V rukou – pod pečetí úmluv list,
čeká na podpis, už kliden, jist.
Dubrovníku obec ctná i rada
volila slov lichotných jej hada,
zlatem zde a lstí by svobodu
vyjednal jim cest a obchodů
po Balkánu v přízni moslemínů,
Muradův kde vládne půlměsíc,
co mře Byzanc chorá v mdloby stínu,
pevnin už ni moří neděsíc.
Mlčí Ragusy už vyslanec.
S úctou kloní skráň a hrbí plec,
v nitru pýchou zloráda hrd plana:
z podelbí jen mžikne na sultana
kradmým občas letmo pohledem
a zas oči rychle klopí v zem.
V novém serajlu svém v Drinopoli
sultan Murad stojí u oken
na rozmysli; za hory a doly
pohled jeho letí odtud ven.
Rok co rok sta zlatých solidů
splatí Dubrovník, by v poklidu
cizích od zbraní dál kupčil volně.
Křesťan jinde krvácej, mři bolně,
spahů pod hroty i jenčarů,
však co různých světa tovarů
obec svobodná tam u přístavě
na lodích zas pro svět hromadí,
putuj po zemi, pluj mořem hravě,
na lup jen když Turka nevnadí!
Zpod nadvlády slavných Benátek
Ludvík Uher město ujal v děk;
ale teď už bez pout, sobě žije
po rozumu moudré signorie,
jež se volí z měšťan vlastních řad –
kvete strom, vaň mimo bouře chvat!
Bulhary a Byzanc u vír mete;
blíž a blíž mrak supá Osmanů...
O píď země, krok – vy tři se rvete,
nám v klín zlatý plod těch bouřných závanů!
Na bílý tu den a pravdy trh
posel nekladl smluv u návrh
žistné obmysly své domoviny,
nepřátel jen vyčítaje viny,
prose pokorně a k zdaru smluv
vládce velkosti se léčkou tknuv.
Nedlel marně v Benátčanů škole
návnad, zrad a piklů, pružných slov.
Moslím – stepí syn; v děv lepých kole
hýřivě mdlý po bojích si hov – –
Murad myslí na Zlatý však roh,
Bospor, hradby, boj. Krev, mrtvol stoh – –
Mávnul rukou; daleko ty vidy!
Meč co podmanil, vstaň z pohrom bídy!
Kde kůň pole deptal v Rumili,
kéž se zas jen klasy rodily!
Vzdorná Čepina kde vzata námi,
nad zlato mi dítě – z něho muž!
Měj tam džaur i mluvu svou i chrámy,
místo daní v mých pak vojích služ!
Kde ční kříž, tam pod ním stín, tma vin,
než i můj tam vojům velí kyn.
Bulhar Šišman poutá u vězení
vládce Byzance; kraj Strazimíra plení
Ludvík Uher k hradbám Vidinu;
Štěpán Uroš kdež má krvinu,
když mu čelnik Vukašin je vrahem?
Jedna zátopa kal uklidí,
skvrna krve pod kterým kde prahem – –
Přes ten práh dnes nikdo nevidí!
Roger de Loria od Athén
s Benátky spor vedl o část lén
na ostrově Euboji loni
a mne volal na rozhody o ni;
díky Allahu! – nač krve brod?
Já i na zdi Théb jsem bunčuk vbod',
až kněz křesťanstva se děsil v Rumě
o Acháje pod mou rukou střep – –
Mlátím zrno na vad cizích humně,
že džaur chlubný zlobou slep jest, slep!
Slep jest Frank, mně otvíraje zrak,
na něho my kam a kudy pak!
Rychle, jistě pod Balkánu stíny
na vše strany topory a klíny!
Můj tu man i onde, pod můj soud,
potom do okovů rab a pout!
A kde zlata prameny se řítí
samochtě mi v dobrovolnou daň –
žízně v úpalu, bloud váhá píti,
plna vod ač nastavená dlaň!
Obrátil se po vyslanci zpět
sultan Murad. Vrhnul bystrý hled,
listina kde na stole už leží
k jeho podpisu. Psát nezná, stěží,
– Dubrovničan v duchu směje se –
v rozpaku a studu, v úděse
po jakých ji kejklech jménem značí?
Destičku snad klada, sloní kost,
prořezanou řádkou péro vtlačí;
skráň mu potem svlaží námaha a zlost...
To zrak není plachý, ponurý – –
Murad na stůl vylil z lastury
klidně černidlo; dlaň, prsty smočil,
na list otisknul, by slep ji zočil –
co jen úsměch bradu vlní k rtům:
„Zde má tughra – podpis, sigillum!
Vám kdys oči kalí do slepoty
zášt a prorada, vám k záhynu.
V oči bij ta skvrna, křič v ty vaše psoty –
Dej sem svou, mou vezma listinu!“
Do Ragusy domů, domů již!
Rychle tam, lsti k ústrahám se bliž!
Osman ovšem stojí nepopěrně
nad Byzanc a nás i v slovu věrně,
však i ve zbroji! Dva vzory viz – –
Posel v tváři hořký bázně rys:
Pevnou ruku těžkou skrvavělou,
na vše strany prsty mířící
jak by viděl nad Thrakií stmělou – –
V západ den, krev na půl měsíci.