HABDALLAH NENÁVISTI.
Číš vína dávno dopita, dík dozněl habdallahu,
kdy nový týden odvolá den svatý s domu prahu.
Rav Šelómó ben Gabirol bdí v dumách po tmě k jitru
a dvěma hlasům naslouchá, co mluví v jeho nitru.
To svatá duše sabbatní se loučí s duší všední;
ta prosí, lká a horuje, kdež ona prchá před ní.
Lká teskná duše, samý prach a stín a pavučina:
„Ó prodli, sestro velebná! Což velka jest má vina?
Síť opřádá mě starostí, v tmách se stíny se ploužím,
prach usedá mi na křídla – a s tebou k slunci toužím.
Ó skloň se ke mně, k objetí! Bdím o tebe, sním blaze!
Dlaň bílou vlož mi na čelo, mé žehnej denní snaze.
Já slyšela tě zpívat dnes. Plá synagoga v jasu,
zrak tobě září hvězdou... Kde dlíš? Nyju o tě v žasu.
Dne po sobotě lekám se. Jak před tebou se kořím,
již nejsem ti ni přítěží. V snech tvých ni neživořím.
Ty pěješ hymnu sabbathu – kde’s vysnila ji, drahá? –
až lidu v cizin vyhnanství vlá nitrem rozkoš blahá.
Ty pěješ; snad se v rumy sesula zeď nářku pustá,
chrám z rozvalin, kol Sijjonu i svaté město vzrůstá?
65
Ty pěješ v zapomenutí, slov lahodou že sveden
blesk meče Cherub uhasí a otevře Gan Eden.
Ó prodli, sestro, zůstaň zde, den ode dne choď se mnou,
já slíbám stopy kroků tvých, kde zlatí pouť mou temnou.“
Dí duše, samý květ a pel a nadšení a světlo:
„Zda nevrátím se? Nač by dnes tě rozloučení hnětlo?
Kdy lampa pro mne sabbatní zas v týdnu zažehne se,
vstříc ozdob síně, k tobě jen se opět let můj nese.
Ctím mozoly tvé, vrásku tvou, v jich rýhách prach jen plísním,
tož letím nyní od tebe; tvým dnem se nepotřísním!
Ó netruchli mi, sestro má! Buď matkou mu a těchou,
jež v hrudi toho přebýváš, kdo hostinnou ti střechou.
On pálil vonné kadidlo i světlo tobě nítil,
též tobě mísil víno. Viz, jak s tebou soustrast cítil.
Rav myslí s tebou, vzpomíná, a týden se ti vděčí –
mne miluje, den jediný ač u nohou mi klečí!“
Dní dělných sestra zastesklá k ní hledí s trpkou výtkou:
„Jak truchlí zářné obrazy dob dávných pod omítkou!
Já truchlím pod svým pavučím a pod stíny a chladem –
ne mně, jen tobě kadidlo a víno v obět kladem!
Žas, chvála, úspěch písní tvých jak opájí tě asi!
Ó zůstaň, krásny jsou mé hrozny, olivy, mé klasy!“
66
Rav Šelómó ben Gabirol se odpovědi leká;
ať k díkům všedních radostí jen všední duše kleká.
Ať za chléb, víno, olivy se Bohu svému vděčí –
jest obzor ducha světlejší, žhnou radosti mu větší!
A vidí v nitru: sabbatní se duše toužně vzpjala!
Hvězd dálných blahým odleskem se v bílý oblak vzňala:
„Buď zdráva, sestro! Zora, den! Věz, kam jdu: Hledám Boha,
kam orlí peruť nevzletí, kam nesestoupí noha.
Dál k hvězdám věčným odvanu, sfér jejich hudbě slouchám,
zas v propast řítím se, sloj rud, v bok sopek lávou bouchám,
hned pěji opět se skřivany pod blankytu zvonem,
lkám ve tmě hvozdů s padlou zvěří krve nad výronem,
a pláči rosou na květech, s dne červánky se směji,
a tonu v hrůzách na moři, vln bouřných pod peřejí,
kde žhavou spoustou Samumu smrt karavany kácí,
mru na poušti, jdu k oasám, kde u vod hnízdí ptáci.
Výš! Do strun sahám Serafům a Jahve hlásám chvály,
hloub! se Satanem bolně řvu, v tmách věčný žár kde pálí.
Zde piji ze všech ze zdrojů i s ptáčaty a skotem,
lnu v divu k tajům přírody a žasnu nad životem.
67
Vše láskám, ničím nezhrdám, ač všeho lepší mnohem,
vše výronem jest Věčného – on ve mně, já v něm bohem!
Vše vidím, cítím, objímám, jsem podstatou a zjevem,
já nejsem-li, ni není Bůh, ni milostí, ni hněvem.
A z moře dojmů k sobotě kdy s hvězdami se nořím,
jsem vaším šťastna údivem: jak pěji, svět svůj tvořím.“
Tu rámě prudce rozpjala, co sestře líbá čelo,
kam mizí?... V duši všední chlad. Kam volání to znělo?
Ač sestra svátku odlétla, jest lehce duši všední,
ni bolestí, ni rozpaků. Hle, zda se jitro nední?
Zda práce nečeká? Když jaro, květy vláh si touží,
chce v zimě lampa oleje, kdy tma i dumy dlouží.
Vstal Šelómó ben Gabirol. Kde sváteční má duši?
Zří na východu zlatý pruh, tam v branách dne ji tuší.
Jde do zahrady. Nad zemí se hvězda jitřní třese,
zda steskem samoty? Zda slunci vstříc a v toužném plese?
