PEVNOST.

PEVNOST. 1378.
Kde u svatého Petra vždy jindy jen hlaholí zpěv, dnes bude prolévána snad katem a sekerou krev? Kov prostřed chrámu svítí už na špalku. Bude tu sťat, kdo volbu papežovu by mátl a úvahy rad. Však hrozby neposlouchá ni samotná obloha dnes, neb prvé bouře jara se k večeru nesl jí běs a do zdí Vatikánu hned prvý vjel k úděsu hrom, když nad modlitbou conclave tichnul již po zvonu zvon. Bdí hlídky městských vojů, bdí měšťanů oddaná stráž, i místo berly mečů jen udatná chápe se páž: pan biskup z Marsilie a z Todi i z Tivoli s ním jsou na ochranu noci, v níž o volbě klidně spi Řím! Ač mraky jarní bouře dál odvlály Campagnou v tmách, lid do zbraně! Tmou v hluku chrám oblehnul,oblehnul paláce práh, žhnou smolnice mu v rukou jak hrozivých podžehů blesk, až vypudili stráže. Zní bez krve zbraní jen třesk. Hlas davů nyní nocí hřmí v conclave zlekaný sluch a zdola do podlahy ráz oštěpů duní, co kruh by řetězů to řinčel, jímž otřásá poutaná pěst: „Vol! Říman nebo Ital ať jednou zas papežem jest!“ Sbor kardinálů hloubá. Dva z Říma; klíč komu z nich dát? Jest Tibaldeschi kmet už, cti žádostný Orsini mlád. Dva jiní z Italie; ten – Florence sočivé syn, a onen z města, kde tyran Bernabo čeká jen kyn... 205 Hle, církvi Bartoloměj de Prignano papežem služ! Kněz učený, duch moudrý a svaté již pověsti muž, ač nepřítomen tady a v Bari jen biskupem jest, budbuď otcem nám i církvi! I Bohu množ chválu a čest! Jest dohod volba tichá, jen Orsini odpírá hlas. Již o půlnoci. Ticho. V tom do podlah dvorany zas hřmot oštěpů a tlukot. Klest povenku okolo stěn dav nepokojný vrší a zapálit, upálit jen! Den ráno na poplachy zvon budí, klam od rtů jde k rtům: Řím, Tibaldeschi hoden tiary! Hned plení mu dům lid v jásotu – vždyť domov mu Vatikán... K němu, tam zpět! Ač nevěda proč volán, i Prignano za nimi v sled. Vchod do conclave vlomil proud nezdolný nadšených hlav. Sbor kardinálů do kaple, Prignana za sebou jav, mdlý Tibaldeschi venku co u stěny chvěje se bled. Lid poklekaje, nedbá, co siný jim šepotá ret. Snad pohnutí, vděk, radost... Trůn, mitru a berlu a kříž! Syn Říma žehnej Římu jak otec, i láskou mu blíž! Kdo na útěku, hlásej, věz dálný to v okruhu svět – – Až náhle pravdu chápou, že papežem není jich kmet. Zvon opět na postrachy. Zpět pod klenbu ctihodný sbor štvou bez úcty a s hanou. Však zlomí jich nedbu a vzdor, kdo papežem buď Říma! Zas odboj a nátlak a svár: vám na svěcené hlavy tam sekera čeká, zde žár! 206 Což není mezi vámi ni jediný velebný kněz, že mimo zemi rodnou jen cizinou bloudíce kdes vy hledáte si hlavu, nám k žehnání laskavou dlaň? Dost Avignonu, cizin! Cti zásluhám doma se klaň! Kmet Tibaldeschi jde zpět. Teď neklesá, nejeví strach: „Slyš pokrevný lid Říma! Mzdou pravdy kdo bude mi vrah? Jak svědomí mu velí, sbor volí. Slyš volby ty zvěst, jež platna byla již prvé: Ctný Prignano papežem jest!“ Vzruch po zástupech bouřných. Čí prvá kde uklidní krev, co ve sklamání běsní lid hladový, co hlaholí řev! Kdo z kardinálů tajně již uniknul v Andělský hrad, neb kmet, jenž mdlobně stoje, zde úcty se neleká zrad? Kdo zůstali, jdou chodbou, jak pod kata kajících tlum. Páž nevpřáhla se po nich. Ni kletbou, co lidu dí šum. Jdou tiše. Po nich s úctou zrak hledí, ač chmurný a zlý. Kmet Tibaldeschi i nový papež Urban tu bez obav dlí. 207