NA HORU.

NA HORU.
Noc na sabinských horách. V klášteře bdí mnichů stráže, i mysli lhostejné jak obřad nad opatem mrtvým káže. Žalm dopěv, mlčky u mrtvoly v noci nyní tichu jen k oddechu dlí pod kápěmi dvojsbor černých mnichů. Chlad noci pudí ze dvorany pánví uhel žhavý, tmou šeří kmit z nich nachový, ač mdlý a plápolavý. Vstal Dagobert jak duchem tknut a klne nad mrtvolou: „Bůh neprominul viny tvé! V tmách ďábli tě už kolou a topí síry do varu, běd kámen na tě věsí, bys tonul, planul nebe mstou, řval bolem na úděsy! Tam zoufale se vyznávej, co’s tajil tady hříchů, kaj nadarmo se v rouhání jen k Satanovu smíchu! Ni slza nekaň za tebou, žár ochladiti trestů! Klam ruce spínej z plamenů, kam’s volil bludnou cestu! Ty’s Boha nedbal království, lid nepěstě mu nový, by do ovčince jednoty spěl pod Kristovy krovy. Ty’s nebyl otcem bratří svých, ni modlitbou, ni kázní, sám bujnou hlavu koupaje jen pustých choutek lázní. Což byla práce tobě svatou, orat na úhoru, hor mýtit pralesy, k dne práci hymnou vítat zoru? Byl tebou klášter útulkem, kde nešťastným by kvetlo vždy blaho míru, odtud svět by jasné hřálo světlo? 87 Vzlet myšlének a cíl tvých snah vždy v nebesích ti tkvěly, co tuto přece zlatý klas dlaň štědrá nuzným dělí? Kdy svět rvou boje, vlny zla vrou v běsných sporů víru, je klidnil’s moudrou výstrahou? Kde ratolesti míru? Jest kletbou nám rez bohatství, jež hromadily doby, když ukuly ti pouta vin, kruh neřesti a zloby! Tvé tělo bude hnilobou, dní nádhera tmy plísní, co nad tvou duší k záhubě se Věčný hněvně přísní. V den, Pán kdy k nebi vstupoval, i nás kam vedou tuchy, ty’s klesl v rukou s pohárem! Plod červivý, klas hluchý...“ Jak hněv a výtky bratra světce duní mrtvou tiší, jen níže hlavy pod kápěmi kloní smutně mniši. Mnich Dagobert být opatem, jim vůdcem nyní k nebi, on k cestě tam což bohatě by lámal živné chleby! Mnich mladý jáhen Ingebald vstal u protějším sboru. Jak ovál by mu vidin mráz tvář bledou plachých zorů. Sám kleká do noh mrtvoly, kde pokyny jen ruky všem ukazuje písmo vryté dlažby do opuky, že spravedlivý žalobcem sám sobě... Skloněn klečí, zrak klopě pokorně, dlaň pod škapléřem. Brání, svědčí: 88 Ctní otcové, číš opatu dle prosby já jsem podal; kdo proklel ji však, vína mok by útroby mu hlodal? Váš učeň nehodný, kdys bývám vidin trápen duchem, že vidívám, co nevidno, a slyšívám, co hluchem. Číš opat nesl o hod k rtům, já u křesla mu stoje, v tom vidím, oči nezvedna, dvě postavy tu dvoje. Dlí anděl po bok opatu a satan s druhé strany: zlý blíž jde, dobrý odlétá svých bílých křídel vany. Zrak odkryv tlapou kosmatou, zde na hřích satan číhá, zrak anděl křídly zaclonil, jež láme studu tíha. Pil opat číši otravnou – to šťávy od oměje? – že prudká křeč jím lomcuje, co satan tich se směje. Číš, otci z ruky vypadlou, mnich Dagobert mu žehná – Též u něho zřím jiné dva, ni okem výše nehna. Stín tmavý k hříchu chechtá se, až kalnou slintá rmutí, kdež tiše anděl Dagobertův pláče pod perutí. Duch světlý odlétá; duch tmy dí mnichu v smíchu tajném: „A nebudeš ty opatem! Jsi travičem, buď Kainem!“ Jen hrozný výkřik zoufalý zní ze zločinné hrudi, až mnichy němých úleků mráz letmé hrůzy studí. Mnich Dagobert! Kde trojnož uhlí řežavého kácí, ven po něm tápe v bolestech, ven chodbou v tmách se ztrácí. 89 K dni manstýř Farfu opustil, kde zamkli za ním bránu. Dál bloudí vlkem po horách, až dospěl ku Gargánu. Jen zloba jest mu průvodcem, ne pokání ston bolný, ač stále výš mu vede krok trud vůle neodolný. Však nadarmo. Rok namáhá se na Gargánu témě – vždy přece dalek výsoty, kde touží k nebi země. Hvozd kolem něho hluboký, strž, průrvy, balvan, sluje. Kde na noc mdlobou uléhá, kol vichor zlobně duje. Ne k modlitbám, jen ku hrozbám pěst proti nebi vzpíná, jak nezdar touh a odvahy spár do hrudi mu vtíná. Kdys potkal svého anděla. Tvář krásná, ale děsí – – Výš, po něm vzhůru na skálu, jej dolů strhnout, v tesy, by bez povzletů k výsosti též trny dral se výše, jak polámal by křídla pád jen v skalných temnot říše! Tvář od něho duch odklání... „Mstou viz, hrůz od bolestí jak bledne krása duchová,“ dí mnich – a po něm hněvnou pěstí, kde stanul moře nad příbojem anděl na útesu – – Sám padá do kalu a rmutu bez obran a hlesu. 90