RAGNAR LODBROK.
Král Ragnar Lodbrok jako ta noc,
Ježjež ulehá na vln kypící chlumy –
mrak ve zraku, chmury na čele
a v nitru vír bolné dumy.
Zda otráven žlučí medovin roh,
z nichž hrdinnou k boji odvahu píval,
meč otupěl, harfa pukla mu,
k níž se skaldy o závod zpíval?
Vln příboj mu podemlel Lethry hrad,
choť Aslög v slzách mu mřela?
Či hněv, že neplatí dosud snad
dle úmluv daň vzdorný Ella?
Král Ragnar Lodbrok podepřel skráň,
roj úvah mu vírem sivou jde hlavou:
Když bez plodu Thora mu uvadla,
vděk snoubil mu Aslög smavou;
ta před léty dala synů mu tré –
teď dlouho jak smutná sirobná roba.
Kdo kmen jeho pěstit bude dál,
ty zláme-li bouřná doba?
Má zapudit choť a k námluvám zas
kams jinam chystati lodě
pro jara nového květ i klas
v žní minulých neúrodě?
A vhodna-li na trůn Ragnarův ctný,
jež neznáma kvetla na chudé pláni?
... Leč komu, kam vrátit královnu?
K ní s láskou i vděkem sklání
29
král hrdobnou hlavu za blaha dny,
jež po léta žehnal po jejím boku,
v síť kadeří zlatých lapen byv
a okouzlen září v oku,
když tehdy jej na pláň zavedl lov,
kde ona pod chudou střechou
jej lahodou jala milých slov
a úsměvů vábnou těchou.
Jest dítětem chudých vřesovišť choť,
jíž veleba plane královská s čela?
Jí odhalit clony tížných chmur –
jí do hrudi dýka by vjela!
Král dumal a snil – ržal ve stáji oř,
mdle tučněl sokol, ohař se vztekal,
sliz na loď se sázel u fjordu.
Král Ragnar mlčel a čekal.
Vždyť neplatí Ella povinnou daň;
snad brzy tam na výpravu,
kde v boji umlkne úvah saň – –
Král Ragnar pozvihnulpozdvihnul hlavu:
Třesk mečů a štítů, hlaholný hněv,
síň plna je hluky zbrojného lidu.
Rolf ohnivě mladou pěstí v meč:
„Chtěj, otče, míru a klidu!
Viz, poplatný Ella – blouda to pych! –
z tvých poslů nám tady jednoho vrací,
z úst jazyk mu vyrvav kleštěmi.
Jen potupou daň ti splácí:
Zde za stříbro leda proutěný koš
ti šupin posílá rybích.
Kde přísahal, být ti za podnož,
tak zradou nám stojí v slibích!“
30
Král Ragnar Lodbrok od stolu vstal
a zasmál se bouřlivě z plna hrdla:
„Což potkanu tomu z Bretlandu
dnou na kámen lebka ztvrdla,
že rodí jen taký jalový vtip,
jak pobřežní balvan, obrostlý mechy?
A vnově-li zuby narostly,
přijď na mé jen na ořechy!
Hoj, synu můj, dnes hned na moře loď!
Pluj, připomeň dávné mu vruby,
piš nové mu do hlav, až krve broď,
sem veď jej, jen nelam mu zuby!“
Hoj, vesele stěžně do oblak, mlh!
Hrot okuli vnově lodního klounu,
v směr ráhna a plachty, vlajek hru,
v pěst meče – břit bleskných žhounů!
Jak sipí, kypí Issefjord v zad,
kde brázdí jej kvapně letící přída!
Zní lanovím, táhlytáhlý větrů hvizd,
vře pod kormou pěny křída.
Dní minul jen týden. Příboj – a břeh
zpět ulovil trosky vraku:
v něm ku stěžni uvázán ovčí měch,
hoch spoutaný slepých zraků.
Děl v slzách ston hochův hanbu a vzkaz,
chvat odpoutal měchu uzly a stuhy.
Man Ella smích platí posměchem
a zlatem dob dávných dluhy:
Ne zlatého písku, měch pilin je pln,
v nich ustláno měkce Rolfově hlavě,
jíž rubínem po čele rána plá
kštic zlatistých u záplavě.
31
Král Ragnar jal harfu, pohřební zpěv
pěl hrdě mrtvému synu:
„Tvá kštice – k závisti druhdy děv –
tvé hlavě teď ku záhynu.
