Den májový, kraj po dešti
zas umyt do barev a krásy.
Hoj, letí tvrdou silnicí
jak orli čtyři vraníci,
vůz – na hedvábí poduškách
Louis Patnáctý si hoví
a jemu šťastna po boku
madamme de Pompadour,
co v poklusu ořů a poskoku
jich pánů skvělý dvůr
hned za nimi, hned vedle nich.
Zní hovory, žerty a smích.
Král upjat, chladný, lhostejný,
ba nuda do očí mu psána:
Byl mrak. Co teď mu oblak let?
Kde strom a luh, co květ a květ!
Kam měkkou vlnou po jaři
dech vánku plyne jemu?
Co jeho poutej vděk a vkus,
stůj tam, kde velí on,
však pole, mez, háje – mdlo, nuda, hnus;
strom trčí, bez poklon,
jak tamo ovcí pastucha
vsi u stáda chám bez ducha – –
Zvon nedaleko: „Jdou, kam jdou –“
a hlas mu tone umlkavě.
Král na svah onam pohleděl.
Jak černý kříž by tam se tměl;
kol nízká zídka sesulá.
Stráň pustá, smutná, chudá,
z ní vlny rmenu s peluňkem
čpí hořce po dešti.
Král kočár tu staví jen posuňkem.
Co srdce do kleští
mu jímá z toho pohledu?
„Vicomte –“ Ten jede na zvědu.
Jen pohled. Koně obrátil,
zas u vladaře, klesle smeká.
Nuž ano, ano – s námahou
dí chvějně pravdu neblahou –
jest vesnický to hřbitůvek.
„Hrob zasypán?“ – „Bůh promiň;
dvé otevřených dosud jam – – “
Král bledne. Odtud! Zpět!
Vůz úprkem. Cestou jen nepolam,
veď otěž jistě! Klet,
kdo dnes ty vrance zapřahal!
Snad zradu zábav přísahal – –
Krásnou hlavu sklonila
markýza truchle, sní a mlčí.
Ké prvé slovo útěchy
dí králi s divu úspěchy,
by do večera přízně jas
tvář jemu zjasnil mračnou?
Buď ona jeho pod stráží,
kdo muž! Zlo mimo leť!
Co pohled-li jemu pak uráží,
on v oči jí zas hleď:
i v tmách, což není záře hvězd?
Však – dnes jen, proč nutkala na odjezd?
A jako dítě v tmách a snech,
blíž Ludvíku se k boku tulí,
co kočár pružných otřesů
zpět kvapí z léček úděsu,
jak moru by k nim supal dech
a vrahové se po nich suli.
Dnes nedojedou do Crecy,
kde cestou číhá rov.
Zapadá slunce už nad lesy.
Markýza hledá slov,
ač ji též dosud jímá děs:
Jde jindy, co není-li dnes.
Vůz volně. Chabne koní cval.
Vsak neklidní se její tíseň.
Z dum těžkých sobě šepotá:
„Ach, toho trudu života!
Kde kdo, my všichni umřeme – –“
Louis odsedl. Zle, přísně
ji měří hněvným pohledem,
že provinile v úleku
zrak ona klopí zas;
lže bázlivě z pravdy mu podřeku
jí lichot měkký hlas:
„Ach skoro, skoro všichni jen!
Hle, sire, ten západ nachu změn!“
Tlum oblak bílých blankytem,
co lilijí kde v modrých vodách;
jen k obzoru – tam hlouběji
nach obláčkových peřejí
dne tajícího pod zlatem
se táhlou klade vlnou.
Žhnou, planou, hoří ze zdola,
jak tryskala by krev,
ač do zlata slunce mrtvola
hor klesla u rakev;
až bledne, vadne do nebes
mdlá zlata i nachu směs.