ELELETH.
Ascone...
... stella rubra, quae fuit praesaga
multorum. A. D. 1316 a 1337.
Jitra mrazivé mlhy lnou k země obzoru v sněhu,
k dni okna chrámu vysoká nítí se prokmity lamp.
Kdo za prací opět už pílí, kdo z orgií domů se motá,
ni k nebi, ni ku chrámu v mhách nevzhledne kalný mu zor.
Má duše, k půlnoci bděla’s a údivů pouty tě rdousi,rdousil
v tmy hluchu zas ten bolný žas: hlubinou prostorů, tmou
zem v okruhu slunce jde sirá, jen s dálných průvody planet...
Vstaň! Z oblastí závratných k nám putuje vesmíru host!
Nad mlhy západu hleď! Zda vstává tam jitřenka nová?
Ač dní se, ba zlata záplavou slunce již nad sněhy plá –
třpyt nad lemem země se chví tam z daleka tajemství hvězdných
a vítězí nad bělí dne křišťálný jeho lesk.
Nový rodí se svět? Je z dálky to věčnosti úsměv?
Či příštích trestů výstrahou hrot meče brousí tam Bůh?
Zda konec to znamená, zmar a nové obrody jinde?
Jest budoucích soudů to zvěst, Gehenna řítí se k nám?
Hvězda míhavých třpytů prv jiskří hranolu břitem,
den po dni roste do kruhu, vstávajíc váhavě z tmy.
Toť krvavá tarče: kdos nese ji proti nám, zbrocenou krví
k mstě za ní se skrývá a k nám ohňové šípy metá.
Den po dni zde davy slov zvědavých výměnou v hluku se jitří.jitří,
smích i děs hledí v obavách, jak jitro příští mu vzplá,vzplá.
179
Jde ovšem jitro a noc, však plamenná hvězda jí roste
a měsíc na plně jest blednoucí bludičkou k ní.
K bouři to v étheru vlnách blud ohnivé signály nítí?
Toť požár světů! S Neptunem jak dvojí krvavá pěst
hvězd utkal se vetřelec bludný. Žár, plameny, výbuchy hluché –
a s tlamou krvavou zmok supá nám ohnivý vstříc.
Planý tu lhostejna klam... Děs do hlubin duše mě protknul!
Toť skon! Zmar těla, pozemské snahy a práce a tuch!
Chvěl kronikář dávných se dob kdys před letem Askony bludné,
mně teď Eleleth – Marnost – jest jménem i významem v děs.
Marnost, marnost a marnost! Rod země tu nadarmo bydlel,
snil, hloubal, toužil nadarmo, nadarmo budoval, bděl,
pnul nadarmo k strmým se cílům, k nim slzou a krví se brodil,
a nadarmo otloukal rab o skálu okovy běd.
Buď jedinci trudná smrt – jeť zákonem spravedlivým,
neb nade hroby vyrovná k smíru blud, dobro i zlo.
Však záhubná Eleleth všemu je bezprávným katanem země,
jenž životu za život jest života zhoubou a mstou.
A já tady, nač jsem byl já? Kleč jenom, druh palmou byl jihu.
Jen kahan plachých snů a chmur, jiný byl sluncem a dnem.
Druh vichornou bouří, já vzdech, nit pavučí na lanu zvonů
a skromnou přec těchou se pjal: neskanu, nesvanu v tmy.
180
Jsem na lidstva kmenu list. Jsem atomem v prahorách lidstva –
v suť padne skála zvětralá, v kosmu se rozplyne prach!
Prach... Kroků v něm našich ni stopy. Hlas pádu ulehne v hlucho.
Jak před dávným stvoření dnem bude jen chaos a Bůh?
Čemu, ač vidím zmar, vzrůst hvězdy Eleleth stíhám?
– Noc. Ze spárů Lva uniklá ku hlavě Panny jde blíž
a blankyt se modrá, jak úhor když modravou hadinců kvete.
V něm hasnou promyky hvězd. Sirius – vadnoucí květ.
Žeh ledovců – kalená ocel. Stín úvalů modravě hoří,
jak bez plamenů doutnavě tetelí síry se svit.
Tmy prosvitem lidské tváře jsou larvy hnijících mrtvol.
Jak příkrovem kajících dnů zemi jest modravý sníh.
Zvony k pokání zvou! V dřív pustých chrámech dus k mdlobám.
Bouř modliteb duní k Bohu. Stony a zvony jím hnou?