Vrah na její cenu zlakomil hled,
mých pokladů tebou vrací mi zlato.
Však nepadnul’s bez boje, slepý hoch,
to jeví mně jizva tato.
Žel záhynu tvého pes i sup,
co’s mlatem jim strojil mrtvol kdy kvasy.
Kde’s drtil kdy lebky do krve,
teď platíš hlavou i vlasy.
Ctnou památkou slaven hrdinný skon!
Msta reky k odplatě volá:
trest – proud krve slz mi nad výron!
Smích potupný síla zdolá.“
Half oštěpem o štít udeřil ráz:
hned po bok mu statných oděnců tlumy
s ním odemstít bratrův pád. A chvat,
kde o Bretland moře šumí.
Ale zpět Dánů se nevrací lid...
Co klidného moře hladinou pluje,
jest lodice úzká jak lasice.
Dne vánek jí plachtou duje.
Dvě postavy nese lodice trup.
Jim vstříc, než zvíří se voda!
Viz muže tam, sok to: dub a sup;
znej v druhém Orwara Odda.
Chlap cizí je volný, jak ani pták,
ctný Orwar Odd v poutách na údech vzdorných.
32
Muž cizinec vede kormidlo,
kmet Orwar Odd s ním v hádkách sporných:
Jej do vírů hnal, mu úskalí lhal,
host viking však zná jak doma ty vody,
člun na Sjeeland řídí na vzdory
a přistál bez nehody.
Jen Orwaru Oddu sňaly svaz pout –
on skokem do hloubky s břehu.
Hned za ním! Znají i plavat i plout:
„Jsi zrádcem? Nám hanbou, zběhu?“
„Chraň Odin mě zrady! Nejsem ni zběh.
V břeh pevně jsem lodi kormidlo řídil,
kde na skalách z mlhy Ellův špeh
psem hladovým po vás slídil.
Byl vám to třas a byl vám to kvas,
kam sekerou tneme, sekneme háky,
kde do boje volá Halfův hlas,
kam kormidla vzepru páky.
Nás opustil bůh... A hanbě já teď
bych raděj utonul v moři.
Můj sok jak mrchu tulení, hleď,
mne lany tu spoutal k hoři –“
„A jaká to zdoba ti na hrdle tkví?
Či vítěz to k hanby vymyslil muce?
Mně nápadny paže ty svalnaté,
toť Halfovy – přisám – ruce!“
Kmet Orwar Odd sklesle vésti se dá,
kde Ragnar Lodbrok roh po rohu prázní;
jenž na vrahy vyjel bez bázně,
jde ku králi domů s bázní.
Král hledí naň, mlčí. Orwar Odd
div studem tu neumírá.
33
Host, nyní v poutech, naň i na průvod
jen s pustým výsměchem zírá.
I paní Aslög jde z komnat svých
a po boku králi nemluvně sedá,
jen hlavu mu kloníc na rámě,
mrtvolně po tváři bledá.
Kol zbrojenců dav a dvořanů kruh;
páž na meči rovna napjaté spruhle,
jen tasit ven ocel na vrahy –
a na stole ruce stuhlé.
Den slunečný plane v bohatou síň,
kde mračné chmurno je vůkol.
Host, na očích plamenných čta jen: Zhyň!
vzkaz hlásá, jak jeho úkol.
„Král Ella mnou králi Lodbroku dí:
Já dlouho ti stříbra odváděl hřivny,
bych slýchal jen kletby lidí svých
i nářků ston srdceryvný,
kde vikingem cizí loupil jsem břeh,
dral chýže, vod cizích spaloval lodi.
Mám dosti už daní, poplatků!
Z nich tobě se pýcha rodí,
mně i lidu mému jen hanba a stud.
Já platil stříbrem a zlatem,
teď manu Ragnaru plať jen rmut,
jak jeho synům jsem katem.
Zde jednoho z mužů posílám svých,
z tvých rabů ti vracím jednoho děda.
Mluv můj muž a ty s raby slyš:
Buď vyhni ty zlu, buď běda!
34
Zas pošleš-li syna o daň a plat,
už nevím, co tobě vrátiti k měně.
Však přijdeš-li nyní pro daň sám,
tvé srdce já vrátím tvé ženě.
