KLÍČE.

KLÍČE.
Kardinál Casanova vychází z úmrtní komnaty Alexandra VI. Don Michelleto, kapitán Césara Borgie, vévody Romagny, hned ve dveřích staví dýku na prsa kardinálova.
Don Michelleto: Nach roucha váhám krví zneuctíti – Kardinál Casanova: Mně nebude se duše za krev těla rdíti. Michelleto: Hned nedáte-li klíče od pokladů! Casanova: Zde bez bázně vám do rukou je kladu. Michelleto (bera klíče po Alexandru VI.): Mne omluvte! Don César sláb se cítí – Casanova: Vy rozkaz plníte. Tož mohu tedy jíti. Michelleto (s úsměškem): Jak ochotně jste klíče ty mi podal! Casanova: By zlato choutkou rzi hlad jiný hlodal. Michelleto: Jak Eminencí bylo na věčnosti prahu a cestou k infernu, ač jsem-li podoben já vrahu? 238 Casanova: Jdu k nebi v slzách. Vidím, vám dav klíče tyto, že bez hany a čisty Petrovy zas klíče. Michelleto: Tož dvojí radost mám; ač bez prvých mně líto, kdy byla by má čepel na podobu rýče. Kdo do smrti má blízko, k budoucnu prý hledí. Nic Vaše Eminencí o tom sdílně nedí? Casanova: Jda mimo tmavé brány, minulost jen vidím: Zdráv César Borgia, skálu církve do inferna válel. Michelleto: Však nyní nemocen. Což mnoho prozahálel! Casanova: Bdí Prozřetelnost. Proto Váš pán chorý, by církev nelekal jed, úklady a spory, ni papežství by nestrojil on zhoubu. Michelleto: I kmenu zdravému kdys třeba bolných vroubů? Casanova: Řeč moudrá klidných úvah. Michelleto: Ač má dýka bodá? Casanova: Červ jinde strom i vám již potajemnu hlodá. 239 Michelleto: Dík za klíče i za výstrahy slovo! Sem, lidé! K vévodě s tím! Truhly nad olovo... Kardinál Casanova a papežský ceremonář Burkard hledí, jak lidé Césarovi pod velením kapitána Michelleta odnášejí skvosty, zlato, stříbro a dvě těžké truhly pod zámky k nemocnému Césaru. Ostatní vše loupí sluhové palácoví, strhávajíce i tapety se stěn.
Kardinál Casanova (na odchodu): Ó Říme, Říme! Pln jsi nenávisti, smích, kletby, kámen na mrtvého svistí – – Ceremonář Burkard (v rozpacích): Kdo Athénské kdys nazval „velké zvíře“? Všem stoletím dav týž jest, krada, hýře, i kdyby světec umíral, vždy chátra čeká a loupí, nadává a dravě skřeká. Co neučinil pro lid Řehoř Velký kdys před věky! Vše rozdal za života. Jen o lid v péči, hromadil jak včelky, a dával bohatě, by skonal chud. Tu rota ne hladových, leč dráčů nenasytných dům plení; nikde pokladů, ni zboží. Msty zlobou z hněvu na hromadu složí jen knihy, pergameny: oheň pod ně! kdyžKdyž není jiných loupeží jim bytných, ať s chudým tělem mře duch bohatý mu shodně, jenž ukryt v jeho dílech. Hladným vztekům jen jáhen Petr zachránil je věkům. Smrt ohlaste již, otevrouce dvéře – – Jen rychle, rychle! Což tu plno sběře? 240