Vyznání.

Eliška Krásnohorská

I na mne mladé slunce Hellady se usmívalo světle vavřínovým loubím, a v šeru lehkonohé dryady v říš bájí vábily švitořivým doubím. I za mnou v stínu horkých pyramid šla šlépěj věčnosti kams bludně poušti pískem, a chatrč zvala v idylu a klid při pokojném moři na pobřeží nízkém. Týž černý plášť, co Faustu, prostřel mně kdys démon též, by vzlétla na něm fantasie; zrak starých proroků též tajemně mi svítil ve závratnou propasť poesie. A všechna rozkoš, růžový ten žár, jenž plní snů tvých, štěstí! opojivou tůni, i před mým retem kypěl ve pohár a vábil nachem, šumem, sladkodechou vůní! I mně též krása obrůstala svět jak bujný prales úpon čarovného vděku a ztápěla svůj obrovitý květ v zář hvězdnou, v luznou půlnoc šerodávných věků. Hle blankyt nesmírný! I mně se v nach a rosný třpyt i duhu nebo v černo halí a ve zvon hromu bije na poplach a strašnou harmonii bouře z hlubin valí! Neb jásá skřivanem! To vše i mně! Mým vesmír přenádherný, mým jest bůh tam v dáli a mým to srdce zde, jež plamenně se v sladké modloslužbě nadšenosti pálí! Mně též pěl Hesiod! Mně zvučely též bitvy myšlének a soudy dějů k duchu, a plamen apoštolům nad čely plál v prostřed orlích křídel velebného ruchu! Vždyť osud, otec básníků nás všech, nevydědil, sypal hrsti drahokamů mi v obraznosť již v mládí hravých snech a dal mi zahradu svých nejkrásnějších klamů! A dal mi hruď též ostře proklanou stem dýk, stem žhavých tvorstva otázek i záhad, a v dráhu k světlu, věštci hledanou, dal k povzletu mi vášeň, ježto nezná váhat. Svět velký jest a život bohatý! Boj pravd a říší, východ hvězd neb idealů, los tvůj i lidstva! Duch tím rozňatý zří v poupě zavřené i ve svědomí králů. Však na tom obraze, na moři tom, kde každá vlna zázrak, každý ruch pln krásy a kouzlem sálá každý světla lom, bod jeden zřím, kam bouřně srdce se hlásí. Ó na oblasti, kde bohové, všech světů zjevy velké, radostné jsou doma, kde blahou pravdou sny jsou májové, tam na krvavou, temnou skvrnu klesám rtoma. Ta dýše smutkem, jako matčin rov, smrť v milenčině oku, rána v prsou děcka, vzhled sestry znectěné! A beze slov jest výčitkou, a jest v žal i bída všecka. A jest v všecka velkosť, pýcha, slasť, a lne k láska, která co ten život trvá! Ta zbožňujíc mou pokřivděnou vlasť jme poslední mou vroucnosť, jak ji vzňala prvá. Jen ty, ó duše drahé půdy , jež krev i slzy pila, krev i slzy lije zpod koruny své věčně trnité, jen tys v mém srdci pravdou, tebou krev bije. Tys v tom světě cizím! K jediné jen tobě plá můj zrak, náruč i ústa! I lkám, že z vroucí krve tvé i ti jako tmavá růže jen píseň vzrůstá.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

úlek, rmut, zádava, úděs, úsluha, pocel, výtka, hniloba, poklekat, jáhen

222. báseň z celkových 284

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ŠÍLÍCÍ MALÍŘ. (Otokar Fischer)
  2. HORA ATHOS. (František Leubner)
  3. XLVIII. Eremita v severu hvozdech temných, (František Leubner)
  4. IN VOCE EXULTATIONIS ET SALUTIS (František Leubner)
  5. báseň bez názvu (František Serafínský Procházka)
  6. HADI POLEDNE (Karel Toman)
  7. CORNETTO. (František Leubner)
  8. XVI. HRANA. (František Leubner)
  9. PIETRO TORRIGIANO. (František Leubner)
  10. SKORO VŠICHNI. (František Leubner)