Tvé srdce ti vyrva ze hrudi ven,
svým psům je nevrhnu k žrádlu,
by nezbaběla mi štěňata fen,
jak lenoch ty v tuku a sádlu – –“
Král vyletěl jak by uštknul jej had
a na hostě s hněvy běsně se vrhnuv,
dral pouta mu rukou, rval a řval,
dva meče se stěny strhnuv:
„Ty jsi-li svá vůle a jak já muž,
mně uchop se chutě břitného meče,
bys uviděl na ctném zápolu,
kde tepnou krev babská teče.“
Však nechvátí meče posupný host:
„Dnes tvůj, já nechci být lhářem,
jak nejsem sketa, však tobě v zlost
jsem Ellovým leda psářem.“
Div nestrhal zrudlé oči mu hněv,
jak náhle se krví zalily žhavě,
div pěna mu od úst nevřela,
an zasoptil Ragnar dravě,
v mžik od posla hnusem odtáhnuv pěst:
„Jen se sobě rovným do pole chodím!
V líc slintavým psářům cizích psů
ni slinu svou nezahodím.
Ty pohůnku Ellův, poslem jsi dnes –
a sebe ctíme my v hostu.
Ctně dále mluv! Či chvátí mě běs,
že nedojdeš s hradu k mostu.“
35
„Král Ella mi dále k odchodu děl:
A jazyk-li Ragnar ti nevyrve týlem,
tvůj vyslechna hlas a můj mu vzkaz,
svých lodí váhá-li kýlem
moře k nám brázditi pro léno sám,
mluv jemu: Dceř chovali Ake a Grima
tam na chudé pláni spangerské;
ji v objetí král teď jímá,
ač zvána kdys Krakou... Muž její můj buď man,
i tu mně doplatě cenu,
by uhnul smyčce mých pevných lan:
Mně za choť dej Ragnar svou ženu!“
„Thor bleskem ti jazyk rozetni v ráz!
Tmou nejhlubších jícnů shltni tě Hela,
ty štěkotu psího tlamo psí,
pse nestoudného čela!
Kdo bez úcty vznese k choti mé zrak,
sem kováře: Oči uhlem mu vypal!
Jej do pout! By do úst hanebných
kat popel mu žhavý sypal!
V skráň vpalte mu žhavou písmenou run
vzkaz Elle, Bretlandu jatce
s ním ku kormidlu rychle v člun,
ať dojedou domů hladce!
Ten není mi hostem, kdo hanobí dům,
kde naslouchá jemu hostinnost pouhá,
kdo ženu mi hanou uráží,
kdo matce mých synů se rouhá.“
Ruch po síni, hradu po chodbách kvap,
ven do člunu vlekou jatce už dvorem.
Jen paní Aslög, co mluvil rab,
36
ni nehnula hrdým zorem.
Jak velebný měsíc s oblohy vdol
k tmám bledou pohlíží září,
kde mraky se kupí kolem kol,
tak královna Aslög je tváří...
Kdy oblaka kupí na obzor noc
a na temných hor je temena choulí,
co luna jde tichým blankytem –
a vichornou náhle hrou-li
van větrů je nese: měsíce tvář
se v průsvity siných závojů halí.
Bouř pomine k jitru do dálek,
však červánků pruh tam znalý
zas o nových vichrech nese jen zvěst
a plavec plesá a bádá,
kam Thor mstou na vrahy napne pěst –
Ctná Aslög plesá i strádá.
Dřív klonila hlavu, bohatý vlas
jí záplavou zlata halil i tváře,
by nevidělo stud, hněv a rmut
v nich nestoudné oko psáře;
však samotna nyní s Ragnarem zde,
zpět hodila těžké bohaté vlasy
a na chotě vděčně pohlédla,
aač vlhnou jí zlaté řasy.
Ji za bílou ujal Ragnar dlaň
a ohněm oči mu hoří:
„Jen zloboh tě jménem Kraky haň!
A zalkne se z toho v moři.
Ty nejsi mi Krakou, nebyla’s jí,
ni vlasu nemajíc barvy té vraní,
37
by vránou tě volal hany vlas,
a minulost tvou jen raní.
Já vidím tě dosud jak onen den,
kdy’s v útají krásu tajenou myla: –
kam’s nořila ruce, potokem
v proud zlatá se záře lila.