Sní tiché stromy bez hnutí, v šer rýsují se temně,
jak těžké stíny náhrobků sny hlídaly by země.
Slyš, co to vane nad nimi? Kam zděšeně a prudce
se vrací duše sabbatní, proč bledé spíná ruce?
68
A vlétla k dělné sestře své, k ní ve hrůzách se tulí.
Saň soptí za ní, či se k pádu klenby nebes hnuly?
Jen zvony k jitru hlaholí, den slaví na vítanou:
jich zvuky do snů velkonoc jak rosa na květ kanou.
I vidí rabbi s hořkostí: hle, v oknech kathedrály
to záblesk jitra hoří tam, vnitř chrámu svíce vzplály!
I svící jas ten slaví den, jej budí na vítanou –
hvězd hasla noc, tam hvězdy svícnů do záchvěvů planou.
Spár krutý hněvů bolestných v hruď rabbimu se vrývá:
zní Hallelujah jitru vstříc, však jiný lid je zpívá.
„On vstalť! On vstalť!“ Kdo za ním jdou, ti z trouchně hrobů vstanou!
Den, den, den! zvony hlaholí a plesné touhy vanou.
Tu duše sabbatní se vzpjala od hrůzy a stesku,
tíž kletby láme z balvanů, žeh slova z hromných blesků:
„Buď proklet lid, vrah mého lidu! Paschu slaví věčnou,
kde v hanobě lid hyne můj, sklán strastí nekonečnou!“
Rav hrozí, zoufá, proklíná, s ní laje nad pohanou,
co zvony hlaholí, kam chrám zve duše sladkou mannou.
Z hor slunce vstalo vítězné, tmy noci pudí v děsu,
den jasní klidná veleba, kde srdce – budí k plesu.
Rav hlavu zaryl do dlaní, v kout jizby klesá z hněvů:
„Klň, hřímej, duše sabbatní! Vzbuř ku pomsty se zpěvu!
69
Chrl hněv, tmy vztek a pekla žár! Slov balvany je zdrtím,
když oni plesem jásají, kde já se hněvy škrtím!“
Však ona nyní mlčí už. Jen všední domlouvá mu:
„Mír ovládni tě, pane můj! Mluv za soboty v chrámu.
Zas promluví pak sestra má, jež tetelí se strachem.
Dnes já ji dlouho meškala, snad s mým se smíří prachem.
Jdi v synagogu za týden a s výše almemaru,
tam s ohněm na rtech vystoupě, den oněm hlásej zmaru.
Já nesu péči o tebe; měj chléb, měj plnou číši,
měj k práci den, noc k oddechu, kdy hvězdy mírem dýší.“
Rmut němí duši sabbathu. Den po dni týden plní.
Zda soboty jí svatvečer hlas touhou písní zvlní?
Jest harfa něma, vzdech ni van jí nerozvlní slabý.
Do synagogy nemluvný v tuch obavách jde rabbi.
Dvou sester tlumí výčitky, dvou duší spor a stony;
ta, ona nedbá jara kol, kam večer klesá vonný.
Stín ulnul v duši sabbatní; sní v bolesti a studu:
„Já plesům sester klnula. Jak svým dnes pěti budu?“
Žár hoří v duši hmotných snah – dnes odpočívá klidně:
„Dšti sírou, sestro! Pod křížem splaň chrám jich očividně!“
70
Rav prosí: „Dcero sabbathu, tys dojmů zlatou včelou,
co’s medůmedu s květů ssála kdy, jím hosti noc mě celou!“
Rav velí: „Dcero všednosti, tvá sestra z krásy pije,
jí nech, kéž lidu svatému dnes rosné perly sije.“
Plá synagoga do noci, v ní hlava vedle hlavy –
kam vyslal pěvec duši snivou ještě do dálavy?
Hle, na almemar vystoupil a klesá na kolena,
by ruce vztáhnul k modlitbě. Leč jaká v něm to změna?
Ni slova z úst, ni povzdechu. Vše písně oněměly,
zrak stuhnul v sloup. Kde nadšení? Dlí před ním anděl skvělý.
Šum křídel mohutných a hlas: „Trest hlásá, koho vidíš!
Já pěji v kruhu Serafů. Ty mlč, neb nenávidíš!
Jest nízká všední duše tvá. Oč plahočí se v práci,
má sousto, dovolí: ať bouř sad cizích palem kácí.
Kdys zpěvná duše sabbatní, teď neplodná buď vdova!
Kdy jásá vesna, září den, kde tvoje byla slova?
Kde ples je tvůj a účast dne, když klneš hudbě zvonů?
Ač hrda, rovnáš na plano se Boha ku výronu.
Tys unikala rmutu běd a z pádu zpět se stydíš –
kdy plynou sestry k výši též, jich jasu nenávidíš.
Tvou bolest, hrůzu chápe Bůh – jest v jeseň líto listí –
však jeho dech ty nejsi! Mrak, co z něho mráz jen svistí.
71
Bůh věčný, svatý, velebný, duch v lásce neproměnný –
ty s jiným srdcem neplesáš! I satan klne steny.
Květ zrosen, Bohu kloní se; jen sobě ty se klaníš.
Zde do ran liješ oleje, kdež tamo na krev raníš.
Bůh blažen jest, byť mlčel svět. Ty z chvály blaho klidíš.
Prach dusí vzdech tvůj. Slyš můj pláč... A mlč! Ty nenávidíš.“
Lid čeká. Tichou modlitebnou zavanulo mrazem.
V plášť halí se ben Gabirol, pad’ před zjevením na zem.
Tvář jeho odtud skály rys, hrob zaťaté ty rety,
v něm mrtva duše sabbatní. Rov nezdobí jí květy.
72