TRPASLÍK A UMĚLEC.
EL PRIMO:
Jeho Milost Filip Čtvrtý
– o něm nedím ani hles! –
odměnil tvé malby, črty.
Don Diego Velasquez
dvůr maluje, koně, chrty,
pídimužů, bláznů směs!
Pablillos tu od plic duje,
honosně se naparuje
jako řečník před bab soudem;
rád, že svět mu potleskuje,
mne jen malým zove bloudem.
Pídimuž don Juan v krajkách
zhrdá mnou. Též Esop v bajkách
hledá vtip, mne čelo v pot,
já jsem mu jeho kratiknot
jeho světla zhaslé svíce.
Hádáme se, hašteříce,
sousedé jak novotní,
ten je méně, ten je více –
různé snopy v oplotni!
Proč jim tedy neuteku?
Co se pouty smíchu vleku,
že se listy foliantů
hrabu jako knihomol,
ač jsem tvor jen trpasličí
– od úleku, od úřeku! –
který moudrou vrásku líčí
na čele a ducha bol –
hlava balvan, loutka dřík,
hlava meloun po gigantu,
316
tílko mandragory stvol.
Tlumím vzlyk a počnu křik – –
„El Primo, však mandragora!“
pochvalné mě štipky nuzí,
a přec Maurům v Andalusí
sluje lampou skřítků ona:
že prý stonkem svítí v noci,
bláznovství je k odpomoci.
Leč kde já? Mám práznou hrst –
k ochraně jest bezúčelná!
S obry mám jen úbolky!
Pozdvihni jen hbitě prst –
moje hlava vodnatelná
trhne sebou nevolky
a přec nepohnutě sednu,
čekám ránu, ještě jednu
– za zlý vtip, nač okolky? –
ač tvá ruka umně dělná
na plátno mě čarujíc,
ani štětce dotekem
postavě mé neublíží.
Díky tobě, sennor, dík!
Pod kloboukem k levé straně,
nad knihami k velkých haně,
jimž je kniha hloupé nic,
oděn pěkným oblekem
na diváka klidně vzhlíží
El Primo, dvoru trpaslík!
Proč se lekám, stále chvěji,
ač klid v bledém obličeji?
Vždy se bojím úrazu!
Pod srdcem mě matka nosíc,
spadla se mnou se schodůschodů.
317
Plakala pak nad košíkem,
božímu kam obrazu
– mrzáku – mně ustlala,
a s tím smutkem a s tím vzlykem,
krasavcem se nehonosíc,
urozených půvabůpůvodů,
mne dětstvím vedla dřímala.
Poprvé kdy sladce hnula
moje tvář se na úsměv,
guitana mě uhranula;
snad v té bábě Maurů krev.
Když pak ve mně kluk se budil,
nač bych po koutech se trudil?
Na ves, mezi děti, ven!
Kámen z ruky soka frčí
do hlavy mně; krev tu crčí,
v lebce hučí, v očích svítí,
kdes vod šumí vlnobití,
zní jím lup a prask a lusk
na záhlaví pod temenem,
až mě volá matky sten
k životu zas. Bolí, bolí – –
Mokvavá se rána hojí
a já hledím okny jen,
kde se děti rvou a hrají.
Zas mi touhou oči plají,
mezi ně. Tak mezi nimi
rostu, nerostu. V tmy koutě
nad chlady se jara rmoutě,
chudoby jen láskán puchem,
tajím cit. Ven vtip a šprýmy
nad šťastnými, bohatými!
Mladé tělo, stárnu duchem.
Svět kol vidím barev jasných,
318
ohyzdu však navždy v sobě.
Co mi zbylo na ten blud?
Duši mám též! Sám jsem odkryl
v sobě tuto útěchu,
pohledem tvým potom tknut,
– umělce a šlechtice –
obrazu, své ku podobě,
pravím: Nedbám posměchu!
Věřím: Každý mne jest lepší! –
nemluví-li, nemaluje,
slov a tváře nelíčí,
jak tvůj obraz: nelichotí,
ať ten onen grand se zlotí,
že bůh z něho nekřičí.
Já jsem také lepší, mlče,
ale slovy – prudké vlče,
činy – larva opičí:
co kdo činí, dobře činí;
ač mé vědy jinak míní...
Věřím v soucit lidí velkých,
– obřadný můj Dieguito! –
ve vděk mocných světa toho,
a přec smíchu lítice
nedvorně kdys hruď mi drásá,
ač mně potom vás je líto:
Trpaslík a velkým směji
do očí se nad knihami!
Mezi řádky okna zejí,
jimi vidím světa klamy.
Stín má obraz. Přec v něm krása.
Člověk jsi a šlechtic rodem,
malířem, jen jako jiní.
Rytířem co tebe činí?
319
Tahem štětce, barvy bodem
na šatě ten kříž to hlásá?
VELASQUEZ:
Obraz „Meninas“ již končím, v dílně
samoten. Tu sama Jeho Milost
vejde tiše bez průvodu sluhů,
ku stojanu plátna mého kráčí,
co já místo v úklonách mu volním,
uctivě mu ustupuje na zad.
Španělský jsem grand, a král tu stojí!
Jeho Milosti jist přízně jindy,
svého vědom umění a díla,
jemuž pohled můj ni výtky nemá,
čekám znalce posudek a chválu.