Msty valkýra o snubu Ellovu slyš!
Mně věrnou byla jsi ženou,
kdys vdovu tě po mně syn cti již
i s bílou kol hlavy plenou.
Ať neroven třeba tvůj mi byl rod,
že osud jen nízko hnízdo ti spletl,
já zvednul tě, s tebou můj blaha hod
bych zásluhou tobě četl.
Ty po boku mém jsi vládkyní přec,
kdež Ella je bahna syčícím plazem,
co na něho pro tě tasím meč,
by urážku platil vazem.
A plodu-li nemá lůno tvé víc,
můj vděk ti z minulých darů!
I ty mně vyjasni zrak a líc
své za blaho u Ragnarů!“
Jak vítězná hrdá Valkyra teď
tu povstala Aslög od boku muže:
„Já hodna jsem krále manžela,
ty hoden jsi věrné druže.
Já neděla dlouho, kdo ctný můj rod,
tvou jista jsou láskou po léta štěstí.
Kde zlolajné hany mě jitří hlod,
tu jevím ti pravdy zvěstí:
Měl Sigurd s chotí Brynhildou dceř,
38
vlas zlatý na bílém čelu,
to já jsem jim rostla, králi, věř,
tam na hradě Hindarfjöllu.
Drak Fofnir kdys hlídal pokladů taj;
jej Sigurd svou rukou mohutnou skolil,
by valkyru svatbil Brynhildu,
s níž Hindarfjöll sídlem volil;
byl v plamenech skryt jich tajemný hrad,
kdo do čtyř let já – květ lásky jich – kvetla,
až vichřice napadla blaha sad,
kmen zlomila, květy smetla:
sklán Sigurd a v divém zármutku hruď
choť mečem proklála sobě.
Je hranice jedné skryla suť,
já lkala tu na sirobě.
Mé mateře pěstoun mě do harfy skryl
– to sivý král Heimer sirotu hlídal –
a nepoznán vrahy jako skald
se na toulky světem vydal.
Bouř hnala kdys divá. Slatina, vřes
se pod nohou boří v kvapu a chvatu –
Kmet v harfě mě jako v plenách nes’,
až chudou stihneme chatu.
Já v dutině harfy usnula již;
mne přikryl na prahu sítí.
Noc. Kmet skráň únavou kloní níž –
co z výdutě harfy svítí?
Toť poklady zlata – hostitel mněl.
Vstal se ženou Grimou lakotný Ake,
jen sekery tnutí – žel, ó žel,
můj pěstoun už v Hele také...
39
Rvou pokrývku harfy, do vnitra pěst
již po jejím zlatě hrabivě noří:
ven za vlasy dítě na úžest –
mé vlasy to zlatem hoří.
Mně sazemi černí údy a tvář.
Já dbalou rostla jim sluhou,
mne vranou zvali – – Dál, králi znáš,
jak tobě jsem chotí druhou.
Klid pevné měj víry v pravdu mých slov!
Hrst třísek si z harfy památkou skrývám –“
„A měl-li jsem jenom pochyb stín,
je s paměti nyní smývám.
Teď na hlavu hrdě postavím helm
i meče a štítu chopím se v plesu,
vždyť za odboj jarlův, synů krev
a za tvou čest pomstu nesu.
Teď dvojnásob líto: mně vzácnou krev
man Ella prolil mých synů!
Syn třetí měj doma žel a hněv:
jdu trestati sám tu vinu!“
Jak vnově by svatby svítal jim den,
dlaň ve dlani, skráň se ku skráni tulí.
A v rozluce páže Aslaugy
jak okovy tuhé lnuly
tu na šíji králi, klenutý bok
když na odchod mečem mohutným pásal
a oštěpem o zvučný třesknul štít,
vstříc dole an lid mu jásal,
co k výpravě noční úmluvy den
se rychle k západu chýlil.
Zle chmurou se kalí nebe klen
a na moře jak žluči by vylil.
40
Moře zelené temní, kalí se, plá,
pruh červánků krve je žilami žíhá,
tam žlučnatou pěnou čeří se,
kde vlna se po vlně zdvihá.
Má k Bretlandu vítr tah a směr,
loď uvede z jitra k Ellovu sídlu.
Muž k veslům a plachtám, k táhlům lan,
pěst nemylná ku kormidlu!
