BOUŘE.

BOUŘE.
I světci pochyby jsou údělem, zda milost Boha do květů a plodů mu sklizně štědré klíčí na úrodu, by netkvěl planým ve své půdě pněm. Stín starých buků nad hlavou, skal stěna jí tvrdou poduškou. Žár poledne jen sálá s oblohy a z holé skály. Ni vánek ochladu se nezvedne, jak žhavě slunce rozkalené pálí, ač dole rovina sní zahalena such lehkým oparem. Skal na vrchole znoj prudký žehne, na úpatí pole již vláhy touží do stébel a klasů, by do bohatých nalily se zrn, však dlouhou dobou slunce v plném jasu jde oblohou. Jen hloží keř a trn tu v rozsedlinách skal a stezkou bují, šat Františkovi chudý rvou a rují jich ostny bodlivé, v krev nohy raní, kam k modlitbám se jimi do ústraní dral na horu, kde nyní odpočívá a teskně s hor se po údolích dívá. Kde háje oliv zelených se stíní, jak šedý prach jim v lupení by lpěl. Dvě táhlá jezera se do hor klíní – mdlým olovem se nádech jejich stměl. Jen hnědá hledí dosud země z vinic, kde jindy bujná zeleň, kmeny stíníc svých družných opor, pod korunou stromů i tlumy bílých objímala domů. 126 A z chudých polí kyne hlad a žel těm dlaním mozolným běd na úděl. Zde skály nahé stínů modravých, jež pod úpaly třesavě se chvějí. Kde jarním táním průrvy hlodal sníh, z nich jícny štěrků červenavých zejí. Kde mechu hrst,hrst schne žlutavou jen plísní. Kde jindy potok hřměl, jak hádě tísní se v kamenech a tají pod balvany. Jen buků tlum – skal žhavých stinné stany, kde po modlitbách František,František dne pod únavou se o převislou skálu opřel hlavou. Zda viny mládí odpustil mu Bůh a žehná potom další jeho práci? Zas teskní Chudáček a jeho duch se do propastí temných pochyb kácí. Jak prach by z dálek úpadů se vzdul a na temena hor se nesl sivě, – ne oblak to již modrým nebem plul, ni jeho stín, tu na skále, tam nivě – kruh temná obzoru. Jím těžké mraky zlých netvorů se sunou na přízraky, jež němých vzteků zádavou se vinou. Jak vzdušná stáda stanou nad rovinou a k horám v chumlech kvapí do útoků, jen tiché dosud blesky v hněvném oku, rvou, dáví se a plynou před netvorem, jenž ohromně se vzepjal nad obzorem: kde zlob má soky, lakotou jsa zlícen, je hltá v nesytný a temný jícen, by náhle zařval vítězně a dutě. Spár boků zduřelých ač roste na perutě, 127 mrak trupem ohromným se zvolna vláčí, až ulehnul a objal křídel stíny kraj sinalý a kolkol oblohu. Tmou na blesky se mihly žhavé oči dračí jak pod zákaly žlutých slizů špíny – – Bouř soptí na kraj s horstva ostrohu. Blesk po blesku se míhá, duní hromy, smršť vichru burácí a zmítá stromy, vod proudy dští skal do vypráhlých boků, rvou mechy valem, mělký nános půdy a bystření se hrnou do potoku, krov skály převislé jen chví se, z blízka – jak blesk a hrom se láme, řve a tříská – kdy pod dopadem prudkým hromnou ranou se sřítí suť, kdy buky ohni vzplanou. Jen dlaně spíná na hrudi a neví v tmách František, co Bůh mu bouří jeví. V tom plápol blesku modravý. A slní, až oko s hrůzou jenom do tmy zírá. Krev staví srdce tep, dech tane, zmírá, mráz letmo po údech už trnoucích se vlní... To úžasy mu od těla se duše dělí a s hrůzou vane v pekla sírné kaly? Ne hromu krátký ráz, jen ozvuk skal pak slyší. Déšť hučí bohatý. Jím bouř se tiší, kraj pod duhou až tane zářně skvělý a nebi žehná vláhy za přívaly. Což velebně a klidně k západu jde slunce! Jde jasně k cíli po mraku a bouři! 128 Hor svěžím oddechem jak lesy kouří a s písní z vonných hrud v jas letí skřivan! Ó Pane, v jasu dní, v tmách bouře vzýván, ty tvoříš obavou a žaly světce, jenž k pouti nabízí pak vůdčí dlaň. V klid slunných západů duch-skřivan vzlétne přece, tvá milost odvane i bouře mračnou saň! I Bůh jest u cíle, kdy na výšinách hor pne světec ruce krásy nad obzor. 129