Můj synu, pozdrav, apoštolské požehnání!
Jsi světec. Já jsem pod tiarou prach,
sluh Páně sluha, na skále – a třtina příliš;
tož pokorně se před Ním chvím a klekám.
Jest bez ceny Ti kardinálský nach,
že odmítáš, co jiných vrcholné je přání?
Tím rmoutíš Mne a sebe skromně mýlíš:
tím pouze bližší s Tebou styky čekám;
měl tento purpur ctným jen štítem být,
k Nám povinností Tebe upoutati,
bys lidstva Rybáři jsa blíž, Mu věrně radil.
Tím nachem na Tobě My chtěli Sebe ctít.
Hle, pokorný – a pohrdá? I purpur nahé šatí.
Jen malý změnou roucha malé zradil.
Toť kletba mocných toho světa stálá:
Nám nevěří svět dobra hnutí svatá
a zášt nám vstříc i pohrda jen sálá,
neb aspoň mračný soud nás chladně míjí,
kde hruď i nám plá touhou dobra vzňatá!
Jsem nespokojen s Tvojí Důstojností.
Ty příkře zkoušíš pokoru Mých dcer a synů,
co v klášterech se od zlých nástrah kryjí.
I vůči Nám pak stoje u přísnosti,
kde na Mně není, hledáš chyb Mi vinu,
i skromně nesa nepovolnou šíji.
Dík, ctíš Mou matku v Pánu, donnu Agnesinu;
syn její kéž díl svatých modliteb Tvých sklízí!
Cos ondy v antoninských thermách viděl?
To démon byl? Stín oblak, frašný op!
Klam očí na Tvůj povel v rumu trosek mizí –
prý's posuňků a kejklů jich se styděl.
Ty věříš v ďábla zjevení. A zlatých stop
zjev jasný Madonny neb Svatých jest Ti cizí.
Svým žákům velíš, Jim by ve tvář plili,
zda ďas to v nich, v jich zjevu klam jen zdob,
(jenž rozplyne, slin z bolesti a vzteku;
jen hrůzy děs pak zbude ve člověku)
kdy jeví se jim v snách, či zbožných meditacích
– dím: zbožných – a jas nebe zrcadlí se v zracích!
Jest možna dnes jen revelace ďábla
a nikdy krásy zjev a dobroty a cnosti?
Což Raffael a jiní bludně snili?
Jim krásy v ekstasích což umná ruka slábla,
by do děl nesmrtelných jen jich odstín lili!
Svět různou maskou satana jen hostí?
Když po Pánu tam zlobní plili kati,
i Jeho svatá tvář se bolně stáhla;
kde slávy svatozář se nad ním tehdy zlatí?
Když nevždy Bůh, co vždy Ti satan čelí?
V Tvém listu k srdci Mně též výtka sáhla,
že k Tobě nejdu, lidstva otec bdělý,
ač Kristus Tebe večer navštěvuje.
Toť rozpor s tím, co strach Tvůj učňům velí,
že maskou Svatých zlý vždy zkázu snuje.
Mne nedbáš Ty, já Tobě mám se vtírat?
Jdu stopou Neviděného a k světlu kráčím,
tu vedle stezky lekám pekelné se sluje,
i v stínu kříže hodlám s Tebou zmírat –
zde, Důstojnosti, synu poroučeti ráčím:
Pán přijde-li k Vám, žehná večer chleby,
Vy za nás proste, Církve za potřeby.
Sám Klement večer na modlitbách klečí.
Pán nepřišel, kdy den se kloní šerý –
bdí k jitru, pláče svatý Filip Neri.
Ni satan nečíhá však v povzdálečí.