ŠVÉDSKÝ TRUŇK.
1640.
Ach ty český sedláčku,
otloukaná hlavo,
jak ti jí též točili
na levo i pravo!
Jednuška, či lutryjan,
nebo brášek sprostný,
jak tvůj pán, ty také věř,
pak jdi k nebi, k peklu měř,
jen se dři! – jsi cnostný.
Nejdříve ti u Lipan
páni vzali tipec,
poté s městy trp a mlč,
mluv, kdy lehtá skřipec.
Páni s králem v mumraje –
vari stranou, cháme!
Za to z muzik naposled
pod bohatou selský hřbet
výsluhou se láme...
Vyzvoníme ji, s hor k nám
bouřka-li se hrne,
ale host-li odtamtud,
hřeb i ve zdi trne!
Ovázaná hlavičko,
stonánku ty český,
to je Švejda felčar jen,
odvine ti hlavu z plen,
drž jen, drž ji hezky!
307
Na rány ti lékuje,
mluví slovo Boží:
Lazar spí... Ba zatím lež,
než on lup si složí!
Nač ty knihy, pergament,
papeženské bludy?
Zlato, sochy, obrazyobrazy,
hlízy morní nákazy
a zla na popudy!
Jedou, táhnou od Prahy,
na Mělníku staví.
Neděle, den Páně dnes,
však jen lenoch slaví!
Vozy plny pod šperloch
kořisti a lupu,
padá potah. Na přípřež,
sedláče, a hajdy, spěš,
pomoz na ústupu!
Hradby města skopali,
brány vysekali,
červeným se kohoutem
mlýn a sýpka vzňaly.
Na lodi a přes Labe.
Pálí zas i lodi,
rejthar, lancknecht, kůň a vůz
k Žatecku, jak mračno hrůz!
A sám zlý je vodí.
K noclehu kam zapadnou,
Sodoma tam holá,
až tu nářek do noci
308
o mstu nebe volá.
Na cizí tu kvasí řád,
chlévy místo jatek,
spáleništěm ráno ves,
kdo se bránil – na závěs
na strom křižovatek.
Den a noc a noc a den
kolikátý asi?
Sedlák s nimi na přípřež
div si nerve vlasy:
Teď jsou jarní semena,
on se toulá světem!
Z čeho bude na rok živ
a kdo půjčí na osiv
aspoň doma dětem?
K podvečeru v podálí
velká ves se bělá.
Ochraň Bůh! – k ní vzduchem kříž
obryšt na smích dělá.
Nevyschlými cestami
pomalu a blíže.
Sedlák hlavu v ramenou.
Ať hrá Švejda honěnou –
kdo mě lýky víže?
U rychtářů mráz a třas
z náhlých návštěvníků,
kdo muž – pod stráž krýgsmanů,
z komor – plno křiku.
Hladný Švejda čenichá
v komíně a peci,
309
láme víka u truhel,
klepá na zdi – Bohu žel,
vše jsou berné věci!
Sedlák s koni ve stáji
u žlabu a jeslí,
na chvíli dbá k útěku,
Jenom jest-li, jest-li...
Za tmy noci spitý hlas
od prahu mu velí
a pěst hromská na pohroz:
„Do světnice slámy nos –
pečeni chci k zelí!“
Půjdou spat už ďábli ti,
není peřin dosti,
vytopí si nadto pec
k ohni opilosti?
Přípřežníček otepi
do jizbice vleče –
Ký to ryčný skřek a smích,
koho v kruhu knechtů zlých
padoucí rvou křeče?
Rychtář v poutech na zemi.
Chodidla mu solí
drábi bosá namnuli –
nebolí a bolí:
ovci, hloupé hovádko,
uvázali blíže;
věrná ovce beze lstí
do lehtavých bolestí
líže sůl a líže.
310
Rychtář svíjí se, ni červ,
křiví tvář a šklebí –
kde prý chová zlaťáky,
v zemi, na půnebí?
V druhém koutě rychtářka,
palce na mušketě:
žoldák tiskne jazýčky
a krev tryskne z pánvičky,
slzy s očí tetě.
Uzené a máslo, chléb
a co v peci skryto,
vyloupili, shltli už,
a zas jinak hbito.
Rychtáře a rychtářku
v kozelci tam vrhli.
„Slámu v pec! Louč! Zatop jím,
ať chutnají pekla dým!“
na sedláčka trhli.
Chudera... Tkví jako sloup,
pouze oči zvedne.
Drábů zrak – smoud, temný žár,
jeho – nebe ve dne.
„Snad jsme, páni, křesťané.
A dí zákon Páně – –“
Halas, hrom: „Ctný sedláčku,
švejdskou poznej omáčku,
k písma suché bláně!
Neviňátko nekřtěné,
však už my tě křtíme!
Jednuška’s? My lépe v tom:
311
pijeme, když jíme!
ĆechČech – a věrný císařský!
My vám za obejdu,
ač tvé hájci patrie,
v děk jen rvouce, co čí je!
Truňk ty chutnej Švejdů!“
Na tmavý dvůr odvlečen,
ač se pne a proučí,
na hnůj hozen v provazech,
kolem drábi s loučí:
v ústa roubík vetknuli,
chlap kat hnojnou jíchu
– milosrdný marketán –
dojačkou mu leje v chřtán,
pánům knechtům k smíchu.
„Andělíčky polýká,
kalnou hnojku zvrací,
koho zastal, s nimi sem,
ať jsou rovně tací!
Topme je jak koťata,
otravme je hnojem
české země lvíčata –
nač je jinak bohata,
nám buď zlata zdrojem!“
Rozvázaných odešli,
zbednili se v statku,
k okenicím závory –
kdo ví, nač to v zmatku...
Chám se k ránu umyje,
rychtář slíbá babu –
312
ještě koně vyčeší!
Jiskry hněvu nekřeší
oči těchhle rabů...
O půl noci do polí
sedlák vede koně,
opatrně, bez podkov;
měkko na průhoně – –
Z rána až má zdraná ves
splanout Švejdů víchem?
Rychtář hněv a obava –
Šlehla ohně záplava,
hučí noci tichem.
313