ZÁŘÍCÍ RUKA.

ZÁŘÍCÍ RUKA.
Chud jest rabbi Chaninah. Dnů všedních prach smyje s rukou k sobotě a posvátnou si lampu nítí, s ženou sedá k nuzné večeři, ale na den druhý bez práce kde chleba vzíti, ač v Boha důvěří? Smutně jemu praví choť: „Jdi – Bůh tě voď – od bratra jdi ku bratru, i u cizích pros dveří; hne hlas prosby nebe závorou!“ Rabbimu se po tváři stín hrdý bolně šeří – dál hloubá nad Thorou. Lká choť jindy v slzách již: „Tam výklad piš: Ať si chudý o hladu den všední ze soboty stvoří, by směl s Bohem jíti po práci!“ Rabbi hlavu ve dlani, zrak svatým hněvem hoří, ač srdce krvácí. Vadne, stárne z práce, běd. Dí ženy ret: „Modli se, kéž o hladu v tom světě aspoň z části předem okusíme vděčných u plesích, co Bůh odměnou, zde bědných strastí za pohledem, nám chová, v nebesích.“ U svatvečer sabbatu jde o chvatu v synagogu s němou na rtech modlitbou a s touhou divů. Všemocný tam blíž jest ubohým. K zbožným slovům úst duch tone obav ve předivu, zda chce tak Elohim... 84 Žena doma v modlitbách. Kde domu práh, měsíce zář modravá se z otevřených dveří line kosmo v pruhu jizbou ku stolu, nad ním bez oleje lampa smutná kyne, klid svatý v okolu – – Světlá ruka mlživá z tmy vyčnívá, jako průsvitná dlaň vlídná láskou žehnajících duchů. Dává cos? Dlaň hledá v ústrety? Nad stolem zjev náhlý budí slastnou v ženě tuchu: to proseb odvěty! Prázdnou mísu ujala, vstříc podala – světlá ruka tajemná zas do tmy u záchvěvu mizí. Nad stolem se vzňala lampa sabatní... Pod ní zas jen prázdný stůl, jenž k hodům nepobízí, a bída ostatní. Ze sboru se navrátiv, muž vid a div vykládá své ženě prosté: „Měla’s ujati tu ruku, v její spěti zářné oblasti! Na chvíli by vedla tebe k písni vděčných zvuků a k ráje účasti. Není hmotou nebe dar, ni z mlh a par, v nadsvětí co dobra nám Bůh na odměny k blahu střádá nad požitky světa tělesné. Podá dlaň; duch za ním vaň: měj, zrak co neprobádá, co k zemi neklesne.“ 85 V mysli prosté zmatek tuch, co dá jí Bůh, jak jí moudrý Chaninah slov námahou plň blaha líčí, a přec kvete bohatý jak luh: rosou plá, jí vůně vlá, květ září, símě nové klíčí žní lásky do zásluh. Opět minul týden zas. A jas a žas: Světlá ruka průsvitná vstříc nad stolem se mživě chvěje. „Uchop dlaň!“ jí šeptá Chaninah. Choť se k němu tulí, váhá, dlaň svou v jeho hřeje, až ruka bledne v tmách. „Nač bych těšila se pak, až bída zrak v hoři plní slzou, budouc tedteď již chlebem ráje syta? V lásce dlaní stisk dlaň neraní; dočkám, půjdu, z výtek vůči nebi slzou myta, dlaň s tebou ve dlani.“ 86