Proč váhá jen měsíc vyplouti z vod,
když pevnou minuli zemi,
by plavcům byl temnem na průvod,
než Bretlandu stihnou lemy?
Tmou není to bílých labutí tah!
To loďstvo, toť hejno hladových supů,
jimž není té noci děs, ni strach,
ač vítr je na postupu.
Tmou burácí nyní vichorů běs
a návaly mrakav oblohou honí
a válí je nebem jak balvany,
vodu bičuje, mrská do ní,
až pění se, kypí šumivý var
a vzlyká, stříká a hýká
a zhoubou hrozí, snad vede zmar,
jak loděmi hrá a smýká.
Král Ragnar Lodbrok po harfě sáh’,
však ihned ji hochu po boku vrátil
v rozmyslu klidných úvahách –
Sám kormidlo pěstí schvátil.
A v útrobách lodělodi křemene křes
troud zanítil. Planou smolnaté hlavně,
v jich záři král pevně hlavu vznes’:
„Dál, do předu, neúnavně!
41
Ať moře se kymácí, duje vzduch,
zle hlubin útroby běsní,
i bouří ku předu, kdo ctný druh,
kdo sketa-li, na dno klesni!“
Tmou Ragnar v pochodní záblesku vpřed
jak Thor sám se prudce vodami řítí,
žel, marno mu k nebi volati
a namarno peklu klíti.
Ne sketa jen klesá do vírů vln,
jak do plachet pevných trhliny dere
ráz vichru a ráhna láme hrou,
an s jekotem do lan pere;
loď praská a luští, plachty se rvou,
cár prudce o stěžně práská,
vln dravé nárazy o loď se dmou –
toť o život se živly sázka.
Bouř burácí nebem, hýká a lká,
bouř burácí mořem, hlubiny víří,
bouř paluby drtí o stěžnů pád
a trhliny boků šíří,
kam derou se průrvy klokotných vod,
jež v plavcích zádavou hýří,
je s paluby metou, z kotců rvou,
že ve zbroji pod krunýři
jak balvany tonou po brázdách vod
i s troskami drv a rahen –
kdes na výspách zítra supů hod,
neb mloků v hlubinách bahen.
Den svítá. A bouře netuchne hněv.
K dni šeří se bílé Bretlandu skalí,
moře o dlouhém pruhu tam tříští se
a žlutavým varem valí
42
se ku bradlům; houpavou hradbou vod
– pne, zdvihá se, klesá, klesá a zdvihá –
skal křídových patu objalo:
tu soptí a syčí, říhá,
tam u strmých jinde útesů zas
až do vrchu stříká pěnou.
Vstříc duní odtamtud hromný hlas,
v pláň doléhá bezozvěnnou.
Tam příbojů kvasy kormidlo řiď,
co z valných tu zbylo Ragnaru lodí,
ať moře je metne přes bradla –
tam sám hleď, co muži se hodí!
Tam čeká je zbrojný nepřítelnepřátel dav.
Řev příboje duní, sykotem ječí –
jen přesekat lana, proudu se vzdát
a doplouti v rukou s meči!
Loď za bradla hodil příboje svár,
kýl láme v násypech písku.
Skok na mělčin brod – – Muž oko žár,
meč do pěstí na boj v blízku.
Dav Dánů se dere návaly vln
a nánosy písku zátokou břehu,
zrak plní jim pěnou příboje tříšť,
rmut písků v úporném šlehu.
Štít na hrudi, v rukou oštěp a meč,
vpřed útokem s pokřiky naproti soku,
kde písek a vodu barví hned
proud rudého ze žil moku:
muž do muže bouří, do štítů mlat,
meč lebky a údy tesá,
hráz kopí z oštěpů trčí řad,
tu tam do nich sekera klesá.
43
Mstnou odvahou srší Ragnarův hled
a rovného soka v zástupu hledá,
kde kolem se kupí – hoch, muž, kmet.
Snad hrůza ho jímá bledá,
že u krbu doma hřeje si úd,
lid jedině vyslav do boje Ella?
Zde není ho – hanba, hněv a trud.
Tož pochopů drví těla
král Ragnar tu mstně jak hromový blesk,
co štípá i kořeny sosen,
však pojednou klesá, žel a stesk! –
a cizí jen krví zrosen.
