DO ÚROVNĚ ZLA.

DO ÚROVNĚ ZLA. 1414.
Kdo za tebou stál, signore, a pomáhati čekal, zlob upřímný ty netvore, jenž chyby světa znáš a víš, jen sebe sobě nezradíš, bys nitra červa nepolekal? Zde dlíme spolu na věži, kde zrádný sluch tě nestřeží, a služná Cremona jen u tvých nohou leží, jak věrná fena v kotouči, jíž tvůj i pokyn poroučí – co tedy tajně jsi se tehdy tuto vztekal? Pan Gabrino de Fondalo nic nedbá tazatele. V dál oko se mu upjalo, Alp v severu jak sníh a led by jiskrou nítil chmurný hled mu do hanby a han a žele. V jih mraky nízkou oblohou se oblud sunou mátohou, kam vlekou do rovin jen sníh a zimu strohou. Gabrino, tyran Cremony – jí vládni muž a zákony! – i pěstí do těch mraků s věže hrozí směle: „Což není dosti za léta nám bouřek, blesků, hromů? Vždy, sotva jaro zakvétá, 211 my cídíme hned mečů rez a z líných zim nás chvátá běs: Plať bleskem, kdo co dlužen komu! Nám pod Alpami slunce znoj krev vaří na svár, spor a boj, a bude zima dlouhá, čekáš klid a pokoj – leč tady mraky severu nám vedou novou příšeru! Bouř letní hubí klas, bouř zimní zhoubou stromů... Hleď dolů s toho cimbuří! Kdo s věže té se kloní, mdle v očích se mu zachmuří – jen hbitou rukou sáhnu v týl, a na dlažbě máš pouti cíl. Jest po výsosti tvé, jest po ní... Kdo na světa dlí vrchole, kdo k nebi jde v slz údole, a bouři sije, bouří rván – – Jest ticho, klidno dole. Pan císař Zikmund, města host, i papež Jan – jest úcta cnost – hleď, tuto po vánocích stáli se mnou loni. Byl klidný den, mráz třeskutý, vzduch jasný do průhledna. Nač jim to? Hovor pohnutý o Benediktu, Řehoři – – Sněm v Kostnici smír utvoří, buď hlava církve pouze jedna, tří vespolná-li ochota – – Pak císař, dvorný lichota, klid města chválí, polohu. A dolů jak naklání se s pavlánu i s papežem – – Jdu na stranu, mně rukou trhá běs, zrak v hrůzách třeštím, bledna – – 212 Což tehdy satan do mne vjel? Je dolů uvrhnouti, ať mine rozkol, církve žel! A za císaře hladkých slov což nerodí kde země kov i duby nad rákos a proutí? Pryč, vari, lestný satane! Leč nyní bouř tam zaplane a hrozná výčitka mně na mysli tu tane: Proč tehdy rány dopadem já nesklál je, byť úkladem! Muž – pozdní lítost bez činu mě rmoutí...“ Ach smutno, trudno, vznešený: svět, církev nejsou zdrávy, my divochy, neb kameny. Kdo výše jest, my dolů s ním, kdo níže, z úcty tropí šprým, hrá s řádu zákony a právy, ten dole i ten nahoře. V dní bouřných pustém úhoře kde moudrý rozsévač, co k spasné sklizni oře? Rve tuhá pěst, řve hlučný hlas – – Kdo s tebou stál tu v onen čas, tvé vida rozpaky? A neprodal ty zprávy... Gabrino hlavou na bok hnul, kde věžný klopí zraky, jak náhlý blesk by rozetnul tmu oddanosti otročí, v níž dole hloubku nezočí, ni nad hlavou ty temné mraky... Pán města ve smích bezpečný: „Mně za chléb věrně povděčný, 213 že na výšinách neslyší svár města věčný. Snad ohluchnul již od zvonův! Co ty bys tehdy činil? Mluv!“ – „I hluchý vidí výš. Já shodil bych tě taky“.taky." 214