21. LEDNA 1793.

21. LEDNA 1793.
Den kalný, šedý mlhavě. Mží od rána. Hlava na hlavěhlavě, řad medvědic; les hrotů strmících, co vojska dle chodníků ulic mlčících, kam pomalu z Templu jede vůz, kde konec obav a zla a hrůz. Dva v kočáru silážní upíři. Král upjatě čte si v brevíři, jejž abbé Edgeworth mu zapůjčil, soucitný průvodčí k poslední z chvil. Jsou ovlhlá dechem kočáru okna; kdo věrný, by neviděl, v ulicích mokna, koho to vezou k náměstí Revoluce, by nevztáhly po něm se k obraně ruce? Však není jich tady. Jen dni jest k pláči, skla slepých oken sychravě smáčí. Jsou zavřeny z rozkazu Kommuny i okna i krámy. Hrozivé posuny statečných obránců volné vlasti lid vězní v domech, jsou lišky v pasti... Kol mrtvo a klid. Zde Paříž hrob. Jen bez jedné hlavy – den nových dob... Ráz deseti hodin. U cíle! Ludvík Kapet v hlavy pochyle jde s vozu. Jak hlavu zved’, klid ve tváři, ač bled a bled, zří na podstavu dřív sochy ujcovy: schod k věčnosti čeká jej hotový. Kat pomáhá mu z kabátu, vlas hlavy střihá ve chvatu 339 a schovává do kapsy – ne památkou sobě, váže mu šátkem ruce obě. Král nad bouří citů vítězem, naposled pokleká před knězem. Kněz jej objav, jemu žehnaje se slzou v oku, je průvodcem váhavých mu kroků na stupně lešení. Prudce král tam z rukou se pochopů oderval a k balustrádě chvátá v před, k národu promluvit naposled. Jen pohled. Tuhnou ruce tamborů. Lid davy hledí nahoru. „Můj lide, umírám nevinně a v poslední odpouštím hodině. Jen Boha prosím: z popravy vám nepadni krev moje na hlavy!“ Rvou kati krále na špalek, řvou povely, víří bubny. Hluk a jek – a v zalknutém hrozném výkřiku v koš padla hlava od dříku. Kluk Henry Samson, katův syn, ji vyňal, otloukl od pilin, a ukazuje v potupu. Běs šílí zádavou zástupů. Řev, útok – V divoké plesu říji si teplou krví ruce myjí, v krvavém blátě u stroje paty hrot ryje šavlí a pik: nad aristokraty a tyrany je oslaví za vítěze i bez vrubu srubnou tvrdou lebku kněze. 340 Máčejí šátky, v koš kostky vrhají – ty nemoci zhojí, ty povždy vyhrají. Břit guillotiny hedbávem praporu tře praporečník z Marseille. Na vzdoru chlap jiný nabírá dlaní krev, občanů hlavy kropí rouhavě msty na výzev. Na hrotu piky vlaje králův šat – cár z něho, tisíců rukou na rozchvat. Řev, nadávky, výskot, křik o štěstí – – Dva muži jdou tiše z náměstí, kněz Edgeworth a vévoda z Orleanu. Hlasoval na smrt příbuzné krve vlasti na záchranu... 341