TRIPTYCH Z TŘINÁCTÉHO VĚKU. CLARA.

František Leubner

TRIPTYCH Z TŘINÁCTÉHO VĚKU.
CLARA.
Clara nomine, vita clarior, clarissima virtutibus.
Sen, hvězdný sen! Skráň tehdy sklonila a zlatá kštice jí padla s hlavy... Jarní noc vlá ze zahrad a luhů, v ráj nad ní mléčná dráha hvězdnou vine stuhu – den klamem byl, jí marně slnil očí zřítelnice. Šer jitra vonný. V rukou bratří bílé planou svíce a kolem bratra Francesca lnou na zlatou mu duhu. Ji v dumnou cellu skryl... Jde jiným na úsluhu, zrak zasněný se nebem tmí a úsměv jasní líce. Jsme blaženi, již ve svých – ano, pouze v touhách sníce, kdy srdce zavírá se v obavách i vůči druhu, svých čistých snah ač mocnou v něm jen tuší vzpruhu; i slunce zacloní ti tma, bys nad ní viděl více... Ó blahostné dcer touhy v lásce nesplněné věno, kdy srdce tone šťastno v citů podvědomí, kde „Sestro!“ volá muž, vzlyk taje: „Nevěsto a ženo“!ženo!“ Vír vášní krok tvůj k blahu jiných nepolomí, když ve snů Jerusalem kráčí za neděle květné: ať vedle cest tvých zaplesá i žebrák chromý! Kde za Tebou jdou sestry nespočetné – jest krásné jaro, byť jen v slzách sněno – dnem sněným buď jim život! Smrt nit touhy přetne a s mrtvým Chudáčkem se u samoty vchodu smutná Clara střetne. 116