ZÁŘÍCÍ RUKA.
Chud jest rabbi Chaninah. Dnů všedních prach
smyje s rukou k sobotě a posvátnou si lampu nítí,
s ženou sedá k nuzné večeři,
ale na den druhý bez práce kde chleba vzíti,
ač v Boha důvěří?
Smutně jemu praví choť: „Jdi – Bůh tě voď –
od bratra jdi ku bratru, i u cizích pros dveří;
hne hlas prosby nebe závorou!“
Rabbimu se po tváři stín hrdý bolně šeří –
dál hloubá nad Thorou.
Lká choť jindy v slzách již: „Tam výklad piš:
Ať si chudý o hladu den všední ze soboty stvoří,
by směl s Bohem jíti po práci!“
Rabbi hlavu ve dlani, zrak svatým hněvem hoří,
ač srdce krvácí.
Vadne, stárne z práce, běd. Dí ženy ret:
„Modli se, kéž o hladu v tom světě aspoň z části předem
okusíme vděčných u plesích,
co Bůh odměnou, zde bědných strastí za pohledem,
nám chová, v nebesích.“
U svatvečer sabbatu jde o chvatu
v synagogu s němou na rtech modlitbou a s touhou divů.
Všemocný tam blíž jest ubohým.
K zbožným slovům úst duch tone obav ve předivu,
zda chce tak Elohim...
84
Žena doma v modlitbách. Kde domu práh,
měsíce zář modravá se z otevřených dveří line
kosmo v pruhu jizbou ku stolu,
nad ním bez oleje lampa smutná kyne,
klid svatý v okolu – –
Světlá ruka mlživá z tmy vyčnívá,
jako průsvitná dlaň vlídná láskou žehnajících duchů.
Dává cos? Dlaň hledá v ústrety?
Nad stolem zjev náhlý budí slastnou v ženě tuchu:
to proseb odvěty!
Prázdnou mísu ujala, vstříc podala –
světlá ruka tajemná zas do tmy u záchvěvu mizí.
Nad stolem se vzňala lampa sabatní...
Pod ní zas jen prázdný stůl, jenž k hodům nepobízí,
a bída ostatní.
Ze sboru se navrátiv, muž vid a div
vykládá své ženě prosté: „Měla’s ujati tu ruku,
v její spěti zářné oblasti!
Na chvíli by vedla tebe k písni vděčných zvuků
a k ráje účasti.
Není hmotou nebe dar, ni z mlh a par,
v nadsvětí co dobra nám Bůh na odměny k blahu střádá
nad požitky světa tělesné.
Podá dlaň; duch za ním vaň: měj, zrak co neprobádá,
co k zemi neklesne.“
85
V mysli prosté zmatek tuch, co dá jí Bůh,
jak jí moudrý Chaninah slov námahou plň blaha líčí,
a přec kvete bohatý jak luh:
rosou plá, jí vůně vlá, květ září, símě nové klíčí
žní lásky do zásluh.
Opět minul týden zas. A jas a žas:
Světlá ruka průsvitná vstříc nad stolem se mživě chvěje.
„Uchop dlaň!“ jí šeptá Chaninah.
Choť se k němu tulí, váhá, dlaň svou v jeho hřeje,
až ruka bledne v tmách.
„Nač bych těšila se pak, až bída zrak
v hoři plní slzou, budouc tedteď již chlebem ráje syta?
V lásce dlaní stisk dlaň neraní;
dočkám, půjdu, z výtek vůči nebi slzou myta,
dlaň s tebou ve dlani.“
86