kyn bratří z pout mě vláčel v blud, kde slaboch cestou nikde Pána nepotkal, by výčitkou „Kam bloudíš“?bloudíš?“ obrátil mi krok. Však nebi nevelím. Vím, uzřím touhy div: Pán přijde, bludné duše u poslední vzdech. Slyš, kohout kokrhá, už vítá zoru, den! Pojď, pějme žaltář spolu! Znám jej zpaměti.“ Fra Pier z Morrone vzdal potom v Anagni se svobody, jak dříve tiary se vzdal, a nízko svatou kloně hlavu pokornou jak pod jhem těžkých vin, jde na tvrz Fulmone – skal strmá samota, chlum tiché roviny – kde u věži má oltář, úzký vzdechů kout: kde nohy, tam i hlava. V noci na stupeň ji klade k snům, kde kleká k dlouhým modlitbám a při mši svaté stává zbožně za jitra. 163 Rok v zajetí. Let oblaků hor pozdravem, až v novém jaru slzou rosí mu již hrob. Jen jednou staré hlavě trud a stud a rmut, když odvolal hor bratřím jeho nástupce vděk výsady, rva z rukou jediný jim dar od Coelestina, nebes klíčníka z jich řad: žít dávnou kázní přísnou paní Chudoby ač pod sesterským lásky její pohledem, jak před sto lety oddal svatý František jí srdce své i ruku k snubu bez věna, nic nezva svým, leč pouze její sladké jho, a nad ní vůli Boha a s ní srdce klid. Zvěst onu donesl mu Pier Colonna, jda k němu tajně návštěvou. Vzdor domluvám i jemu v oči jistí zajatec a mnich, že klíčů Petrových se dobrovolně vzdal i nyní svobody, by v církvi vládnul mír, a kde je trůn, by seděl na něm vládce též. „Jak letí do terče vždy hbitý z luku šíp, tak upjat byl prý ke mně všeho světa zrak a němě bude žalovat, mých váha dnů až nakloní se jednou v soudu před Bohem, kdy nesplním, co snil jsem v slibů modlitbách – pěl bratr Giacopone mnichu z Morrone. Víš, v básni varuje mě osnov obludných a kupců pokoutných, bych posléz neměl han. Ne tobě k necti dím to. Tvá kdys hlava, podnož teď, mním: nejsem terčem piklů, nebuď ty jich šíp! Jsem němý nyní zvon. Zde měl jsem tento sen: Zvon ohromný jsem viděl, objímal i svět, však neměl srdce; ticho, ticho kolkolem. Mne úděs jal i ve snu: To jsem já! Já sám... 164 Nic světu nehlásám! V hor samotách-li zněl můj zvonec maličký jak rosný drobný květ, kdy kane z něho slza těžkou krůpějí – svět pod sebou, jsem němý, němý zvon a nikdy přece kov! Pak vidím ve snu dál, jak pod tiarou roste obra postava a do obruby zvonu bije pěstěmi, by od tlukotů pádných rozlehnul se zvuk. Co chápu k úleku: toť papež Bonifác! a oči protrhnu: ráz, dopad kladiva – – Mně na hruď klesá v děsu hradu kastellán a v stupni oltáře mně trčí u hlavy hřeb. Mladý muž, mně k vůli stráž i zajatec těch zdí, rád světa by se vrátil do vírů; jal úmysl, i mně i sobě dříve k svobodě zlem pomoci. Můj anděl sesmeknul mu pěst, jak prohlédnul jsem náhle z útrap letmých snů. Viz hřeb. Rci pravdu bratřím, hlavu nevinnou že tuto nehledal snad z piklů rozkazu. Mne mučenníkem nečiň pomluv hladný svět. Duch v těla vězení a v celle volný jest i mnich a jeho modlitba jak bílých oblak let, byť pod obzoru klenbami. Viz, jdou a jdou – jich těla pouti mdlá a lemy vleklých rouch se vůči zemi kalí jako cesty prach, však jejich čela bílá slunci planou vstříc.“ 165