Byl slepého hocha na úvaz jal,
jej upevnil sobě kol zbrojného pasu,
– hoch nese mu harfu v boje třesk,
tu harfu teď němého hlasu.
Vrah slepému hochu rozčísnul leb.
Hoch nestrhnul lva sic pod nohy stádu –
král levici vztáhnul po harfě
a sklonil se k hochu v pádu, –
dav vrahů mu ruku provazy spjal
a poutem ovinul nohy.
Jak moutí se pod ním vody kal!
Kol kleslého mrtvol stohy!
Meč vyrvali z pěsti a jako vrak
ven z příboje v poutech Ragnara vlekou,
s ním k Elle pak na hrad, ruce v znak,
ať plesnou je vítá vděkou!
Man v kožinách sobích zimou mře
a na jatce zrakem posupným zírá,
však pod jeho chví se pohledy,
vždyť plane z nich oheň a síra!
44
Jak potupně Ragnar pohlíží naň,
hlas hromný hlaholí v síně:
„Tvůj král jsem! Přede mnou v poutech – vstaň,
ty kotlavá pýchy dýně!“
„Klň! Jsem-li já chorob kotlavá dýň,
ty roven jsi vod mých jatému mroži,
co marna mu síla, marny kly
i dužný tuk pod zdravou koží.
Hoj, Asbjörne! Ty mluv, jaký by trest
dnes velela tvoje choutka mu krutá?“
– „Jej řemeny na kmen dubu važ,
kuj pevně jej v pouta kutá,
ať vlčí jej tlama, medvědí spár
kdes u lesa pustině drásá
a kosti mu bělí slunce žár,
skon jeho svist vichrů hlásá.“
„Máš vlčí ty mlhu? Postavu viz:
bok spíná pás, jak pás Megingjard Thorův,
jenž údů mu sílu zdvojuje;
dub vyvrátí sílou svých vzdorův
a půjde jak Siward Snarenswend pak
s tou kyticí v boj co k plesnému tanci.
Již nechci být jeho manem já,
lid doma být nechce psanci.
Ty Thorkelle, vyslov pokutný soud,
jak mstíti poplatky dlužné,
raď radu, nebuda pochyb bloud,
viz jeho jen svaly dužné“.dužné.“
„Buď Ragnar tu Lodbrok olbřimem snad,
já dal bych jej živlům, obřímu soku.
Kde obývá Rosmer moře tůň,
ten obr už na sta roků?
45
Má z korálů, škeblí a vraků hrad
a z lebek a hnátů a kostí a žeber –
ty Rosmeru jatce obětuj,
lstí jenom harfy mu neber.
Dej na hrdlo kámen, na vrak jej vsaď,
vln odboj shltni jej prudký:
vod na dně Rosmeru chvíli krať
on písní poslední půtky.“
„Slep Thorkell jest, vida Ragnarův zrak!
Tak Odinův orel hledívá z dálky,
kdy ve mraku tušívá supů skřek
a mrtvoly nové války.
Vždyť Ragnar se směje nápadům tvým,
ač pohledu klamně zlobou se mračí.
Již vidím jej: moři vydral se,
k nám s výpravou novou kvačí.
Z dvou beru rad toto na ortel svůj:
Buď v poutech, harfu měj k boku,
jen vzdech a kletba mu do niní duj –
plen zmijí a draků a mloků!
Zda litoval Ragnar útrapy zla,
když úporný neduh údy mi hlodal,
dna odměnou z výprav vikingů –
jen daň-li jsem včasně dodal!
By stokrát byl králem po právu on,
pak já pouze jarlem poplatným jemu,
já králem chci býti, jak ni on,
i kromě Bretlandu lemu!
Znej bolestí hlod a do srubu tam,
kde zmije a draci hnízdí,
kat uvrz jej do hloubky smrdutých jam,
tvář bol ať i jemu hyzdí!
46
Ran hnis by jitřil ti potupy jed,
i nad hlody plazů srdce tvé bodna,
věz, nežádám k snubu Aslögy,
neb ona mne není hodna,
jen spangherských roba vřesovišť jsouc;
hlas lichotný pro pleť Krakou ji tupiltupil“ –
– „Ty hánce, sám horší nad plaza!
Kéž vlastní se žlučí upil,
co slintáš jí zlobou jako tvůj psář.
Měl Sigurd s Brynhildou dceru:
jest nad slunce jasna její tvář,
ni krásnější na severu.
