21. LEDNA 1793.
Den kalný, šedý mlhavě.
Mží od rána. Hlava na hlavěhlavě,
řad medvědic; les hrotů strmících,
co vojska dle chodníků ulic mlčících,
kam pomalu z Templu jede vůz,
kde konec obav a zla a hrůz.
Dva v kočáru silážní upíři.
Král upjatě čte si v brevíři,
jejž abbé Edgeworth mu zapůjčil,
soucitný průvodčí k poslední z chvil.
Jsou ovlhlá dechem kočáru okna;
kdo věrný, by neviděl, v ulicích mokna,
koho to vezou k náměstí Revoluce,
by nevztáhly po něm se k obraně ruce?
Však není jich tady. Jen dni jest k pláči,
skla slepých oken sychravě smáčí.
Jsou zavřeny z rozkazu Kommuny
i okna i krámy. Hrozivé posuny
statečných obránců volné vlasti
lid vězní v domech, jsou lišky v pasti...
Kol mrtvo a klid. Zde Paříž hrob.
Jen bez jedné hlavy – den nových dob...
Ráz deseti hodin. U cíle!
Ludvík Kapet v hlavy pochyle
jde s vozu. Jak hlavu zved’,
klid ve tváři, ač bled a bled,
zří na podstavu dřív sochy ujcovy:
schod k věčnosti čeká jej hotový.
Kat pomáhá mu z kabátu,
vlas hlavy střihá ve chvatu
339
a schovává do kapsy – ne památkou sobě,
váže mu šátkem ruce obě.
Král nad bouří citů vítězem,
naposled pokleká před knězem.
Kněz jej objav, jemu žehnaje se slzou v oku,
je průvodcem váhavých mu kroků
na stupně lešení. Prudce král
tam z rukou se pochopů oderval
a k balustrádě chvátá v před,
k národu promluvit naposled.
Jen pohled. Tuhnou ruce tamborů.
Lid davy hledí nahoru.
„Můj lide, umírám nevinně
a v poslední odpouštím hodině.
Jen Boha prosím: z popravy
vám nepadni krev moje na hlavy!“
Rvou kati krále na špalek,
řvou povely, víří bubny. Hluk a jek –
a v zalknutém hrozném výkřiku
v koš padla hlava od dříku.
Kluk Henry Samson, katův syn,
ji vyňal, otloukl od pilin,
a ukazuje v potupu.
Běs šílí zádavou zástupů.
Řev, útok – V divoké plesu říji
si teplou krví ruce myjí,
v krvavém blátě u stroje paty
hrot ryje šavlí a pik: nad aristokraty
a tyrany je oslaví za vítěze
i bez vrubu srubnou tvrdou lebku kněze.
340
Máčejí šátky, v koš kostky vrhají –
ty nemoci zhojí, ty povždy vyhrají.
Břit guillotiny hedbávem praporu
tře praporečník z Marseille. Na vzdoru
chlap jiný nabírá dlaní krev,
občanů hlavy kropí rouhavě msty na výzev.
Na hrotu piky vlaje králův šat –
cár z něho, tisíců rukou na rozchvat.
Řev, nadávky, výskot, křik o štěstí – –
Dva muži jdou tiše z náměstí,
kněz Edgeworth a vévoda z Orleanu.
Hlasoval na smrt příbuzné krve vlasti na záchranu...
341