Jasným pohledem král zkoumá obraz;
od postavy těká ku postavě,
s otce lichotou se na koleno
níží před infantkou Margaritou,
mluví k ní, div nehladí jí vlásky,
neceluje růžová jí ústka,
– dítě od domluv jak své by donny
zářná očka obracelo po něm,
z komnat sem jej přicházeti tušíc.
Rdím se radostně, an král si chválí.
„Krásně, Diegito, velmi krásně!“
Slovo má i pro psa na podlaze.
Vstav, kam hledí bádavě a přísně?
Já jsem tuto zpodobil i sebe;
štětce v pravici a v levé ruce
palettu, tak stojím v rohu malby.
Jeho Milost náhle s nelibostí
mračí brvy, slovo tlumě na rtech,
320
svou by nekáral chval unáhlenost.
Pomaten, hlas na omluvu hledám:
Jeho Milosti jen po rozkazu
odvahu mám postavit i sebe
vedle infantky, ač do pozadí –
leč tu mním, že nalézám už chybu.
Mlčím tedy pokorně. Tam dvéře
v přítmí pozadí jsem nechal otevřené – –
Maloval zde umělec a dvořan.
Onen nechybil, však tento pykej,
za onoho – malebnou ač – vinu!
„Sem pojď, Diego!“ král z uctivého
ústraní mě k soudu volá příkře.
„Umělec prý bývá domýšlivý;
v díle jeho neoprav ni mouchu
ruka cizí, v úmyslu i dobrém.
Však tvůj vládce dá ti poučenou.
Palettu sem, štětec! Zmiz ta chyba!“
Jeho Milost umně mísí barvy,
rumělku i kapku sloní černě.
V duchu skvrnu křičící už vidím
na pozadí v pruhu světla z dveří,
v nichž dlí dvořan s obnaženou hlavou;
neb kříž dokona a z rohu k rohu
po obrazu celém. Král můj nedbá
pokory a úzkosti v mých rysech,
po mně ani stranou nepohlédna.
Na můj černý šat – tah zručně k tahu –
maluje kříž na prsou mi rudý
řádu svatého Jakuba... „Sennor!“
u vděčném jen dechnu překvapení,
Jeho Milosti se klečmo kloně.
Vznešený můj pán, král Filip Čtvrtý
chvíli na mě hledí; kyvem hlavy
321
tvrdí milost svou a beze slova
do svých komnat ráčil odejíti.
EL PRIMO:
Neptal jsem se, kdo tě volil!
V tom můj nápad nevrcholil.
Co tě, co tě činí větším,
na to ptám se, o tom řečímřečním!
Velký, hrdý Dieguito,
folianty ceň mi tyto,
nad nimiž mě maluješ!
Špargály to, pergameny,
kroniky a rodokmeny.
Rytířem sám král tě činil.
Z odkladů kdy’s neobvinil
kapitolu řádu též,
přijati že váhá tebe
do svých poct a slávy nebe?
Ne tvá cena, háv tě šatí.
Starých písem pouze platí
pergament a husté síto
červotočin. Račiž tedy
– to můj vtip a smích a škleby –
k tomu stačí trpaslík,
co dokázat máš naposledy
z lidských úst a němých knih!
Vznešeného ač jsi rodu,
hrdý na svůj původ slavný,
po tři léta hodiny
hořké máš a žlučnou zlobu,
než-li řádu kollegiu
dokážeš svým rodokmenem
do kolena za kolenem
322
čistotu své rodiny,
modrou krev a bílou pleť,
k pěti bodům odpověď:
do tvého že rodu nikdy
nevženil se Maur ni žid,
nevdala se ani Maurka,
Židovka neb konvertitka;
potom, otec a tvůj děd
že nebyli kupci nikdy;
za třetí: že umíš jezdit,
vlastního sám koně maje;
čtvrté: na souboj-li vyzván,
ač nectné viny nevěda,
zdas výzvu přijal a se bil;
za páté, žes od obrazu
jeho Eminence Borjy,
kardinála z Toleda,
platu nepřijal, jen daru,
ku příkladu: plášť jen nový,
stříbrnou snad sponku na něm.
Hleď i oslař svědky loví,
bez osla jda k alkaldovi!
Od Madridu do Oporta
svědky sháněj, důkaz veď,
než háv řádový tě zdobí,
bys byl jiný, než jsi teď:
královský ač malíř dvorní –
trpaslíků, šašků, bláznů,
holičů a honců druh,
kam tě dvorní obřad klade,
ač tě staví nad náš kruh
umění tvé a tvůj duch.
323
VELASQUEZ:
Dovodil jsem vše, co řád si žádal.
Hrd jsem po rodu, muž, neustoupím.
Vytrvalost vítězem mě činí!
Nejsem kramářem, ni lichvy židem.
Nelze volit výšku svého stromu,
okolí a půdu, v níž tkví kořen.
Však co nesu, nedám dětem rváti.
Bychť byl v umění i trpaslíkem,
a můj soudce nade mnou se týčil
v postoj honosný – jak na obraze
blázen Pablillos – své kladu barvy
trpělivou prácí na svá plátna
v tichém světle střízlivém, jak vidím.
Jsem co jsem, dlím klidně nad svou prácí.
Chlubní markýzové hledejte v ní chyby,
že i trpaslíky týmže štětcem líčím
jako grandy, donny, krajkoví a zlato –
nemaluji každého já blázna,
ni vhod každému, kdo gigantem jest ústy.
324