Man Ella jen marně zatíná pěst
a nadarmo lomí skřipavě zuby?
Mou nezlomíš pýchu, muže čest,
a marny tvé byly by snuby.
Já bojoval mečem. Kdo doma se hřál,
mně jazykem nectným pohrdá ženou,
co ctím ji já, tvůj pán a král,
hrd děkuje na kolenou,
mým synům že byla matkou má choť,
jež mužů je kojila silou!
Můj Sigurd, cti dědic – klň, či se zloť! –
mne pomstí mou na mohylou.“
Ční na břehu moře pod hradem věž,
tkví základy do skal, příboj kam bije,
dno kamenité vlhký sliz,
zeď mokvavou plíseň kryje.
Tam rojí se, plazí, vine a dme
sta ještěrů, mloků, zmijí a hmyzu,
tmou hemží se, ježí, pne a lne
k zdi okluzké, na dno slizu;
47
plaz syčí a sipí, šelestí hmyz,
a klubkem kde hadi se zdrhli,
hnát hnilob hlodá jich hladný hryz – –
Tam Ragnara v poutech vrhli.
To nebyl vrh katů, reka to skok –
spleť plíživých plazů šlape svou patou!
Kde vzpjalivzpjaly se zmije, ježí zmok,
svých paží dvojici spjatou
vstříc nastavil král; kde hladový hlod
se do pevných lan a řemení vtíná,
on setřásl hnis, tmy plachý hmyz –
a ramena volná vzpíná,
rve kotouče zmijí, odhodí v kout.
Když na volný vstoupil kámen,
zrak vzplál mu, jak ni jiskrou troud,
a harfu sňal prudce s ramen.
„Zpěv pohřební sobě zapěju sám,
jenž druhdy jsem druhům před boji zpíval.
Aj, nebude vrahům plesný zjev,
den na noc kde mně se stmíval,
by chytali stony, viděli děs
z těch hadů a plazů u mém tu skonu –
chci s písní je čekat na ústech,
něm, jedů jich u výronu!
Skon v čepelů třesku vděčnější už
i v bouřného moře šumu,
však osudu pomni pevný muž
i v ještěrů hnusném tlumu.
Vždyť oproti Nornám marný je zboj,
jež v jasanu stínu u zdroje časů
48
dlí od věků: Urd, Verdandi, Skuld,
kde v ševelu tajných hlasů
nám zákony dějí, povely run,
dní hlásají sudbu, osudy řídí
všem dětem chvil krátkých nemylně,
jak do dob budoucna vidí.
Co veleno sudbou, stihne tvůj krok,
byť unikal na ústupu –
Kdo tušil, že hlodat mě bude zmok,
že upadnu v hadů tlupu?
Co pevnému muži nemylno jest?
To stálé vědomí udatné smrti,
ať medvěda po hvozdu se psy štve,
či nepřátel lebky drtí!
Kdo v posledních sklamán nadějích svých,
buď hrdinný život mu k posledu těchou,
i minulá slavná vítězství,
dny blaha pod vlastní střechou.
Já bojoval mečem, šumivý mest
jsem z lebek píval i vrahů,
svých vítězství zpíval hrdou zvěst –
mám lkáti u smrti prahu?
Jí pohrdám! Můj to, a poslední sok:
chci pohlédnout pevně do oka jemu!
Svou bolest opěvám nehnutě
i v syčících zmijí sněmu.
Mru, k severu hledě s modlitbou svou.
Mám sídlo u otce Baldura v jasu,
až překročím tady práh svých dnů
a klid bude po zápasu.
l tajemných tam já dovím se slov,
49
co dechnul je Odin synu
kdys Balduru, než hranice rov
jej sežehnul těla ku záhynu.
Mne neleká k sídlu Odina vchod,
ni valkyry, co mi v ústrety letí,
děs není mi zmijí dvojklanný hrot.
Když ustanu potom pěti,
ať nejtmavší zmije vystřebe krev,
co v srdci mi pomstu na vraha volá.
Můj Sigurd má pěst jak Mjölnir – blesk,
dav nepřátel za mne zdolá.
Sem valkyr již let, mě neste, kde jas!
Hruď hadům teď volně skýtám,
strun harfy samochtě trhám svaz,
skon pohrdou němou vítám.“
50