TRIPTYCH Z TŘINÁCTÉHO VĚKU.
CLARA.
Clara nomine, vita clarior, clarissima virtutibus.
Sen, hvězdný sen! Skráň tehdy sklonila a zlatá kštice
jí padla s hlavy... Jarní noc vlá ze zahrad a luhů,
v ráj nad ní mléčná dráha hvězdnou vine stuhu –
den klamem byl, jí marně slnil očí zřítelnice.
Šer jitra vonný. V rukou bratří bílé planou svíce
a kolem bratra Francesca lnou na zlatou mu duhu.
Ji v dumnou cellu skryl... Jde jiným na úsluhu,
zrak zasněný se nebem tmí a úsměv jasní líce.
Jsme blaženi, již ve svých – ano, pouze v touhách sníce,
kdy srdce zavírá se v obavách i vůči druhu,
svých čistých snah ač mocnou v něm jen tuší vzpruhu;
i slunce zacloní ti tma, bys nad ní viděl více...
Ó blahostné dcer touhy v lásce nesplněné věno,
kdy srdce tone šťastno v citů podvědomí,
kde „Sestro!“ volá muž, vzlyk taje: „Nevěsto a ženo“!ženo!“
Vír vášní krok tvůj k blahu jiných nepolomí,
když ve snů Jerusalem kráčí za neděle květné:
ať vedle cest tvých zaplesá i žebrák chromý!
Kde za Tebou jdou sestry nespočetné
– jest krásné jaro, byť jen v slzách sněno –
dnem sněným buď jim život! Smrt nit touhy přetne
a s mrtvým Chudáčkem se u samoty vchodu
smutná Clara střetne.
116