SKORO VŠICHNI.

František Leubner

Den májový, kraj po dešti zas umyt do barev a krásy. Hoj, letí tvrdou silnicí jak orli čtyři vraníci, vůzna hedvábí poduškách Louis Patnáctý si hoví a jemu šťastna po boku madamme de Pompadour, co v poklusu ořů a poskoku jich pánů skvělý dvůr hned za nimi, hned vedle nich. Zní hovory, žerty a smích. Král upjat, chladný, lhostejný, ba nuda do očí mu psána: Byl mrak. Co teď mu oblak let? Kde strom a luh, co květ a květ! Kam měkkou vlnou po jaři dech vánku plyne jemu? Co jeho poutej vděk a vkus, stůj tam, kde velí on, však pole, mez, hájemdlo, nuda, hnus; strom trčí, bez poklon, jak tamo ovcí pastucha vsi u stáda chám bez ducha – – Zvon nedaleko: „Jdou, kam jdou –“ a hlas mu tone umlkavě. Král na svah onam pohleděl. Jak černý kříž by tam se tměl; kol nízká zídka sesulá. Stráň pustá, smutná, chudá, z vlny rmenu s peluňkem čpí hořce po dešti. Král kočár tu staví jen posuňkem. Co srdce do kleští mu jímá z toho pohledu? Vicomte –“ Ten jede na zvědu. Jen pohled. Koně obrátil, zas u vladaře, klesle smeká. Nuž ano, anos námahou chvějně pravdu neblahou jest vesnický to hřbitůvek. Hrob zasypán?“ – „Bůh promiň; dvé otevřených dosud jam – – “ Král bledne. Odtud! Zpět! Vůz úprkem. Cestou jen nepolam, veď otěž jistě! Klet, kdo dnes ty vrance zapřahal! Snad zradu zábav přísahal – – Krásnou hlavu sklonila markýza truchle, sní a mlčí. prvé slovo útěchy králi s divu úspěchy, by do večera přízně jas tvář jemu zjasnil mračnou? Buď ona jeho pod stráží, kdo muž! Zlo mimo leť! Co pohled-li jemu pak uráží, on v oči zas hleď: i v tmách, což není záře hvězd? Všakdnes jen, proč nutkala na odjezd? A jako dítě v tmách a snech, blíž Ludvíku se k boku tulí, co kočár pružných otřesů zpět kvapí z léček úděsu, jak moru by k nim supal dech a vrahové se po nich suli. Dnes nedojedou do Crecy, kde cestou číhá rov. Zapadá slunce nad lesy. Markýza hledá slov, ji též dosud jímá děs: Jde jindy, co není-li dnes. Vůz volně. Chabne koní cval. Vsak neklidní se její tíseň. Z dum těžkých sobě šepotá: Ach, toho trudu života! Kde kdo, my všichni umřeme – –“ Louis odsedl. Zle, přísně ji měří hněvným pohledem, že provinile v úleku zrak ona klopí zas; lže bázlivě z pravdy mu podřeku lichot měkký hlas: Ach skoro, skoro všichni jen! Hle, sire, ten západ nachu změn!“ Tlum oblak bílých blankytem, co lilijí kde v modrých vodách; jen k obzorutam hlouběji nach obláčkových peřejí dne tajícího pod zlatem se táhlou klade vlnou. Žhnou, planou, hoří ze zdola, jak tryskala by krev, do zlata slunce mrtvola hor klesla u rakev; bledne, vadne do nebes mdlá zlata i nachu směs.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

úlek, rmut, zádava, úděs, úsluha, pocel, výtka, hniloba, poklekat, jáhen

47. báseň z celkových 284

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (František Leubner)
  2. báseň bez názvu (František Serafínský Procházka)
  3. OTEVŘENÍ HROBU SVATÉ CECILIE. (František Leubner)
  4. IX. VOX COELESTIS. (František Leubner)
  5. Vyznání. (Eliška Krásnohorská)
  6. RECITANDO. (František Leubner)
  7. TAJEMNÉ TUNĚ. (Bohumil Adámek)
  8. Pod opadalou omítkou. (František Leubner)
  9. FISCHAMEND. (Karel Toman)
  10. ŘEŘABÍ. (Bohumil Adámek)