SLEPOTĚ.

František Leubner

SLEPOTĚ. 1365.
V rukou – pod pečetí úmluv list, čeká na podpis, už kliden, jist. Dubrovníku obec ctná i rada volila slov lichotných jej hada, zlatem zde a lstí by svobodu vyjednal jim cest a obchodů po Balkánu v přízni moslemínů, Muradův kde vládne půlměsíc, co mře Byzanc chorá v mdloby stínu, pevnin už ni moří neděsíc. Mlčí Ragusy už vyslanec. S úctou kloní skráň a hrbí plec, v nitru pýchou zloráda hrd plana: z podelbí jemjen mžikne na sultana kradnýmkradmým občas letmo pohledem a zas oči rychle klopí v zem. V novém serajlu svém v Drinopoli sultan Murad stojí u oken na rozmysli; za hory a doly pohled jeho letí odtud ven. Rok co rok sta zlatých solidů splatí Dubrovník, by v poklidu cizích od zbraní dál kupčil volně. Křesťan jinde krvácej, mři bolně, spahů pod hroty i jenčarů, však co různých světa tovarů obec svobodná tam u přístavě 184 na lodích zas pro svět hromadí, putuj po zemi, pluj mořem hravě, na lup jen když Turka nevnadí! Zpod nadvlády slavných Benátek Ludvík Uher město ujal v děk; ale teď už bez pout, sobě žije po rozumu moudré signorie, jež se volí z měšťan vlastních řad – kvete strom, vaň mimo bouře chvat! Bulhary a Byzanc u vír mete; blíž a blíž mrak supá Osmanů... O píď země, krok – vy tři se rvete, nám v klín zlatý plod těch bouřných závanů! Na bílý tu den a pravdy trh posel nekladl smluv u návrh žistné obmysly své domoviny, nepřátel jen vyčítaje viny, prose pokorně a k zdaru smluv vládce velkosti se léčkou tknuv. Nedlel marně v Benátčanů škole návnad, zrad a piklů, pružných slov. Moslím – stepí syn; v děv lepých kole hýřivě mdlý po bojích si hov – – Murad myslí na Zlatý však roh, Bospor, hradby, boj. Krev, mrtvol stoh – – Mávnul rukou; daleko ty vidy! Meč co podmanil, vstaň z pohrom bídy! Kde kůň pole deptal v Rumili, kéž se zas jen klasy rodily! 185 Vzdorná Čepina kde vzata námi, nad zlato mi dítě – z něho muž! Měj tam džaur i mluvu svou i chrámy, místo daní v mých pak vojích služ! Kde ční kříž, tam pod ním stín, tma vin, než i můj tam vojům velí kyn. Bulhar Šišman poutá u vězení vládce Byzance; kraj Strazimíra plení Ludvík Uher k hradbám Vidinu; Štěpán Uroš kdež má krvinu, když mu čelnik Vukašin je vrahem? Jedna zátopa kal uklidí, skvrna krve pod kterým kde prahem – – Přes ten práh dnes nikdo nevidí! Roger de Loria od Athén s Benátky spor vedl o část lén na ostrově Euboji loni a mne volal na rozhody o ni; díky Allahu! – nač krve brod? Já i na zdi Théb jsem bunčuk vbod’, až kněz křesťanstva se děsil v Rumě o Acháje pod mou rukou střep – – Mlátím zrno na vad cizích humně, že džaur chlubný zlobou slep jest, slep! Slep jest Frank, mně otvíraje zrak, na něho my kam a kudy pak! Rychle, jistě pod Balkánu stíny na vše strany topory a klíny! Můj tu man i onde, pod můj soud, potom do okovů rab a pout! 186 A kde zlata prameny se řítí samochtě mi v dobrovolnou daň – žízně v úpalu, bloud váhá píti, plna vod ač nastavená dlaň! Obrátil se po vyslanci zpět sultan Murad. Vrhnul bystrý hled, listina kde na stole už leží k jeho podpisu. Psát nezná, stěží, – Dubrovničan v duchu směje se – v rozpaku a studu, v úděse po jakých ji kejklech jménem značí? Destičku snad klada, sloní kost, prořezanou řádkou péro vtlačí; skráň mu potem svlaží námaha a zlost... To zrak není plachý, ponurý – – Murad na stůl vylil z lastury klidně černidlo; dlaň, prsty smočil, na list otisknul, by slep ji zočil – co jen úsměch bradu vlní k rtům: „Zde má tughra – podpis, sigillum! Vám kdys oči kalí do slepoty zášt a prorada, vám k záhynu. V oči bij ta skvrna, křič v ty vaše psoty – Dej sem svou, mou vezma listinu!“ Do Ragusy domů, domů již! Rychle tam, lsti k ústrahám se bliž! Osman ovšem stojí nepopěrně nad Byzanc a nás i v slovu věrně, však i ve zbroji! Dva vzory viz – – 187 Posel v tváři hořký bázně rys: Pevnou ruku těžkou skrvavělou, na vše strany prsty mířící jak by viděl nad Thrakií stmělou – – V západ den, krev na půl měsíci. 188