Dmou hlaholnou vlnou se touhy, bol úpí kovovou mluvou,
co v hluboku prostoru vrou pohromy ze zřídla běd.
A Eleleth ohnivý kruh jde nebem nad krovy chrámů.
Dál pádí k objetí slunce nestihlý, plamenný let!
Bol tuší s ním země a děs jí útroby úlekem bouří:
z dna vulkánů – vyhnilých ran – horoucí chrlí se krev.
Děs do hlubin třese jí horečně, lomcuje. Slzy jí v proudech
se hrnou tváří vrásčitou z bystřin a ručejů hor,
kde odvěkých ledovců štíty už pukají, tají; z nich řítí
se dolů lavin pád s rachotem, praskotem drv.
181
S hromovou bouřkou mrak tmy se láme nad zemí znojnouznojnou,
blesk dělí mraky schoulené, dusna však neochladí,
neb sálavým vedrem schne země: vláh sotva k ní krůpěje padnou,
již mění je vedro a znoj na chumle syčících par.
Jen s východem slunce chlad dýchne, jak jindy k dne západu býval.
Teď není však už noci, ni dne tady k dílu neb snům,
kde krvutná Marnosti hvězda jde s bledým měsícem spolu
a nítí a pálí a žhne, co země uchoval třas.
Nad oceánem z vod jako klenba ohnivé brány
půl Hvězdy na hlaď vyplulo, pekla to chlemtavý chřtán;
dmou vody se příboji z dna, smršť obrovská krouží je z hloubek,
rve ostrovy, pevniny mys... Smetla a shltnula hrou,
kde v přístavech břehů strach lid pudil do nitra lodí,
by prchly na sláň ochrannou. Pralesy hoří. A poušť
písková taje na sklo. Vod sítí a rákosí džunglí
jam plápoly planou jak pýr, pekou poplachů zvěř.
Zvíře, tvůj druh, ó člověče, kdys, co lhostejně zřelo
dřív k hvězdě nesoucí zhoubu, hrůzou se pominulo;
zvíře, tvůj vrah, ó člověče, kdys, nač teď by tě dralo,
an jímá i tebe tu s ním zvířecí pud jen a strach.
Z ohňů se do moře vrháš, kde u pradob života původ
jsi hledal v tůních prvých vod. Pěn po něm klokoty vrou
a sloupy houstnoucích par z dna tryskají vroucího kotlů,
sláň vzdutá jde do ústí řek, do pevnin zátopou hřmí.
Vlnami potopy tona, kdo uvidí potom v hrůze,
jak jednou dobou měsíc i slunce i Eleleth vzplá?
182
Jdou v ústrety sobě... Chvat... Den jediný pospolu planou
a pojednou splynou – jen mih! – v jediný žhoucí kruh!
V plamenech zásnub tří světů! Mraky tu halí zemi,
hrom temnem ráz, ráz burácí, žíhavý myká tmou blesk,
kol potopa oblačných vod. A vedra jí netuchnou žáry,
ni vulkánů nemlkne hněv: zemi rvou otřesy dál.
Kde, kde jest pohled, tu spoustu by zřel? Co uvidí potom
ty bludné tlupy zděšenců, uniklé záhubě – kam?
Kde jara již taví se sněhy, v nich nehledej otisku stop svých,
ni pyramid nehledej hrot v rozpadlých mraveništích.
Ač Eleleth zmizela s nebe, kde v nitru splanula slunce,
ač plane slunce jasněji, větší jsouc o její kruh,
ač tají ledové póly a jara teplejší vanou –
zde hledáš ach! nadarmo stop po kroku minulých dob.
Vnově počni zas člověk! V snách buduj novou si báji
o našem věku. Zlatým jej jmenuj – a v troskách jej viz!
Snah jeho to soud byl. A po nás rod lidský snad šťastnější bude?
I jemu ten úžasný děs: práce věků jde v zmar!
Nedošlo před zhouby dny lidstvo čile svých bolestných záhad,
však blíže bylo tajemstvím; ta vnově v dáli teď jsou,
kdy hlad těch bědných se po chléběchlebě pouze jim tázati bude
a toužiti po dávných dnech; hody se budou jim zdát.
Kéž aspoň pak hlavy v div zůstalých věštců jim poklady duchů
z dob uchránily minulých, odhaly bádavých snah,
dech našich by rozevlál pravd jar budoucích mlhy, by po nás
jen mythem nebyla v nich věků práce, trud, zdar.
183