KLEMENT VlIl. FILIPOVI NERI.

KLEMENT VlIl. FILIPOVI NERI.
Můj synu, pozdrav, apoštolské požehnání! Jsi světec. Já jsem pod tiarou prach, sluh Páně sluha, na skále – a třtina příliš; tož pokorně se před Ním chvím a klekám. Jest bez ceny Ti kardinálský nach, že odmítáš, co jiných vrcholné je přání? Tím rmoutíš Mne a sebe skromně mýlíš: tím pouze bližší s Tebou styky čekám; měl tento purpur ctným jen štítem být, k Nám povinností Tebe upoutati, bys lidstva Rybáři jsa blíž, Mu věrně radil. Tím nachem na Tobě My chtěli Sebe ctít. Hle, pokorný – a pohrdá? I purpur nahé šatí. Jen malý změnou roucha malé zradil. Toť kletba mocných toho světa stálá: Nám nevěří svět dobra hnutí svatá a zášt nám vstříc i pohrda jen sálá, neb aspoň mračný soud nás chladně míjí, kde hruď i nám plá touhou dobra vzňatá! Jsem nespokojen s Tvojí Důstojností. Ty příkře zkoušíš pokoru Mých dcer a synů, co v klášterech se od zlých nástrah kryjí. I vůči Nám pak stoje u přísnosti, kde na Mně není, hledáš chyb Mi vinu, i skromně nesa nepovolnou šíji. Dík, ctíš Mou matku v Pánu, donnu Agnesinu; syn její kéž díl svatých modliteb Tvých sklízí! 260 Cos ondy v antoninských thermách viděl? To démon byl? Stín oblak, frašný op! Klam očí na Tvůj povel v rumu trosek mizí – prý’s posuňků a kejklů jich se styděl. Ty věříš v ďábla zjevení. A zlatých stop zjev jasný Madonny neb Svatých jest Ti cizí. Svým žákům velíš, Jim by ve tvář plili, zda ďas to v nich, v jich zjevu klam jen zdob, (jenž rozplyne, slin z bolesti a vzteku; jen hrůzy děs pak zbude ve člověku) kdy jeví se jim v snách, či zbožných meditacích – dím: zbožných – a jas nebe zrcadlí se v zracích! Jest možna dnes jen revelace ďábla a nikdy krásy zjev a dobroty a cnosti? Což Raffael a jiní bludně snili? Jim krásy v ekstasích což umná ruka slábla, by do děl nesmrtelných jen jich odstín lili! Svět různou maskou satana jen hostí? Když po Pánu tam zlobní plili kati, i Jeho svatá tvář se bolně stáhla; kde slávy svatozář se nad ním tehdy zlatí? Když nevždy Bůh, co vždy Ti satan čelí? V Tvém listu k srdci Mně též výtka sáhla, že k Tobě nejdu, lidstva otec bdělý, ač Kristus Tebe večer navštěvuje. Toť rozpor s tím, co strach Tvůj učňům velí, že maskou Svatých zlý vždy zkázu snuje. Mne nedbáš Ty, já Tobě mám se vtírat? Jdu stopou Neviděného a k světlu kráčím, tu vedle stezky lekám pekelné se sluje, i v stínu kříže hodlám s Tebou zmírat – zde, Důstojnosti, synu poroučeti ráčím: 261 Pán přijde-li k Vám, žehná večer chleby, Vy za nás proste, Církve za potřeby. * Sám Klement večer na modlitbách klečí. Pán nepřišel, kdy den se kloní šerý – bdí k jitru, pláče svatý Filip Neri. Ni satan nečíhá však v povzdálečí. 262