BEZ HOSTA.

BEZ HOSTA.
Den ze dne, týden za týdnem, rok mine snem, a v práci-li mu zjasňuje co dělný život šerý, jen sabbatu jsou svatvečery. Tu s hostem sedá k večeři: jak den se zašeří, plá lampa svatá nad stolem. Dní pracných nedbá péče, z jich darů dnes jen dobrořeče. Ač Mokir Šabbe nebohat, i cizí hlad sám sytí nechudna, klid soboty kdy město tiší, i vína krůpěj plá mu v číši. Jen soused Kamzen v lakotě vždy k sobotě dům starý pevně zavírá a budoucna se bojí, že Mokir Šabbe u nich stojí, jak ve psí padlý marnotrat, jejž vede hlad, by jednou v pláči o kus chleba padnul před ním čelem, ač jiných býval hostitelem. Dí Kamzenu však astrolog: „Jest tvůj to sok! Ty lakotně jen cizí roli pěstíš – hvězdy vědí – co tvé, vše Mokir Šabbe zdědí.“ 80 Vše prodal Kamzen na obrat. A spěch a chvat: Skvost drahých perel na hrdlo své dceři za to koupil, ven z města, ven! – a na loď vstoupil. V směr větru ráhna, plachtoví loď hotoví. Zpět domů Liah rámě pne, rve hruď jí stesku hoře, spon volný skvost jí klesá v moře – – Jde Mokir Šabbe v pátek zas, kde trhu hlas a smích: „Zde chutná ryba nemalá! Kdo sobě skoupý, snad pro hosty ji blázen koupí!“ Nuž, koupil. Doma otevřel a k divu zřel: jí za jikry se v útrobách tkáň dlouhá perel svítí! Dnes hostu pozdě domů jíti! Skvost vzácný draho zpeněžil. By nově žil, hned staví nový kout a krov, vše koupiv po sousedu. Kde nový dům, jde na výzvědu: Jest sobota. Kde prvý host, jak dávná cnost v den týdne posvátný mu podle obyčeje velí, ať světí dům, s ním chleba dělí? Jde jinoch, oči toužný jas. Zve vlídný hlas: „Ó vejdi ke mně, hostem buď, pak provodím tě cestou.“ – „Měj dík dnes! Chvátám za nevěstou!“ 81 Jde vážně chlubný bohatec. Jej zove přec, však tvrdý pohled potupný naň hněvně s patra zírá: „Kam do zlata se pleva vtírá?“ V kvap sudí města, drábů tlum. „Zve hosty dům! Můj stůl jest, pane, poctivý! Kdo hosta, Boha vítá!“ – „Pryč! Zloděje my, žid nás chytá!“ Jde rabbi s hlavou skloněnou, zrak tajenou mu slzou hoří. Zve – a duše soucitně mu žasla: – „Jsem nečist. V náručí mi žena zhasla.“ Jde chudý k dětem, k domovu. „Zde v pohovu ty sedni na chvíli, dům nový žehnej hospodáři!“ – „Mně sabbatní též lampa září. Jsem nejsem bídy chuďasem. I za klasem vždy nakloním se k zemi vděčně. Čekají však děti, jim nesu chléb! Čas domů spěti.“ Jest večer, tiš a s nebe již noc tmí se blíž, jen na východu měsíce kruh bílý z par se zvedá; mží v ulic kouty záře bledá. Jí schýlený jde o holi stín mrtvoly? Krok mdlý a váhavý, jej mladá dívka podepírá. Toť Kamzen, z očí smrt mu zírá. 82 „Buď vítán domů, sousede! Hle, uvede tě pod hostinný krov můj tvoje dcera sladká. Zde můj to dům, kde dříve chatka.“ Dík jenom pekla prokletí mu odvětí, zpod nasupených brv jen plamen záští hoří na pohledu. Zrak Liah nezvedla, jde v otce sledu. Kles’ Mokir Šabbe na prahu. Dne ku blahu práh domu nového což nikdo hostem nepřekročí? Žal marnou slzou plní oči. Co zavinil, co zapomněl? Ač k ránu bděl, přec neslyší krok tichý, jak van jitra, vzdechy stromů – Dva hosté u jeho dlí domu. Stín – tmavá noc. Šer – nový den. Ten vzdechl jen: „Zde nemám komu, nemám komu nový život dáti.“ Dí onen: „Dosti kdy, ten bráti.“ Jdou dále v úloh rozcestí svou za zvěstízvěstí, tam světlý anděl života, tam anděl smrti tmavý. Zde nedotkli se siré těžké hlavy. 83