NAHLAS.

NAHLAS.
Vin kletbou bouřil žalobce, jak vlády trudných dob zem chudou dávily, lid doma vedly do porob – trest! Odsouzen jest občan Ludvík Capet. Byl dlouhý výslech. Na jatky s tou hlavou ubohou! A v ní se z mdlob a únavy vše motá mátohou, div neklesá už teď. Hlad vězně mučí. Ni drobtu po stolu, jenž jindy kynul bohatě. Ni vína krůpěje v mdlob kalných vratkém záchvatě. Nic paže podporou, krom zdi jen šedé. Jest pod stráží. Svůj osud zná. A čeká pouze vůz. Kam? Do vězení zpět, či na popravních místo hrůz? A hlad, jen hlad mu podlamuje nohy. Čí jeden pohled soucitný? A zhasnul netečně, když odsouzenec do očí mu vzhlédnul povděčně, teď úleku v nich bolestně se usmáv. Kdo pohleděl, teď muže téhož drsný mluví hlas, že ovšem tuto nestrojí dnes lukullský se kvas, však jísti něco, nepřeje si vězeň? Jen hlavou vrtí občan zlosyn; stud mu popři hlad! S ním onen lítost má, ač podezření zrad slov nedbou lhostejnou jda z cesty dbale. Cit krásný tají teď – a žalobcův to adlatus, co obžalob mu vír a spád až pomalý měl chvat a klus! Tam vrah, zde vůči člověku jen člověk. 336 Dá zavřít chrámy Paříže – týž, ano, on Chaumette: slav bohyni jen rozumu, kloň koleno, vij květ! A z dojmů člověka se nyní hanbí? Zpět jeden z vojáků. Půl nese chleba bochníka. I Chaumettovi nabízí, co skýva veliká. Král oči odvrací. Hlad, stud, svá úcta – – Jen planou slinou laskomin – mel plevu marný pych – se plní ústa hladová. Zas pohled; prosí tich... Chaumette hnul brvou: „Proste, ale nahlas“.nahlas." Hned naschvál kroků několik zpět dále pokročil, by kde kdo slyše patrně, v tom zrady nezočil, co za ním král: „Též prosím sousto chleba!“ Hlas takový, jímž doma, dřív, bůh, velel u dvora, však nyní teskně zvlněný, jak chví jím pokora. Hlas – lkal tak o chleba kdy v otčenáši? „Zde, občane! Což, ulomte si notný odkorek! Toť sousto spartánské. Hrst maje země hlíz, vám vděk i ty bych s vámi posnídávkou dělil!“ V tom povel. S chlebem v rukou sednuv do vozu, král kůrku pojídá, co odtud v ulic hlomozu jej vezou po soudu. Kam, komu, nakdy? Chléb hořkne mu, že nedojedl ani do střídky, již váhá sníst. Kam s ní? Hne rukou z okna vyhlídky – a pohyb bude znakem úmluv zrádných... Pan Chaumette sedě proti němu, chléb mu z rukou vzal, ven hodil na dlažbu. Král vzdechnul u výčitky žal: „Ach! Škoda chleba, však jest nyní drahý!“ 337 A druhý obce bystrohled tou cestou k cíli běd, Colombeau ptá se: „Odkud víte, žije mimo svět, že drahý chléb, ač lacina mu hrdla?“ „Chléb chutná po smeteném prachu – plísní, zeminou“.zeminou." A náhle, jak by venkova kdes jeli tichou rovinou, pan Chaumette sdílí namátkou z let dětských, jak matka jej vždy plísnívala, chléb-li pohodil; jen z potu, krve, mozolů se přec prý nerodil, hlad tisíců ho půdě nevynutí – – Dí král: „Bůh, Bůh jen dává na polích nám růsti klas.“ Jak mizely by stěny kočáru mu vidin na obraz v těch široko kams otevřených očích: Vin podvědomých výronem (čím, odkud temení?) jest v duchu mu, jak šel by poli v léta plameni, kde klasy zrající už moučně voní... A zatím pod oblohou zimnou plno mračných kup. Hlad do chlebů má nových dlouho. Luza cení chrup, chřtán po krvi jí teplé zimou zívá – – – 338